Už titulek pondělního článku na webu Reflexu „Kauza prase: Papalášské manýry nepřinesl na Hrad Zeman. I Havel si užíval, že může všechno“ dává tušit, že autor nejde s davem. „Oldřich Tichý srovnává chování prezidentů na Pražském hradě v souvislosti s kauzou hladového čuníka pana kancléře Mynáře a jeho večírku u příležitosti zavraždění a sežrání tohoto, což je banalita, která kdyby se nekonala v době koronavirové epidemie, tak by byla ještě o něco banálnější. Samozřejmě že se můžeme formalisticky rozčilovat, že si pan Mynář zavraždil a zbaštil svoje prase doma v Osvětimanech a že si pozval příbuzné a kamarády v počtu pěti, což překračuje povolený počet, a je to tedy odsouzeníhodné. Protože prase se mělo zabít a v počtu dvou – prase a řezník – se mělo rozporcovat, vyrobit jelítka, jitrničky a další dobroty a pak by bylo zákonu učiněno zadost,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Záměrně to takhle zlehčuje, ale v podstatě to celé za banální považuje. „A naše spravedlivá a o pravdu a lásku bojující média z toho vytvořila obrovskou kauzu, že si pan kancléř dovolil nechat zavraždit vlastní prase ve vlastní hospodě a s pomocí přátel sežrat, protože to je skutečně trestuhodné a nemělo by se to dít. A vyvozují z toho, že pan prezident Zeman a jeho nejbližší spolupracovníci přinesli na Pražský hrad fenomén papalášství. A pan Tichý se zabývá tím, že papalášství je na Hradě uhnízděno mnohem déle, že dějiny toho papalášství, když pomineme komunismus, se skutečně píšou od začátku pobytu pana Václava Havla. K tomu jen dodám, protože si myslím, že to je docela důležité, že v Česku je role prezidenta vnímána jinak než třeba v Německu. Tam je prezident čistě formální úředník, který nemá téměř žádné pravomoci,“ připomíná mediální analytik.

Školitel etikety arogantně odbyl dotaz na šéfovo papalášství

U našich západních sousedů prezident tu a tam vystoupí na nějakém mezinárodním fóru nebo položí květiny na hroby neznámých bojovníků. „Ale kdybychom se někoho zeptali na jména posledních pěti, šesti německých prezidentů, tak možná z někoho dostaneme Weizsäckera a z někoho Gaucka, ale jiná jména se nedozvíme, protože nešlo o významné postavy, a ty neměly výrazný mandát. To u nás se traduje už od časů Tomáše Garrigua Masaryka, že prezident do značné míry přebírá ‚tatíčkovské‘ neformální pravomoci a má takové renomé před národem, že je skutečně vnímán jako hlava státu. Většinově tak byli vnímáni i někteří komunističtí prezidenti, zcela určitě Ludvík Svoboda, do značné míry aspoň z počátku Gottwald. S heslem, že s Havlem se na Hrad vrací Masarykův duch, což do jisté míry byla pravda, jsme vrátili tohle ‚tatíčkovské‘ vnímání k funkci prvního muže v zemi,“ vysvětluje Petr Žantovský.