Češka žijící v Norsku, Běla Gran Jensen, překvapila přítomné stručným tvrzením, že o multikulturalismu neslyšela. Rakušanová zavzpomínala, jaké to bylo kdysi v Německu: „Tam byla filozofie a očekávání, že to třeba pomůže k integraci. Já jsem si to zažila v Německu – zajímavá procházka po různých kuchyních, různých slavnostech…,“ zasnila se novinářka.

Multikulti je bezva a prima!

Jaroslav Hutka byl sdílnější: „Já k tomu mám také kladný vztah. Jezdili jsme na multikulturní festivaly, procestoval jsem mnoho západních zemí a vždy mne to ohromně bavilo. Nemalá část studentů to chápe tak, že kultury jsou si navzájem rovny. A teď jde o to, zda se díky současné situaci ta kultura zapouzdří a udržuje si vlastní kulturu, náboženství. Multikulturalismus je takový úřední pojem. To samé je pojem politická korektnost. Do dneška nevím, co to znamená. Ale nepřátelé té politické korektnosti přesně vědí, co se říká, že třeba teď jsme na hranici politické korektnosti. Fakt jo? A kde to bylo?“ zasmál se zpěvák.

„Já jsem žil v Nizozemsku ve čtvrti, kde byla menšina Nizozemců,“ podělil se s přítomnými Hutka. „Tam žily všechny možné národy, bylo to blízko centra u třetího ramene Rýna, takže jsme všichni platili ale úplně malinkou daň z hráze: To spolužití ve chvíli, kdy do toho ten stát blbě nehrabe, tak to funguje. A pokud policie, tak čas od času, aby udělala jakýs takýs pořádek, ale my jsme byli vedle sebe. Sousedi byli z Kapverdských ostrovů, měli hodně dětí a třeba měli hrozně hlučný silvestr. Ale to všichni věděli,“ pochechtával se. „Byly tam všechny možné kultury, tak i arabské. Jednou jsem sháněl vepřové sádlo, a když jsem k nim přišel, tak se strašně rozchechtali a já si uvědomil, jaký jsem blbec. V Nizozemsku jsem zažil to míchání kultur, že jde o něco svobodného, protože ta svobodná cesta z holandského protestantismu až z  východního kolonialismu, který nesl takový socialistický realismus, je pro společnost strašně pozitivní. Jen přítomností těch cizinců. Po generace to byla dlouhá cesta. Byl to veliký přínos a neublížilo to Nizozemsku, protože Nizozemsko je jejich zemí, přijímají nizozemskou kulturu a jsou jejími zastánci,“ pochválil „bývalé cizince“ Hutka.

Jak se manželky změní v sestry

Rakušanová podotkla poměrně jasnou věc, že zákony v Německu jsou velice podobné jako u nás. Mnohoženství je zakázáno, sňatky s nezletilými také. „Takže když přijdou uprchlíci s dalšími manželkami, tak to sami neproklamují, že to je jejich další jako manželka. Pak děti, „sestra“ se svými ratolestmi.  Příběhy jsou dost podobné – mladý pár, co přijde spolu ze Sýrie, ale dívce je 14. A klukovi třeba 17. Než odcházeli ze Sýrie, tak je rodiče oddali, aby ona měla na cestě nějakého průvodce, který ji ochrání. Přijdou do Německa a první, s čím jsou konfrontováni, je, že jejich sňatek neplatí. Pocházejí ze společenství, kde je problematické být v situaci, že je svobodná. To je zneuctěna, vrhnou se na ni příbuzní, takže nemůže jít ani domů, protože by ji vyhodili z domova. To si v Německu uvědomují, začalo se o tom mluvit a opravdu se věci řeší individuálně případ od případu,“ pronesla pochvalu Rakušanová.

„Nesetkala jsem se s tím, že by někdo vyžadoval vděk. Lidé se musejí postarat o to, aby se postavili na vlastní nohy a nebyli na sociální podpoře. Ale toto přece známe u nás z romských ghett. Kolik mých kamarádů už řeklo – já osobně proti Romům nic nemám. Tento pocit hanby se nějak nedaří vymýtit,“ posteskla si novinářka.