Jiří Pehe se na stránkách revue Prostor zamyslel nad moderními českými dějinami. První století existence našeho moderního státu podle něj ukázalo, že si neumíme vládnout. Podle politologa to bylo zjevné už za první republiky, kdy naši předci „partajničili“, ale ve zlomových okamžicích neobstáli. Např. nedokázali německou menšinu v Československu přesvědčit, že nový stát je i jejich, i oni v něm mají práva a povinnosti a stojí jim za to jej co nejvíce vylepšovat.
Přesto se Češi, Moravané a Slezané opájeli představou, že jsou jaksi výjimeční, že jsou miláčky západních mocností. O své jedinečnosti byli přesvědčení i v roce 1968, když věřili, že budují něco, o co se dosud nikdo nepokusil. O socialismus s lidskou tváří. Tvrdil to např. spisovatel Milan Kundera, kterému tehdy oponoval Václav Havel a psal mu, že se Češi nepokoušejí o nic výjimečného, touží jen po svobodě, kterou na Západ od našich hranic lidé měli.
„Paradoxně i Havel později propadl v disidentských kruzích poněkud nerealistickým představám o ‚nepolitické politice‘ coby modelu, který by se mohl stát po znovuobnovení svobody u nás jakousi alternativou k systému politických stran. I po roce 1989 se tak vedly dlouhé diskuse o tom, zda jsme nepromeškali jakousi historickou příležitost, když jsme se nakonec zcela ‚přízemně‘ vydali cestou přijetí západního politického systému liberální demokracie, založeném na stranictví,“ pokračoval Pehe, který svůj text uveřejnil také na blogu serveru Aktuálně.cz.
Politolog podotkl, že Havel své představy postupem času poupravil, ale názor, že jsme jaksi výjimeční a víme lépe než jiní, jak věci dělat, přetrvává v českém národě dodnes. Projevuje se především v našem vztahu k EU. Pehe tento český postoj označuje za „blouznění“. Stejně nesmyslně prý sami sebe přesvědčujeme, že ani za katastrofu roku 1938, roku 1968 a dalších let sami jaksi nemůžeme. Vždy za to může někdo jiný. Pehe však zvedá varovný prst a prohlašuje, že máme především slabší elity, které zatím neměly čas plně se vyvinout.
Češi tento problém řeší tím, že nevěří ani vlastním elitám, nevěří ani těm politikům, které si sami zvolili, protože „těm nahoře se prostě nedá věřit“, ať už jsou z Vídně, z Moskvy nebo z Prahy.
„Potíž s tímto poněkud anarchistickým postojem k politice spočívá v tom, že je v takovém prostředí velmi těžké vládnout. Diskuse se nevede věcně, ale s pomocí populistických výkřiků, popřípadě s pomocí ideologických šablon. A jak už bylo zmíněno, hlavní politické strany v první republice nakonec raději přijaly mechanismus velké pětky, která obcházela složitý parlamentní provoz a namísto toho rozhodovala o důležitých věcech zákulisně,“ varoval politolog.
Totéž se prý dělo za časů tzv. opoziční smlouvy Václava Klause a Miloše Zemana a podobně jedná i dnešní premiér Andrej Babiš.
Ing. Miloš Zeman
„V takovém prostředí nakonec většinou vítězí partikulární zájmy nad obecnými. Česko je tak dnes jakýmsi muzeem nedokončených či do země zadupaných projektů všeho druhu – od dálnic až po velká architektonická díla. V prostředí slabých pravidel hry a celkově slabé racionality politického i úředního jednání dokážou totiž partikulární zájmy účinně mařit cokoliv, co jim nevyhovuje,“ pokračoval Pehe.
Ale jak z tohoto nelichotivého stavu vybřednout? „Nadějí je větší integrace České republiky do Evropské unie a dalších mezinárodních struktur. Dalo by se dokonce argumentovat, že naděje, že se podaří přeměnit naši zemi v moderní západní stát, je o to větší, oč více se rozhodovací procesy přesunou směrem do Bruselu a čím méně budou ovlivňovány domácí řevnivostí, potažmo malou schopností si rozumně vládnout,“ uzavřel Pehe.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
