Své úvahy spisovatel publikoval na stránkách estonského internetového portálu Delfi v článku s titulkem „Rusové jako národ hrdinů“, jehož ruský překlad zveřejnil 26. srpna talinnský ruskojazyčný webový portál Stolitsa.ee. Článek uvádíme v plném znění:
Jako spisovatel se zajímám o současný konflikt na Ukrajině především z hlediska psychologického, a to včetně psychologie národní. Co v tomto směru nejvíce bije do očí, je neschopnost nebo nedostatek vůle Ukrajinců vyřešit kritickou situaci prostřednictvím rozhovorů a jednání. Samozřejmě, že tu hraje roli instinkt vlastníka: Vzali nám celý poloostrov, to nemůžeme nechat jen tak, musíme agresora přísně vytrestat. Záhadou ovšem zůstává, kdo a jak může Rusko trestat. Jistou roli tu sehrává také nezkušenost Ukrajinců jako státotvorného národa – v tomto smyslu jsou staří imperialisté Rusové pochopitelně daleko před nimi. Stačí se podívat třeba na to, jak dokázali donutit své nepřátele na život a na smrt – Čečence – aby pracovali a dokonce i bojovali ve prospěch Ruska. V tom bychom se od nich mohli leccos přiučit.
Píšu sice „Rusové“, ale možná bych měl psát raději „Putin“, protože „zdomácnění“ Čečenců v Ruské federaci je především jeho zásluha. A ať už by byl režim, který nyní vládne v Čečensku, jakýkoli, lidem se tam žije dobře, ve srovnání s nedávnou minulostí téměř blahobytně, nikdo si nestěžuje. Osobní zásluhou Putina je podle mého názoru i to, že Rusko jako stát začalo fungovat a konat poměrně koordinovaně a organizovaně. Stačí se podívat, jak dnes zvládá situaci s běženci. Nepanuje tam v tomto smyslu chaos, žádná čistě ruská anarchie a nepořádek! Hned u hranic s Ukrajinou vyrostl stanový tábor, ten je přitom pro uprchlíky jen dočasnou zastávkou, odkud je autobusy rozvážejí do různých měst a oblastí Ruska. Někoho ubytovali v sanatoriích, aby tam přečkal dobu, než se bude moct vrátit zpátky domů, pro jiné hledají a nacházejí pracovní místa, mladí lidé jsou bez zkoušek přijímáni na vysoké školy. Byrokracie je omezena na minimum, povolení k pobytu je vydáváno v průběhu několika málo dní, získání občanství je značně ulehčeno.
Co mě ale na Rusech překvapuje nejvíce – a to už nemá s Putinem nic společného – je skutečnost, jak odvážně a hrdinsky jsou schopni bojovat. Proti nim stojí řádná a patřičně vycvičená armáda, ale oni nemají strach postavit se jí na odpor. Pochopitelně, že mezi tak zvanými separatisty je hodně takových, pro které je válčení jestli ne profese, potom určitě velké dobrodružství, ale na druhou stranu nemá smysl se domnívat, že jim za to platí nějaké horentní sumy. Jde ze své podstaty o dobrovolnou misi – muži sázejí v této hře všechno na jednu kartu a ručí vlastním životem, protože jsou upřímně přesvědčeni, že pravda je na jejich straně a jejich povinností je bránit ji. A když se na druhou stranu podíváte na to, jak si mnozí ukrajinští vojáci zachraňují kůži útěkem přes hranici do Ruska, nemůže být nejmenších pochyb o tom, která strana je odvážnější a proč dokázalo Rusko vyhnat ze země stejně tak Napoleona jako Hitlera.
V jednom se Rusové vůbec nezměnili: Jsou stejně naivní jako předtím, dodnes si myslí, že světu vládne spravedlnost. Z jistého pohledu si na to, co dnes dělají ukrajinští vojáci, nemají co stěžovat – cožpak i oni před pár lety stejným způsobem nebránili svoji „územní celistvost“? Ale přece jen je tu jeden podstatný rozdíl, který Rusy, jak to tak sleduji, rozčiluje a přivádí k šílenství. Když Rusové bombardovali Groznyj, celý svět to hlasitě odsuzoval. Dnes naopak Ukrajince podporuje a poplácává po zádech: Jen ty Rusy zabíjejte, to je v pořádku, oni si to zaslouží.
Kde se vlastně bere ta neúnavná, hybná síla nenávisti ke všemu ruskému? Důvod je prostý: Rusové jsou zkrátka jiní, nejsou orientovaní výhradně na vlastní prospěch, vážně se zajímají i o závažné problémy a „prokleté otázky“. Je to tato neobyčejná nátura, která nutí Rusy pít vodku, nebo je naopak nadměrné pití vodky a alkoholismus tím, co je nutí hledat odpovědi na otázky, na které neexistuje odpověď? Těžko říct. Ale jedno vím jistě: Nikdo si nemůže podmanit Rusko do té doby, než Rusové sami vymřou. Nic naplat, Rusové jsou dobrý národ, hrdinský.
Kalle Käsper je básník, prozaik a dramatik. Narodil se v roce 1952 v Talinnu v rodině právníků. Je autorem čtyř sbírek poezie, jedenácti prozaických knih, celé řady divadelních her a filmových scénářů. Za román Buridanovi - rodinnou ságu zachycující osud jedné estonské rodiny v průběhu 20. století - získal prestižní literární cenu Tamsaare, která je udělována jednou za pět let v oblasti románové tvorby.
Psali jsme:
autor: vss
