„Cítím obrovský závazek jak k Lidicím, tak i k Ležákům. Památník Lidice není standardní muzeum ani galerie, je to výjimečná paměťová instituce, a tak také musí pracovat,“ zdůraznil Stehlík v rozhovoru pro Info.cz. Dodal, že ve zřizovací listině je jasně uvedeno, že má připomínat památku a hrdinství zavražděných lidických a ležáckých obyvatel.
Máte rádi Zuzanu Čaputovou?Anketa
Proto chce především skončit „válku“ památníku s obcí i lidickými přeživšími, která se vedla za bývalé ředitelky Martiny Lehmannové.
Příčinou byly reportáže pořadu Reportéři ČT „V předvečer tragédie“ a „Historie na přání“. První byla svéráznou připomínkou 77. výročí vypálení Lidic, druhá posléze obhajobou těch, kteří se po první reportáži stali terčem kritiky.
Celá senzace, prezentovaná jako „smutný příběh Židovky, kterou udala jedna z lidických žen těsně před zkázou vesnice“, pochází od historika Vojtěcha Kyncla. Ten napsal knihu Lidice – zrození symbolu, kde chtěl „představit Lidice jinak, než jak je známe z knih a filmů“.
Psali jsme:
Jedním ze stěžejních bodů jeho inovativního pohledu na Lidice byla skandalizace jedné z nejznámějších tváří lidické tragédie, paní Alžběty Doležalové. Ta přežila koncentrační tábor Ravensbrück, ale vrátila se se zničeným zdravím a na konci roku 1946 v pražské nemocnici zemřela. Její dcera Marie patřila k nejaktivnějším lidickým pamětníkům.
Vojtěch Kyncl objevil v pamětní knize četnické stanice Buštěhrad záznam, zapsaný na konci roku 1945 někdejším protektorátním četníkem Evženem Resslem. Ten v něm tvrdil, že v roce 1942, krátce před vypálením Lidic, měla Alžběta Doležalová udat gestapu svou podnájemnici Štěpánku Mikešovou. Zapsal to zpětně v roce 1945, v době, kdy byla soudně přezkoumávána jeho vlastní protektorátní činnost. „Za protektorátu se ho každý bál. Ten člověk dokonce po vyvraždění Lidic gestapu doporučoval, aby v Buštěhradu zatkli několik dalších rodin, protože pocházejí z Lidic,“ vzpomínal na Ressla později pro Aktuálně.cz jeden z pamětníků.
Přesto Resslův záznam historik Kyncl vzal jako hotovou věc a bez dalšího prověřování použil jako svůj „objev“. Dokonce jej dramaticky označil za „příklad udavačství ve své nejodpornější podobě“. A tak mohl vloni v červnu na výročí lidické tragédie Marek Wollner kategoricky hlásit, že diváci uvidí smutný příběh Židovky, kterou jedna z lidických žen udala.
Okamžitě po reportáži se ozval historik Vojtěch Šustek, který se tématu Lidic dlouhodobě věnuje, a Kynclův „objev“ zpochybnil.
V samotných Lidicích vyvolala reportáž znechucení, a protože se na ní podílelo i vedení Památníku Lidice, rozhodli se místní pamětníci přerušit s ním veškerou spolupráci. Situaci ještě vyostřily výstupy ředitelky památníku Martiny Lehmannové směrem k pamětníkům, zejména Marii Šupíkové, dceři nařčené paní Doležalové.
Byla podána i stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta zkonstatovala, že se jedná o vědecký spor, o kterém není způsobilá rozhodnout, a že historik Kyncl se v nejproblematičtějších formulacích chránil slovy „dle mého názoru“. Z těchto důvodů rozhodla, že reportáží nebyl spáchán přestupek proti zákonu o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ale doporučila poškozeným, aby se svých práv domáhali u soudu.
Situaci se v Lidicích snažil několikrát uklidňovat ministr kultury Lubomír Zaorálek, pod jehož resort Památník spadá, ovšem nakonec se sám přiklonil k názoru, že v dané situaci není jiné východisko než rezignace ředitelky Lehmannové.
Fotogalerie: - Všichni jsme lidi
Reakcí byla druhá reportáž Reportérů ČT „Historie na přání“ v lednu 2010, ve které dostali Kyncl i vedení Památníku Lidice široký prostor ke své obhajobě a jako hlavní viník celého sporu byla prezentována Jana Bobošíková. Novinářka, se kterou má Marek Wollner spory již od známé „televizní krize“ v roce 2000, působí rovněž jako předsedkyně lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Právě ona měla podle Reportérů pobízet pamětníky z Lidic, aby se postavili ředitelce Lehmannové.
Web České televize pak celou kauzu převyprávěl pod titulkem: „Udání dostalo obyvatelku Lidic do Osvětimi. Teď končí ředitelka památníku, která chtěla její osud připomenout“.
Za Lehmannovou se naopak postavili zaměstnanci památníku, z nichž část okamžitě po jejím odvolání podala výpověď. Přitom dramaticky varovali, že „hrozí návrat normalizačního výkladu dějin“.
Po výběrovém řízení byl tedy nyní do čela památníku vybrán uznávaný vojenský historik Eduard Stehlík, který chce pošramocené vztahy rychle napravit.
Především musí řešit personální situaci v památníku, odkud s Lehmannovou odešlo 10 ze 16 zaměstnanců. Nevidí to ale tak beznadějně. Lidi, kteří odešli, si podle něj většinou přivedla Lehmannová, a nyní se mu sami nabízejí odborníci, kteří památník budovali před jejím nástupem.
„Mnozí zaměstnanci Památníku Lidice, kteří dali výpověď, aby podpořili bývalou paní ředitelku, nepracovali v instituci příliš dlouho. Za ony necelé tři roky, co stála Mgr. Lehmannová v čele Památníku, z něj totiž odešla řada klíčových zaměstnanců. Mnohé z nich jsem znal jako vynikající odborníky, kteří v Lidicích působili déle než 10 let a někteří z nich doslova z ničeho vybudovali svěřené úseky. A právě část z nich se mi v uplynulých dnech, když se o mně začalo hovořit v souvislosti s možnou kandidaturou na ředitele, začali ozývat,“ ujistil.
CELÝ ROZHOVOR S EDUARDEM STEHLÍKEM
Zdůraznil, že Lidice jsou světově uznávaným fenoménem, který má dodnes pro Českou republiku významnou hodnotu i v oblasti diplomacie.
A zatímco v devadesátých letech měly pověst „komunistické vesnice“, poté se obraz začal měnit. „Od počátku nového tisíciletí začali Češi Lidice postupně opět brát jako normální českou vesnici s mimořádně tragickou historií. Věřil jsem, asi naivně, že to tak již bude navždy. A teď jen nevěřícně sleduji, jak si po dalších 20 letech někdo opět bere lidické jako rukojmí v podivné hře plné svárů a lží. Znovu zdůrazňuji, že je to pro mne naprosto nepřijatelné,“ dodal historik Stehlík.
Tomu vyjádřil podporu i Český svaz bojovníků za svobodu z Lidic. Ti ocenili zejména jeho otevřeně kritický postoj ke dvěma reportážím Reportérů ČT.
„Již v době vzniku reportáže České televize, která tuto informaci zveřejnila, existovala studie Vojtěcha Šustka, která toto obvinění zpochybňovala, a přesto mu nebyl dán v reportáži prostor. Za jen těžko pochopitelné mi přijde i rozhodnutí odvysílat reportáž s takovýmto obsahem na výročí vyvraždění Lidic. Za naprosto neuvěřitelné pak považuji následné ataky proti obci Lidice za to, že se odvážila proti obsahu této reportáže ozvat. Namísto toho, aby se někdo zamyslel nad tím, zda náhodou Vojtěch Kyncl neudělal chybu, začne se útočit na lidické jako na ty, kdo se brání zveřejnění údajných nepříjemných pravd,“ zdůraznili Stehlíkova slova.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
