Ke konci školního roku trochu jinak: Stroje a automaty připravují lidi o rozum. Žijeme v iluzi ekonomického růstu, varuje filozof

Ve své eseji o práci, kterou jsem nedávno četl, mluvíte o tom, že pojem práce je dnes opomíjen. Jak se s tímto pojmem pracovalo v dobách, když ještě opomíjen nebyl?

Pojem lidské práce má v novodobých dějinách dlouhou historii, zejména v německé klasické filozofii. Ještě myslitelé jako G. W. F. Hegel nebo Ortega y Gasset měli zjitřený smysl pro význam práce v kultuře. Zaujetí lidskou aktivitou v minulém a předminulém století vyplývalo z přežívající osvícenské iluze, že lidé mohou svým úsilím, s využitím rozumu a vědy, vytvářet lepší svět. Byl to však optimismus z dnešního hlediska naivní, výrazně antropocentrický. Nepřihlížel k mezím ani na straně člověka, ani na straně přírody. Dnes proto ve vztahu k práci převládá zdvořilé mlčení. Ani ekonomické vědy nezkoumají, jak práce souvisí s přírodou, s lidskou přirozeností, technikou, zdravím a štěstím lidí. Patrně by musely přiznat, že potrvá-li nynější fascinace ekonomické sféry produktivně zaměřenou vědou, bude na jedné straně množství produktivní práce trvale klesat, ale na druhé straně se bude dál prohlubovat pustošení Země.

Na úvod ještě připomenu, že se o práci zajímám dlouho. Pojímám ji jako způsob, jímž člověk – prvek přírodního systému, ale i jediný tvůrce kultury – vnucuje svou vůli (individuální či kolektivní) části okolní přírody, tj. původně přírodním strukturám a procesům. Vlastní pracovní proces, řečeno jen schematicky, probíhá tak, že člověk svou vůlí ovládne nejprve sám sebe, tj. své vlastní bytostné síly. Ovládne přírodní síly uvnitř svého organismu, a to nejen síly mentální, nýbrž i síly fyzické, a teprve s jejich pomocí přinutí okolní fyzické struktury a aktivity přijmout požadovanou formu či směr působení.

V připomínané eseji uvádíte, že v ekonomických vědách zvítězilo falešné přesvědčení, že hlavním zdrojem bohatství je pouze lidská práce a že zdánlivé opomenutí přírody bylo patrně účelové. V jakém smyslu?

Zdá se, že to bylo ovlivněno historickými okolnostmi. Jednak myšlenku o práci jako hlavním zdroji bohatství zvýraznil už kritik fyziokratů Adam Smith a jednak se to zdálo být logické. Ale už největší kritik klasického kapitalismu Karel Marx dobře ví, že práce není jediným zdrojem společenského bohatství. Připomíná ústřední tezi W. Pettyho, která pochází už ze sedmnáctého století, že „práce je otcem bohatství a příroda jeho matkou“. Protože Marx žije v krutých sociálních podmínkách devatenáctého století, rozhodne se objasnit především problém vykořisťování dělnické práce. Přitom nepopírá, ba naopak mnohokrát zdůrazňuje, že se na tvorbě bohatství nutně podílí také příroda. Jeho volba byla tedy účelová. A právě to se nám dodnes hodí. Vykořisťování lidí už totiž nehraje hlavní roli, a přírodu tak můžeme bez zábran pustošit. Řeknu to raději úspornou tezí, za kterou budu kritizován: Jestliže klasický kapitalismus vykořisťoval především živou lidskou práci, kapitalismus dnešní vykořisťuje především neživou přírodu. Ale bez pochopení účasti přírody na tvorbě kultury, bez objasnění podstaty člověka a souvislosti práce s technickým pokrokem nelze dnes lidskou práci ani pochopit, ani přiblížit veřejnosti nebo politice.

Píšete, že hlubší analýza problému ukazuje, že příroda má nejvyšší možnou hodnotu o sobě a že lidská práce tuto nepodmíněnou hodnotu naopak snižuje, mění ji na kulturní hodnoty pouze dočasné a instrumentální. Jak je to tedy se vztahem práce a přírody? Je zde rozpor?

Ano. Ale znovu to jsou dvě komplikované otázky. Řadu let se snažím, abychom uznali přírodu za nejvyšší nepodmíněnou hodnotu, za spontánní kreativitu, za subjektivitu. K tomu však máme stále daleko. V antice se podle mého názoru zrodil základ skrytého predátorského duchovního paradigmatu. V důsledku rozvoje měst tu vznikly podmínky pro mimořádný rozkvět lidské racionality. Vznikaly tu základní pojmy geometrie, matematiky a metafyziky (filozofie), které byly nadřazovány realitě. Dobře to vidíme na Platónově koncepci idejí. Dva tisíce let se ale nic nedělo. Teprve v novověku, u Galilea a Newtona, se toto paradigma plně prosadilo. Na přírodu se počalo nahlížet jako na hmotu, surovinu a energii, jako na tělesa, síly, pohyby a procesy, kterých se můžeme zmocnit.

Také dnešní technologické znehodnocení přírody, jemuž se žáci učí ve škole, souvisí s novověkým přístupem mechanických přírodních věd. Ty do krajnosti rozvinuly antické predátorské paradigma. Přírodu tedy ani v obecném, ani v teoretickém povědomí nechápeme jako aktivitu, jako spontánně tvořivý systém, jako subjektivitu. Když si ale vážně položíme otázku, jakou roli příroda v lidské kultuře hraje, nemůžeme pominout, že je to největší výrobní podnik pod širým nebem, který vytváří nejen neživé i živé struktury, všechny potenciální polotovary pro ekonomiku, ale i nás jako tvůrce kultury. Účelově zapomínáme na to, že příroda má nejvyšší možnou hodnotu o sobě, že vytvořila člověka jako jediného nositele umělé kulturní tvořivosti. Opěvujeme malou a dočasnou lidskou tvořivost, ale popíráme velkou a trvalou ontickou tvořivost přirozenou. Také proto jsem v loňském roce napsal pětijazyčnou knihu Filosofický koncept Ústavy Země, která se pokouší hodnotu a tvořivost přírody rehabilitovat. Ústava Země je přístupná také na webových stránkách: www.ustavazeme.cz; www.earthconstitution.eu.

Ke vztahu práce a přírody zde uvedu jen to, že se všeobecně neví, že práce nemůže být pouze tvořivým konstruologickým procesem. V přirozeně vysoce uspořádaném světě musí být lidská práce nutně také procesem destruktivním, bořivým. Když vylámete žulu ze skály a dlažebními kostkami vydláždíte náměstí, nemůžete už nikdy kostky vrátit zpátky. A právě tak nekriticky se dnes i v teorii uvažuje také o přidané hodnotě. Přidat hodnotu smrkovému stromu, tj. nařezat z něj trámce a fošny, znamená živý strom zabít. Pro názornost to záměrně přeženu: kdybychom celé živé a neživé přírodě dokázali přidat hodnotu, v nynější podobě by spolu s námi zanikla.

Když mluvíte o automatizaci, uvádíte, že znamená také radikální proměnu kulturního systému, ztrátu pracovních míst pro dělníky i dosud nejvyšší míru frustrace lidí ze ztráty práce. Jak k tomu dochází?

Nejprve poznámka k té frustraci. V kultuře se dlouhodobě neudrží nic, co by nemělo biologický základ. Bytostná potřeba práce patrně souvisí už s tím, že naši hominidní předkové kdysi ztratili svou niku (přirozený domov) v korunách stromů afrických deštných pralesů. V důsledku náhlého vzniku velké příkopové propadliny se postupně ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou úplného vyhynutí se museli relativně rychle přizpůsobit novým podmínkám. Život v savaně připomínal vyhnání z ráje, vyžadoval obtížnější způsoby získávání obživy. Bylo nezbytné v krátké době zvládnout rychlý a dlouhý pohyb po zemi bez pomoci předních končetin, nové způsoby obstarávání potravy, zajišťování bezpečí celé tlupy před predátory i přesnější komunikaci. Už zde se postupně prosazovala útočná adaptivní strategie včetně vlohy k fyzické námaze a jazykové komunikaci. I když v této dlouhé etapě sběračství a lovectví, která trvala většinu historie anatomicky moderního člověka (100–200 tisíc let), nemůžeme ještě mluvit o práci v dnešním slova smyslu, v navazující neolitické společnosti se již objevuje práce jako fenomén utvářející člověka i kulturu. Zdravý člověk má tedy hlubinnou biologickou potřebu komplexní námahy, práce. Když nemůže pracovat, trápí se, strádá a může dokonce vážně onemocnět. Měli bychom tedy udělat vše potřebné, aby nezaměstnaných lidí bylo co nejméně.

Ještě poznámka k automatizaci. Proces abiotické automatizace výroby nepřímo ukazuje, že příroda je aktivita, že v ní dřímají síly, potence a struktury, kterých se kultura dokáže zmocnit. Po stisknutí příslušného tlačítka se bohatství může vytvářet bez práce, umělým, předem nastaveným chodem vědou sestaveného, usměrněného a kontrolovaného technického systému. Účelově zaměřený abiotický produktivní proces se tak poprvé podobá přirozené produkci živé přírody v zemědělství. Ale je to důkaz, že by umělé hmotné bohatství mohlo dlouhodobě vznikat i bez živé lidské práce? Domníváme se, že není.

Je tedy omylem původní cíl technického pokroku jako postupného nastolení „ráje na zemi“, kdy zmizí lidská fyzická námaha a lidé budou hlavně studovat, cestovat a těšit se ze života?

V důsledku uplatnění vědy se v průmyslovém produktivním procesu proměňuje struktura i obsah lidské práce. Ze dvou tradičních složek lidské práce, tj. složky fyzické a duševní, nynější vědeckotechnický pokrok snižuje zejména potřebu práce fyzické. Tato tendence je v dobrém souladu s tím, že energetické a motorické funkce člověka ve výrobě mohou být i v nynějším duchovním paradigmatu kultury téměř plně nahrazeny technikou, tj. „prací“ ovládnutých přírodních procesů. Nástup automatizace a informačních technologií – na rozdíl od nástupu mechanizace – potřebu oné práce, kterou v konkrétním výrobním procesu nahrazuje, sice z velké části odstraňuje, ale v širším společenském měřítku se požadovaný objem lidské práce paradoxně příliš nesnižuje. Proč? Především proto, že kultura je umělým systémem také organizačně, který tím, že se stává složitější a rozsáhlejší, vyžaduje, na rozdíl od přírody, správu, obnovu a záměrnou reprodukci.

Pokud jde o problém vytváření podmínek pro lidský intelektuální rozvoj, jsem skeptický. Moje skepse plyne z toho, že ve funkčním systému člověk–technika je nejprve otevřeným pólem pro nové poznání (vědění) hlavně člověk, řemeslník. Už v průmyslové revoluci se tato otevřenost neviditelně přesunula na předmětnou složku systému, na stroj. V továrně už dělník pouze napomáhá funkci strojů, stává se obsluhou. To se ve fázi automatizace dále prohlubuje. Vědění (dílčí přírodní věda) je přednostně nasáváno technickými systémy, člověk se ocitá mimo tento proces. Vidíme to také u počítačů, kde stačí, když si je lidé koupí a naučí se mačkání správných tlačítek. Řemeslník se musel v minulosti dlouho učit a hodně vědět, aby mohl hrát na nástroj jako virtuos. To se nyní převrátilo tak, že např. drahými auty mohou jezdit i lidé, kteří netuší, že v motorech auta jsou válce a písty, klikový a vačkový hřídel atp. Znovu to řeknu provokativně: lidé se dnes dostávají mimo přímý vzdělanostní vliv vědy. Poznatky se kupují jako vestavěné v technice. Čím sofistikovanější jsou technické systémy, tím primitivnější mohou být lidé. Nebezpečí automatizace je tedy i v tom, že proti naší vůli produkuje polovzdělanost a nevzdělanost. Myslím nyní hlavně vzdělanost souhrnnou, filozofickou, světonázorovou, nezbytnou pro lidskou účast na utváření optimální kultury.

Jaký vliv to může mít na dlouhodobý mentální vývoj lidstva?

To se špatně odhaduje, protože lidská přirozenost je konzervativní a výše připomenuté procesy se různým způsobem kompenzují: např. rychlým šířením dílčích vědeckých informací, mezinárodní součinností a spoluprací, dokonalejší kontrolou, dělbou práce atp. Vyšly však studie, které ukazují, že se mezi mladými lidmi šíří digitální demence, která spočívá v tom, že osvojování světa pomocí počítače je jiné, než bylo tradiční učení, ruční psaní a četba knih, než byla přímá spolupráce s přírodou a živými systémy. Myslím, že tento jev mnohé společenské vědce zaskočil, že téměř nikdo nepočítal s tím, že technický vývoj povede nikoli k posilování, ale naopak k oslabování mentálních schopností lidí, které v průběhu dějin spíše rostly. Rostly např. i v dlouhém období neolitické společnosti. Teprve dnes lépe vidíme, že stroje a automaty sice odstraňují dřinu, ale současně člověka připravují o tvořivost, o zdravý úsudek, o rozum.

Čím více s pomocí specialistů technizujeme společnost, tím více stagnuje nejen obecné technické vědění, ale i lidské pochopení světa. Stáváme se manipulovatelnými a zmatenými lidmi, podléháme různým ideologickým interpretacím nebo volebním manipulacím apod. Plíživě, navzdory potřebě globalizovaného světa, ztrácíme schopnost racionální interpretace celku skutečnosti. S ohledem na budoucnost proto vidím současný vědeckotechnický pokrok, bez přijetí biofilního duchovního nastavení kultury (biofilního paradigmatu), jako hrozbu. Prohlubuje totiž válku kultury s přírodou a podílí se i na přípravě nejničivější války mezi lidmi. Protipřírodně orientovaná věda se už v průmyslové revoluci spojovala s podobně orientovaným kapitálem. Znovu ale opakuji. Téměř nikdo nečekal, že by aplikovaná přírodní věda mohla vážně ublížit i lidské schopnosti kritického myšlení.

Vliv automatizace na člověka se pokusím více konkretizovat. Osobnostní nároky klasické zemědělské, řemeslné a do jisté míry i průmyslové práce, v nichž se lidé střetávali především s přírodními procesy a strukturami, mohla bez větších problému splnit společenská většina. Spolu s přesunem ekonomického zájmu z výroby na obchod, služby, dopravu, ochranu, finance atp., tj. i na reklamu a vnucování málo užitečných služeb a věcí širokému okruhu spotřebitelů, jsou sofistikovanou výrobní i kulturní sférou stále více požadovány různé formy bezprostředně neproduktivní mentální práce. Prosazuje se jednak zvýšená potřeba „intelektuálně kreativních složek“ lidské mentální aktivity a jednak potřeba převážně mechanických (byrokratických) mentálních aktivit.

Výsledkem je kvalitativně nový nárok na úroveň lidské pracovní síly, která již nenajde uplatnění v zemědělství ani v klasických řemeslech a továrnách. Ale komplexním emocionálním a intelektuálním nárokům bezprostředně neproduktivní práce už nemohou snadno vyhovět průměrné, výchovou, vzděláním i životem nevhodně zformované lidské bytostné síly. Práce v terciární a státní sféře jakoby předem vylučuje tu část populace, která pro ni nemá příslušné osobnostní (tj. biologicky i kulturně podmíněné) předpoklady. Na jedné straně budou sice probíhat různé formy vzdělání, školení a přeškolování, ale na druhé straně se zúžením možností pro psychicky méně odolné a disponované lidi bude vytvářet bariéra, pracovní nejistota, nespokojenost, trvalé napětí a stres. Konzervativní lidská přirozenost, kdysi vytvořená přírodou, se totiž dostává do rozporu s příliš odlišnými nároky umělého kulturního systému. A to spolu s vyčerpáváním, ohříváním a zamořováním planety není dobrá zpráva pro naše potomky.

Co lze rozumět pod tím, co v eseji popisujete jako iluzi ekonomického růstu?

Zdá se mi, že dnes často připomínaná potřeba ekonomického růstu primárně nevyplývá z nutnosti uspokojovat oprávněné lidské potřeby, ale z potřeb, které nám vnucuje výroba, tedy z potřeby zhodnocování kapitálu. Potřeba růstu, která je lidem bez možnosti odborné diskuse předkládána, proto vyplývá z ignorování a zastírání toho, co tento růst člověku a Zemi způsobuje. Je to znovu účelové opomenutí, aby se velké banky a kapitáni průmyslu nemuseli zabývat tím, co technický pokrok skutečně vyvolává. Ještě jinak řečeno, v predátorském duchovním paradigmatu ekonomika i politika zneužívají síly vědy a techniky proti bezbranné Zemi, proti dlouhodobým lidským zájmům. Vyvolává to zmatení mezi lidmi, podporuje to možnost jejich ideové manipulace, oslabuje to demokracii. Představa, že by technická civilizace neusilovala o růst, ale o spolupráci a optimalizaci vztahů s přírodou, že by respektovala subjektivitu Země, je pro většinu dnešních politiků a právníků děsivá. Přitom je to vlastně jediná perspektiva lidského přežití. Jestliže včas neustoupíme Zemi, systému, který je starší, širší a mocnější, předčasně budeme vymírat z vlastní viny, z vlastní hlouposti.

Je naděje nebo východisko v tom, že se nám – jak píšete – podaří včas změnit predátorský duchovní základ kultury na základ biofilní a že záměrně vytvoříme seberealizační technologické mezery pro přímou účast člověka v nynějších plně technických cyklech? Může se to podařit?

Ano, vidím v tom naději. Pokud nemůžeme snadno kultivovat ani fyzické, ani mentální struktury průměrných lidí, musíme se postarat o jejich přiměřené zaměstnání, o jejich budoucnost, o zdravé potraviny, vodu a ovzduší. Měli bychom už dnes záměrně vytvářet vhodné technologické mezery i v potenciálně plně automatizovaných cyklech. Je čas uvažovat o návratu části lidské populace z velkých měst znovu na venkov, kde chybí péče o zvířata, půdu, vodu a krásu venkovské krajiny. Po dosažení jisté úrovně ovládnutí přírodních sil, jisté úrovně všeobecně dostupného blahobytu, už nemůže jít o růst, o vyšší produktivitu práce, ale o přiměřenou lidskou seberealizaci a štěstí, o život ve zdravém přírodním prostředí.

Když byla řeč o digitální demenci a manipulacích, jsou lidé snadnějším terčem pro manipulace? Mohlo se to projevit i při referendu o brexitu?

I když se o praktickou politiku příliš nezajímám, výsledkem referenda jsem nebyl zaskočen. Domnívám se, že lidé dnes cítí, i když to neumějí formulovat, že dnešní demokracie má své velké systémové vady, vědí, že žijí v civilizační krizi. Mají sice možnost čas od času volit své zástupce, ale nikoli přímo ovlivňovat organizační a technologický samopohyb, nikoli volit nastavení a směřování civilizace, způsob uplatňování vědy ve vojenství. Vědí, že jejich volení i nevolení zástupci zastupují zájmy kapitálu a velkých korporací, že zastupují právně uznanou, expandující a samovolně se strukturující umělou subjektivitu kultury, nikoli zatím popíranou přirozenou subjektivitu Země a lidstva jako celku. Tuší, že praktická politika nemluví za lidí a jejich budoucnost, ale za současné organizace, instituce, funkce, za predátorsky nastavenou kulturu. Když lidé shodou okolností konečně dostali možnost, hlasovali, zejména ti starší, za jim bližší národní zájmy. Myslím si, smím-li se odvážit analogie, že kdyby měli lidé možnost svobodně hlasovat o potřebě nejvyššího právního zákona, o potřebě Ústavy Země, která by chránila jejich planetární domov před zničením ze strany protipřírodní kultury, že by, na rozdíl od dnešních právníků a politiků, odhlasovali její potřebnost.