Plný text Mertlíkovy polemiky uvádí hned úvodem svého článku (což se v opačném gardu nestalo). A pak bere jedno z Mertlíkových tvrzení po druhém a odpovídá na ně i řadou dobových dokumentů a citátů. Pro Mertlíka je protimluvem už sám pojem "komunistický historik", prý i kdyby na daný obor disponoval diplomem.
A špičkuje, že "každé zamyšlení má vyústit v poučení. Poučení, které plyne z rozhovoru s Josefem Skálou v Parlamentních listech lze shrnout do čínského přísloví: Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj“.
Skála zvedá i tuhle rukavici. Fakty, která Mertlíkovy verze vyvrací, i spoustou sarkasmů. Rozhodnutí, "kdo tu je historik a kdo konjunkturální atrapa", však ponechává na čtenáři.
Zpětné zrcátko Vladimíra Mertlíka:
Josef Skála odpovídá: Reflex a trampoty zavilé prázdnoty
Josef Skála se rozhodl Mertlíkovi odpovědět:
Rozhovor o „hvězdné pěchotě rusofobie“ mi v PL vyšel už před měsícem. Rozkopal bábovičky, k nimž hoří opičí láskou. Artilerii k popukání to zvedlo adrenalin. Vyhlásila tendr na Zorra Mstitele. Vyhrál ho týdeník REFLEX. Špuntovka Vladimíra Mertlíka, takto prý historika. Salvou korkových zátek je už titulek - Zpětné zrcátko: Historie podle komunisty aneb Bude-li každý z nás z kamene, bude celý národ ze Skálů.
Celý národ a zrovna mým klonem? Tak po tom neprahnu ani náhodou. Krásné pohlaví přece zdobí úplně jiné siluety. Chlapy by neměla hyzdit morální křivice. A betonové přihrádky v dutině lebeční. Možná to povede k sebeREFLEXi i Zorra Mstitele.
Svůj článek otevírá slibně: „Byla by škoda s jeho obsahem (míněno mého rozhovoru v PL) neseznámit širší veřejnost, než je ta, která vyhledává zmíněný list“. Právě na to si ovšem náš Zorro netroufá. Nabízí z něj jen pár slov, vytržených ze všech kontextů. Jen tak se před publikem, jemuž je tutlá, může pasovat na giganta nebetyčného ducha. Já takový srab nejsem. Mertlíkův článek nabízím ZDE. Aby si čtenář udělal obrázek dle svého gusta.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Mstitele vytáčí už má věta, že „tak, jako Rudá armáda, nám nepomohl nikdo a po celé naše dějiny“. Popřít ji nemá čím. A tak smolí následující slepenec: „To bezpochyby, jednak již v roce 1945 a nejvíc pak v srpnu 1968, kdy je ona velká pomoc podobná té, kterou nám poskytl wehrmacht v říjnu 1938 a poté v březnu 1939“. Obrnou nechromne jen ruka, noha či tvář. Umí mrzačit i šedou kůru. Germánská okupace tu vyhubila přes 360 tisíc životů. Celkový počet lidských obětí, spojených se srpnovou invazí tehdejších pěti spojenců, se dnes uvádí přes čtyři stovky. Ten ovšem, jde-li o seriózní evidenci, zahrnuje i následky dopravních či jiných nehod až do počátku 90. let.
V samotných srpnových dnech jich bylo kolem stovky. Každého ze zmařených životů je mi upřímně líto. Tak jako masového šoku, jímž srpnová invaze zatížila vztahy mezi námi a Rusy. Kdo by si nepřál, aby se rozcestí roku 1968 vyřešilo politicky? A tedy i politiky – v Moskvě i v Praze – nadané touto schopností? K nejvzdělanějším z nich patřil Zdeněk Mlynář. Koncem 70. let odešel do emigrace. Když se z ní počátkem 90. let vrátil, znovu a znovu dostával i otázku, zda by tu socialismus ustálo tehdejší politické a státní vedení. Odpovídal lakonicky: „To opravdu nevím.“ Já sám kladu chartistům, kteří jsou disidenty i dnes, jinou otázku. Padla-li na půdě Charty 77 – kdykoli až do konce 80. let – jediná zmínka, že cílem je kapitalismus. Říkají, že ne. A já jim nemám důvod nevěřit. Kapitalismem jako řemen to přesto skončilo.
Psali jsme:
Jaké finále „pražského jara“ by si přál Zorro sám? Loupež tisíciletí už tehdy? Slušelo by se kápnout božskou, a ne šejdířsky kličkovat. Ano, supervelmoci 60. let bránily své zájmy a území i vojensky. Jenom ve Vietnamu, Laosu a Kambodži – za cenu čtyř miliónů zmařených životů. Ten samý počet, jako za celou srpnovou invazi u nás, jich tam hynul každé tři hodiny. Nonstop po zhruba deset let. Masakrovaly je napalm, Agent Orange a kobercové nálety. Sadismus zdivočelé soldatesky pobil za pár hodin jen v My Lai víc civilistů, než kolik se jich připisuje Sovětské armádě u nás za víc než dvacet let. Umí nám REFLEX doložit jediný případ úmyslného zabití, spáchaného jejím příslušníkem u nás poté, co se přemístili do kasáren? Které ženy musely do bordelů pro cizí armádu? Zná Zorro jedinou Češku, nucenou k tomu v letech 1968-1991? Ve Vietnamu jich byly statisíce. Desítky tisíc jich to potkalo i za nacistického „protektorátu“. Žádá snad kdokoli REFLEX, aby každičkou zmínku o zemích, majících na hrbu děsivé zločiny, začínal jejich výčtem? Přehledem agresí za „změnu režimu“, které vedou před zraky dnešních generací? Miliónů jejich nevinných obětí? Humanitárních pohrom i migračních vln, ohrožujících evropskou bezpečnost a civilizaci? Troufne si REFLEX na tyhle „spojence“?
„Satelity“ a satelity
Tolik kuráže nemá. Raději tasí na jiné téma. Sovětský svaz vydává za „satelita Třetí říše“. Za jeho „spojenecky úspěšnou spolupráci“ s Hitlerem vydává i „výcvik a vyzbrojování říšských sil“. Kdo chce polemizovat o dějinách, neměl by skákat na špek z oslintaných brožurek. Moskva spolupracovala s reichswehrem, tedy armádou Výmarské republiky. Tři výcviková střediska na sovětském území, která jí otevřela přístup k tajům německých zbraní, zavřela hned po Hitlerově volbě říšským kancléřem. Pro Moskvu byl výhodný obchod, běžící i pak. Výměnou za obilí a jiné primární zdroje získávala technologie, neuralgické pro obranyschopnost země.
Má Zorro jeden jediný doklad o „sovětských investicích“ do nacistické ekonomiky? Proudily do ní z Británie a USA. V miliardách dolarů: I do kapacit, klíčových pro sílu „říšských branných sil“. Včetně moderních rafinérií, z nichž si Rockefellerova dynastie neodpustila zisky ani za války. Kdo dodal moderní technické zázemí pro „konečné řešení židovské otázky“? Od přístrojové „evidence“ lidí, selektovaných na rampách vyhlazovacích koncentráků, až po vstupy do IG Farben, zásobující plynové komory? Americký kapitál, a ne Kreml. Miliardové úvěry v dolarech, a ne zlatých rublech, futrovaly i německé banky. Těch nebýt, Hitler by zůstal jen exotem mnichovských putyk. Tohle vše mapují i desítky titulů, vydaných v Americe, Německu, Švýcarsku a dalších západních zemích. Vyšly až za „postkomunismu“. Mnohé jsou k mání i česky. Pokud snad Zorra minuly, rád mu ten hendikep pomohu napravit.
Deset největších amerických firem, které podporovaly Hitlera:
Papouškuje i litanie, podle nichž „wehrmacht a Rudá armáda zvítězily nad provokujícím Polskem“. Takovou zoufalost baští jen IQ tykve. Varšava, totalitní pobratim „Třetí říše“, provokovala po jejím boku. V naději, že spolu potáhnout „nach Osten“ (polská mutace zní „na Moskaly“). Berlín slíbil Varšavě velký kus Ukrajiny i Běloruska. Daleko za Curzonovou linií, stanovenou vítězi I. světové války. Copyright na ten plán měl Pilsudski, a ne Hitler. Už v roce 1934, kdy s ním vyrazil do Berlína. To tady – a ne mezi Stalinem a Hitlerem – běžela čilá „spojenecká spolupráce“. Až do jara 1939. Po linii vrcholné exekutivy, vojenských i špionážních špiček. Mnichovský diktát Československu je exemplární ukázkou.
Varšavu do Mnichova nepozvali, Hitler však jejího legáta ujistil, že tam prosadil i „legitimní polské zájmy“. Varšava nám ukradla Těšínsko ještě rychleji, než to na ostatních anektovaných územích stihl wehrmacht. Hitlerovi četla z pysku tak dlouho, až vyrazil na Polsko. Moskva se ke Curzonově linii, pojmenované podle jejího britského architekta, posunula až poté, co polská vláda prchla do emigrace a v zemi nastalo bezvládí. Postoupila tam, kde žili hlavně Ukrajinci a Bělorusové - a také spousta židovského etnika. Měla je vydat napospas rasistické genocidě? Londýn a Paříž už tentokrát sice válku vyhlásily. Ta „drole de guerre“ byla skutečně bizarní. Francouzská armáda měla zákaz vystřelit po řadu měsíců. S wehrmachtem hrála i fotbal. Kdo nevěří, ať si přečte třeba jen dobové memoáry J. P. Sartra.
Liberální sabotéři a pakt o neútočení
Koho neuhranuly nalejvárny pro zabedněnce, má jasno i o sovětsko-německé smlouvě o neútočení. Moskva ji podepsala až jako poslední. Teprve 23. srpna. Polsko už v roce 1934. Británie rok nato – včetně souhlasu s obnovou německé válečné flotily. A po těch dvou i řada dalších zemí. Moskva ji uzavřela až skoro rok po Mnichově. Obskurní „dodatky“ měl právě ten. Londýn a Paříž je s Berlínem uzavřely pár hodin poté, co nás vydaly Hitlerovi. Sovětské výzvy k vojenské alianci, která agresi odvrátí, jim dlouho nestály ani za pozornost. K jednání svolily až v létě roku 1939. Zmocnily k němu subalterní úřednictvo. Nemělo mandát cokoli rozhodnout. Molotov pozval Ribbentropa teprve ve chvíli, kdy bylo mimo vší pochybnost, že Británie a Francie vojenské spojenectví sabotují.
Tady je svědkem z nejpovolanějších náš Edvard Beneš. V memoárech, nazvaných Mnichovské dny. Tam, kde popisuje, proč nátlaku „sladké Francie a hrdého Albionu“ nakonec ustoupil. Pouze „Sovětský svaz“, píše tu, „zůstal v této těžké chvíli s námi jediný a nabídl více, než byl povinen“. Pokud „bychom odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války jen za podpory Sovětského svazu“, „celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroji bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil hned proti nám.
Maďarsko a Polsko by přirozeně byly hned všemi silami přímo pomáhaly Německu.“ Došlo by na „vražedný plán určitých reakčních západoevropských kruhů – dostat za každou cenu do války nacismus proti bolševismu.“ „Nechat je buď se navzájem vyčerpat, nebo nechat zničit sovětský režim nacistickým Německem ve prospěch západoevropské reakce.“ Plán „upoutat nacistické Německo jako ´hráz proti bolševismu´ plně na střední a východní Evropu, kterou by ono na dlouhá léta ovládalo – by býval konečně uskutečněn pomocí Československa“. Beneš dokonce vůbec „nevylučoval ani eventualitu, že by se nakonec reakční kruhy západní demokracie daly dokonce strhnouti k přímé pomoci Německu proti Rusku.“
Rok nato to hrozilo ještě víc. Moskva všem, kdo to měli za lubem, cukla kobercem. Získala dva další roky na přípravu pro válku, nemající obdoby. Právě akt, démonizovaný jako „Pakt Ribbentrop - Molotov“, však sehrál i jinou kardinální roli. Byl prvním průlomem diplomacie, která „západní demokracie“ nakonec dokopala do koalice proti Hitlerovi. A položila tak základy pro takový průběh války, která zajistila i naší zemi, že nezůstane „nacistickou ´hrází proti bolševismu´ na dlouhá léta“.
Porazil Hitlera Lend-Lease?
Náš Zorro snáší jen s očividným utrpením, že nacismu zlámal vaz právě Sovětský svaz. A tak se to snaží bagatelizovat aspoň oklikami. Špuntovka ovšem umí jen legrační munici: „Prakticky celý vozový park Rudé armády byly americké vozy Dodge a Jeep“. A „sovětské tanky byly vyráběny z americké oceli a za cenu nesmírných obětí převážené britskými plavidly“. Ta pomoc, dodávám sám a bez zábran, zahrnovala i jiné položky. Od masových konzerv až třeba po dalekohledy. Těch měl wehrmacht několik v jediné četě. Rudá armáda – hlavně na prahu války - jen jeden na celou rotu a někdy i prapor. Jak moc ji to hendikepovalo, pochopí i nevoják. Řadami Rudé armády prošlo za války na 35 miliónů mužů i žen. Amerika dodala SSSR necelý půl milión nákladních vozidel. „Celý vozový park Rudé armády“, schopné velkých mobilních operací, byl samozřejmě mnohonásobně větší. Domácí výroby byla i drtivá většina jejích zbraní, munice i ostatní výbavy a proviantu.
Kreml za americké dodávky upřímně děkoval a nikdy je nezpochybňoval. Činily zhruba třetinu americké pomoci Velké Británii. Moskvě je Truman zastavil pár hodin po 9. květnu 1945. A vyfakturoval do posledního centu. Splatila je kompletně. Hradila je i na úkor miliónů válečných sirotků a vdov. V zemi, vyrabované a spálené wehrmachtem, jim mnohdy zůstaly jen zemljanky. A zprvu i potraviny na samé hraně přežití. Přes 11 miliónů rudoarmějců, padlých na rozhodující frontě války, uchránilo od agrese a teroru i Ameriku a Británii. Tehdy to znělo i z úst jejich lídrů. Našeho Mstitele netrkla ani jejich svědectví. Třeba to zvládne repríza. „Americký lid nesmí nikdy zapomínat, že byl v roce 1942 na pokraji záhuby,“ stojí například v memoárech Edwarda Stettinia, ministra zahraničí USA. „Kdyby Sovětský svaz nedokázal udržet svou frontu, Němci by dostali šanci dobýt Vekou Británii, zmocnit se Afriky a vybudovat si předmostí v Latinské Americe.“ George Marshall, velící generálnímu štábu a po válce také šéf diplomacie, to shrnul podobně v memorandu pro Bílý dům: nebýt „sovětské pomoci, vykoupené odvahou a krví, ocitli bychom se tváří v tvář nepříteli, ovládajícímu většinu světa“. Přeje si Zorro i další slova přímo od pramene? Mám jich po ruce ještě mnohem víc.
„Historicky trapná“ - durdí se náš hrdina - je i „věčná píseň o absenci 2. fronty“. Neb „spojenci válčili už roku 1940 v Africe“, „už 8. listopadu provedli výsadek na africké pobřeží zpět“ a „od 3. září 1943 byla otevřena další fronta v Itálii“. Bezpochyby. S generálem Karlem Klapálkem, velícím naší jednotce v severní Africe, jsem měl tu čest už před desítkami let. Tím méně je třeba mne školit, že válka ve vyprahlých dunách – a leckdy jen se 3 litry vody na hlavu a den – byla také obdivuhodným výkonem. Tak jako bitvy v Tichomoří s japonskými silami, posedlými často až monstrózním fanatismem. Třeba u Tobrúku se však střetly armády o zhruba 100 tisící mužích. Ztráty na životech činily mezi dvěma a třemi tisíci na každé straně. Spojené státy ztratily za celou válku – v Africe, Tichomoří i Evropě – zhruba dvě třetiny sovětských vojáků, padlých jen při osvobozování Polska. Úctu si zaslouží každý, kdo proti nacismu a jeho satelitům nasadil krk. O to víc však právě Rudá armáda, nesoucí zdaleka největší tíhu války. Nesla je proti silám, mnohonásobně početnějším i ničivějším, než na kterékoli z jiných front.
Když se rusofobie urve ze všech řetězů, umí i vlastní góly v přímém přenosu. Náš Zorro si ho dává i verzí, podle níž se na japonské frontě „Rudá armáda již týdny zabývala jen obsazováním Kurilských ostrovů“. Navíc prý „poté, co věrolomně porušila do té doby také spojeneckou smlouvu s Japonskem“. Četl náš snajpr ze špuntovky aspoň dokumenty Jaltské konference? O zásah Rudé armády proti Japonsku si tu řekl Roosevelt. Ta svůj závazek splnila na den. Vyřadila i zajala víc Japonců, než americká vojska. Míněno v této fázi války - a nepočítají-li se Hirošima a Nagasaki. „Spojeneckou smlouvu“ s Tokiem měli Hitler a Mussolini. Moskva se s Japonskem střetla dávno před Washingtonem. Už u Chalchyn Golu v roce 1939. Japonsko tu přišlo ke skoro 30 krát více padlým, než Rommel a jeho italský satelit u Tobrúku. Ještě o rok dřív prohrálo i bitvu u jezera Chasan. Třetí debakl si už raději odpustilo. I díky silám Rudé armády na Dálném východě, chybějícím na evropské frontě.
ZAPOMENUTÁ VÁLKA SSSR S JAPONSKEM V ROCE 1945
Klíčová pravda války
Zorro má mamutí ambice. Tu a tam trumfuje i blbosti, servírované v protektorátních týdenících. Například tady: „Pravda, máme jiný pohled na vedení těchto ofenzív (míněno Rudé armády) s pomocí kulometné střelby do zad vlastním jednotkám.“ Dvojplošníky, osazenými kulomety pro střelbu do pat senegalských pluků za první světové války, se honosila francouzská muzea. Jsou-li tam ty fotky i dnes, ručit nemohu. Ještě v 80. letech tomu však tak bylo. Vojenskou policii, čelící dezerci a panice, měli i západní spojenci, o wehrmachtu už vůbec nemluvě. Dvojníky Svatého Františka nebyly ani tyto síly. Ostrá munice mívala slovo i zde, a ne že ne. Rudá armáda je znala pod zkratkou „zagradotrjady“. Blábol o kulometné palbě do zad vypotil Solženicyn. Ten samý krasoduch proslul i tvrzením, že „bolševický režim povraždil 61 miliónů lidí“. Ba prý už hlavně předtím, než na Moskvu vyrazil Hitler. Odkud pak potom Rudá armáda povolala na 35 miliónů mužů a žen, většinou v tom nejlepším věku?
Co na nás straží horor, který si Zorro dumlá z palce, trkne i politického zelenáče. Hrdinství, nad nímž se tají dech, chce stůj co stůj upřít vlastní vůli. A připsat je jakési „totalitní“ zlovůli a teroru, drsnějších prý než germánské salvy a zajatecké lágry. Aby to zastřelo právě kontrast, v němž se klíčová pravda o válce třpytí jako v básníkově kapce rosy. Než wehrmacht vyrazil na své rozhodující tažení, porážel evropské země levou zadní. Za pár dní či maximálně týdnů. Od Polska až po La Manche mu to netrvalo ani 10 měsíců. Čím to bylo, popsal i Charles de Gaulle. Náměstkem francouzského ministra obrany byl jmenován počátkem června 1940. Aby se stal – jak píše ve Válečných memoárech 1940-1944 – svědkem „zaslepenosti režimu, pokračujícího v absurdních hrátkách tváří v tvář reichu, připravenému se na nás vrhnout“. „Stupidity omezenců s jásotem vítajících mnichovskou kapitulaci,“ Režimu „hlubokého národního kapitulantství“. „Některé kruhy“ – neskrývá ani pozdější lídr francouzské pravice – „chtěly vidět nepřítele spíš ve Stalinovi než Hitlerovi“. A tak se „mnohem víc, než o způsob, jak zdolat reich, staraly o prostředky, jak udeřit na Rusko, buď pomocí Finsku, nebo bombardováním Baku, anebo vyloděním v Istanbulu“. Jen co na Francii udeřil Hitler, pokračuje de Gaulle, „převládly v zemi nesmírný strach, prospěchářství a beznaděj.“ Mnozí „usilovali o získání výhod z trosek zbývajících v současnosti, ale nikdo z povolaných nejednal, jako by stále věřil v nezávislost, hrdost a velikost“ své země. „Všichni, kdo něco znamenali, pochybovali o všem, a zvlášť sami o sobě. Pokládali za hotovou věc, že Francie bude napříště zotročená, potupená a ponížená.“ Za pouhých šest týdnů po napadení se „režim bez víry a bez vnitřní síly rozhodl pro to nejhorší. Francie za to měla zaplatit absolutním zotročením.“
Ráčí nám Zorro nabídnout cokoli na ten způsob v zemi, kterou má za úkol co možná zošklivit? Rudá armáda bránila vlast, patřící všem a rovným dílem. To jí dodávalo sílu i za situací, kdy živí někdy skutečně rvali zbraň z rukou padlých. Teprve taková armáda byla s to totalitní expanzi zastavit - a nakonec nacismu zlámat i vaz. Žvástu o kulometných dávkách do vlastních zad se neštítí jen morální invalida.
Polská anabáze a Zorrovy nesnáze
Praze prý „osud Varšavy nehrozil“, míní náš kutil konjunkturální autocenzury. Ale jistěže hrozil. Část rozkazů, která ten masakr rozepsala s germánskou pedanterií, se zachovala. Jedině bleskový postup Koněvova sboru umožnil i paradox, z něhož teď hvězdná pěchota zkouší třískat kapitál. Tedy onu alibistickou epizodu, jíž si vlasovci chtěli vylepšit reputaci aspoň na samém sklonku války. Být Rudá armáda o kus dál, zbývaly by jim jen dvě možnosti. Zkusit proklouznout do amerického zajetí – a riskovat, že budou zadrženi a SS, do jejichž formací spadali, je exemplárně zmasakruje. Nebo být včleněni do německých sestav – a krvácet proti armádě, kterou zradili. Nevalit se na Prahu statisíce rudoarmějců, nevystřelí na wehrmacht ani jediný z vlasovců. Stihla by je ještě brutálnější pomsta, než za dezerci do amerického zajetí.
Vlasovci očima Českého rozhlasu:
Varšavské povstání o rok dřív – mámí publikum náš Mstitel - „nechala Rudá armáda vyhladit“ a „město srovnat se zemí“. To povstání, nabízí výjimečně i doušek pravdy, řídila „prozápadně orientovaná Armija Krajowa“. Spustila ho s cílem převzít moc dřív, než do Varšavy dorazí Rudá armáda. Když se avantýra začala hroutit, „Moskali“ by se jí rázem hodili. Velení sovětského frontu vyslalo do Varšavy důstojnickou misi. Předáci povstání ji dali popravit. Když se pak ocitli v německém koncentráku, stanuli za to před čestným soudem českých důstojníků. Neví snad mstivý Zorro ani to?
A co nám poví o jiné čerstvé prehistorii? Když Rudá armáda bránila Stalingrad, naléhal Ludvík Svoboda na Kreml, ať jeho prapor pošle na frontu. U Sokolova toho dosáhl dřív, než kterákoli jiná zahraniční jednotka. Polské vojsko, napojené na londýnskou reprezentaci, si vytrucovalo transfer mimo sovětské území. Moskva mu to umožnila i s výzbrojí. Ti muži i zbraně chyběli právě v bitvě, která zvrátila chod celé války. Rudá armáda osvobodila i Polsko. Zaplatila za to 600 tisíci mladých životů. Nehledě na zákeřnou popravu své mise, vyslané k varšavským povstalcům. I řadu jiných kroků, z nichž čišely zášť i nenávist. Rudá armáda dorazila k Visle na samém pokraji sil. Prořídla o spoustu padlých a zraněných. Útok na Varšavu, dřív než je stačila doplnit, by se rovnal šílenému hazardu. Má-li kdo životy rudoarmějců za položku, převoditelnou na konzervy a náklaďáky, nechť nám to sdělí s notářsky ověřeným podpisem.
Řečněním o „komunistické páté koloně“, „dosud žijící v klidu v Moskvě“, to nespraví. Vyvrací je i příběh Wojciecha Jaruzelského. Nosíval tmavé brýle. A také držení těla míval, jako kdyby měl na zádech pravítko. Ptal jsem se ho, čím k obojímu přišel. V severních ruských lesích coby dřevorubec, když jsem roku 1939 padl do zajetí, zněla odpověď. Oči mu pošramotilo slunce, odrážející se od sněhových závějí. Páteř utrpěla silným mrazy. Jen co Hitler napadl SSSR, bránil ho i budoucí polský ministr obrany. A pak i šéf státu a vládnoucí strany.
Polska se týká i jiné téma. Hvězdná pěchota ho má za trumfové eso. Říká mu „katyňský masakr“. Goebbels žvanil o sedmi tisících obětí. Gorbačov kývl i na 20 tisíc. Náš Zorro haraší už „25.000 příslušnících nejvyšší polské buržoazní inteligence“, „odpravených“ prý jako „prašiví psi ranou do zátylku“. Odpravil je německý Walther ráže 7,65. Sovětská armáda i všechny bezpečnostní instituce měly jiné pistole.
V Rusku nebyl k mání ani provaz, jimž měli svázané ruce. Našly se u nich písemnosti s datem, kdy danému území už poroučel wehrmacht. Děr v Goebbelsově verzi, rozmilé i dnešní hvězdné pěchotě, jsou tucty. Poslední slovo ještě nepadlo. To, které posvětila i „katastrojka“, je „věrohodné“ asi jako legenda o pádu newyorských „dvojčat“. O tom, jak je sestřelily boeingy, řízené fanatickými hadrníky. Zesměšnily ji desítky pilotů, zdobených tisíci nalétaných hodin. Největší kalibry americké fyziky, chemie i požární expertízy. Prázdnými sudy „katastrojky“ Rusko pohrdá už roky. Jednu za druhou vyvrací i jejich lži. Žebraly jimi o úvěry. O přijetí mezi „liberální elity“. Gorbačov dělá manekýna po sezóně. Mražené pizze a kufrům pro cesťáky. Zajatcem bankrotářských křiváren nezůstane navěky ani Katyň.
Co zatloukají a kam nás tlačí kazisvěti
Randál, ostouzející největší hrdinství dějin, klame tělem, Kápnout božskou je to poslední, co si může dovolit. Hitler byl ničemou, najatým na špinavou práci. I jménem a za prachy liberálních svatoušků. Terčem byl Sovětský svaz. Troufalost vyrazit za hranice kapitalismu. Tu měla utopit v krvi nacistická verbež. Včetně nás, komunistů, kdekoli jinde po světě.
Ten zločinecký plán žalostně zkrachoval. Berlín i Prahu osvobodila Rudá armáda. Trvalka ODS je bez sebe i dnes: „Hitlerovi mám ze všeho nejvíc za zlé, že vpustil bolševické hordy až do středu Evropy,“ přestala se kontrolovat i v éteru. V Řeporyjích se staví pomník vlasovcům, spadajícím pod SS. Na siluetě sovětského tanku trčí nacistická helma. Sigismund Freud, náš věhlasný rodák, by si to kouzlo nechtěného vychutnal parádně. Náš mstivý Zorro ví, co se od něj žádá. Zkouší tu achilovku zamaskovat zuby nehty. Skočí mu na to jen Nanynka, vyslaná pantátou do zelí.
Beneš měl svatou pravdu. Mnichov, ta předehra Plánu Barbarossa, nás vydával Hitlerovi „na dlouhá léta“. Koho by nepovraždil, toho by poněmčil. A z velké části i vystěhoval. Až na polární pobřeží. Kompliců téhle hrůzy se Mertlík netkne ani slůvkem. Psí hlavu zločince nasazuje zemi, která nás před ní spasila. Za cenu gigantických obětí – i poválečné pomsty. Churchill chtěl vyrazit na Moskvu už 1. července 1945. I s několika germánskými divizemi. Ti, co nás vydali Hitlerovi, pak vyhrožovali i jaderným ohňostrojem. 69 hlavic mířilo jen na Prahu a blízké okolí. Už na prahu 50. let. Jen tak mohlo dojít i k věcem, které se neměly stát naším jménem. Stavíme se k nim čelem. Už dlouhé desítky let. Na rozdíl od konzervativců i liberálů, klerikálů i „reformní“ levice. Spektrum, které upsalo duši kapitalismu, má ruce od krve nepoměrně víc než jeho odpůrci.
Kdo tu je historik - a kdo konjunkturální atrapa - posoudí sám čtenář. Klíčové rozhraní však vede jinudy. Kdo ostouzí zemi, bez níž tu většina z nás není – a pro ty, co poslali Hitlera na nás i na ni, má neskonalé pochopení – amputuje si i morální právo. Tím spíš na hraběcí soudy, koho a proč máme mít za zločince.
Zmijí jazyky nemrzačí jen dějiny. „Obrazy nepřítele“ věší před dnešní svět. Ohrožují naši budoucnost. Ženou nás do Mnichova napodruhé. Tentokrát ale spáchaného vlastnoručně. Chceme být předmostím nového „nach Osten“? Jeho nesvéprávným zázemím i ekonomicky? Stojíme o to za krize, té hvězdné hodiny „práva“ silnějšího bez všech skrupulí? Na to má žaludek jen hrstka Hujerů. V českém národním zájmu je pravý opak. Co možná korektní a vstřícné vztahy i se zeměmi, s nimiž nás kazisvěti chtějí rozeštvat nadoraz. To proto jim nelze vydat bez boje ani výklad historie. Tím spíš ne největší tragédie, jaká kdy postihla nás i okolní svět. Tím spí, že pravda o ní svléká donaha právě je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
