„Dnes jsem několikrát po sobě náhodně zapnul televizi a slyšel různé politiky mluvit jakoby jedním hlasem, Úsvit, ODS, ČSSD, lidovci, Kmoníček (Babiš už to řekl dva dny předtím), všichni ti věčně rozhádaní politici si notovali, jak jsme dobří, jak jsme krásně zvládli migrační krizi a jak je Západ hloupý a ztracen a jak je nutné stavět zátarasy a budovat hranice a opevňovat se a zavírat,“ píše Wollner s tím, že se pak cítil po letech znovu jak za železnou oponou, „kde všechno je tak krásné, až zrak přechází“.

Při té příležitosti jej napadlo, jak politici konečně našli téma, „kdy si se svým lidem rozumějí, kdy jsou jim odpuštěny všechny včerejší hříchy, všechny divné zákony a kšefty, kauzy a skandály a malé či velké domů, kdy ti naši politici mohou svůj lid ubezpečit, že jsou mnohem lepší, než ti strašní hlupáci ze Západu, které jim ještě před časem kdekdo předhazoval jako vzor, jakoby téma migrace bylo pro české politiky požehnání, které překlene propast mezi nimi a lidem a obnoví důvěru a jednotu na věčné časy a nikdy jinak“.