Jak vnímáte demonstrace studentů, které se ve městech konaly v poslední době? O jaké náladě ve společnosti vypovídají?

O náladě ve společnosti nevypovídají ty parodie na demonstrace vůbec nic. Spíš o zoufalství organizátorů. Typicky tomu bývá tak, že když je nějaké hnutí na konci sil a nemá koho povolat, mobilizuje děti. Třeba Hitlerovi dětští vojáci v posledních měsících války. Tohle je obdobný případ. Pánové Bakala, Soros a jejich nohsledi mají za sebou sérii debaklů a nedokážou už dostat lidi do ulic. Tak mobilizují děti, které to berou jako zábavu a nejsou schopny ani velmi zhruba říci, proč vlastně demonstrují.

Je to tedy na jedné straně výpověď o rozkladu takzvané kavárny jako politické síly, ale na druhé straně taky výpověď o tom, kdo v České republice reálně vládne. Šéfové několika sorosovských neziskovek se domluví, zapískají a ředitelé mnoha středních i základních škol naklušou podle povelů. I když havlisté neuspěli u voleb, státní správa a média jsou nacpané multikulturními aktivisty, kteří realizují vlastní agendu bez ohledu na volební výsledek.

Spouštěcím momentem demonstrací byla volba Zdeňka Ondráčka, který se účastnil potlačování demonstrace v listopadu 1989. Není to dost vážný důvod?

Ondráček pracoval víc než dvacet let jako kriminalista, rozkrýval organizovaný zločin, nesl riziko a nevíme o jediné stížnosti, že by si v něčem počínal chybně. Co udělali pro tuhle zemi puberťáci a aktivisté neziskovek, kteří povykovali na náměstí? Co pro ni udělala Miroslava Němcová, kromě zneužívání poslaneckých výhod? Ale nejen to. Dokážete si představit, že by komunisté ještě někdy v roce 1980 řešili, co kdo dělal v únoru 1948? Byla to pro ně nekonečně vzdálená minulost. Možná by se mezi komunisty někdo takový našel, ale musel by být nějaký výjimečně hloupý a zakomplexovaný případ. Nebylo to standardní chování režimu. Přitom nás od roku 1989 dělí stejně velký časový úsek. Z toho je jediný závěr: Dnešní kavárna je totalitnější a ideologicky zaslepenější, než komunisté za Husáka!

Nehrozí tedy, že by se vrátila nějaká obdoba komunistického režimu, jak teď zní mnohá varování?

Všimněte si, že když komunistické ideály zcela vyprchaly, začal tehdejší režim strašit lidi návratem do kapitalismu dvacátých let. Přesně to se dnes opakuje. Dnešní eurobyrokratický režim už nedokáže nabídnout absolutně nic pozitivního. Nemá žádnou vizi, která by lidem nebyla k smíchu. Straší tedy návratem do padesátých let. Ale stejně jako tehdy i dnes platí, že když politický režim nemůže nabídnout nic jiného než strašení, jak hrozně by se lidem údajně žilo po jeho zániku, je to znak, že se ke svému zániku opravdu blíží.

A návrat komunistů?

Nikdy nehrozil návrat komunistů v tom smyslu, že by měli obnovovat státní plánovací komisi, domovní důvěrnice, státní bezpečnost, přehrávkové komise a podobně. Stalo se prostě jen to, že po pádu minulého režimu se někteří jeho exponenti zapojili do normálního života jako podnikatelé, manažeři, zaměstnanci, zákazníci, rodiče, řidiči – prostě v běžných životních rolích. A po čase se logicky začali angažovat i v politice. Ale to je přece přesně to, co jsme v listopadu 1989 chtěli! Z komunistických mocipánů se stali normální občané.

Druhá věc je, že mnozí si ponechali neférové výhody. Před listopadem 1989 se jim dostalo lepšího vzdělání, získali cenné kontakty, zkušenosti, některé důvěrné informace, někteří měli ulité peníze. Rozumím tomu, že to vzbuzovalo hněv. Ale asi se s tím nedalo nic dělat. A v každém případě je to třicet let starý problém. Nic, kvůli čemu se mělo letos vycházet do ulic. Mnohem vážnější bylo angažování havlistů. To skutečně ohrozilo základy demokracie.

Jak to myslíte?

V listopadu 1989 lidé odmítli husákovský režim. Ve volbách v 1992 pak ještě razantněji odmítli havlismus. Strana Občanské hnutí, v jejíž kampani se Havel intenzivně angažoval a kterou masivně prosazovala tehdejší veřejnoprávní televize, se ani nedostala do Parlamentu. Václav Havel měl zůstat prezidentem s dekorativní rolí, jenže porušil všechny sliby a pomocí intrik postupně dostal své stoupence na klíčová místa ve státní správě, médiích, univerzitách a politických stranách. Fakticky provedl takový tichý nenápadný puč. Tady bylo skutečné ohrožení demokracie.

Volbu Miloše Zemana a vítězství ANO tedy můžeme označit za významný krok směrem k obnově demokracie. Tím neříkám, že je mi sympatický Andrej Babiš, ani neříkám, že souhlasím se vším, co dělá Miloš Zeman. Ale jejich postavení je výsledkem férové demokratické volby, která – na rozdíl od takzvaných proevropských stran – nebyla tažena mediální manipulací.