Michal Kislicki na Ukrajinu odjel loni v dubnu a podle svých vlastních slov mu tehdy spíš šlo o to, zažít nějaké dobrodružství, než primárně pomáhat lidem v nouzi, a cítil se jen jako dobrodruh. Nějakou dobu strávil na Zakarpatské Ukrajině, naučil se tam jazyk a začal rozumět lidem a jejich kultuře. „Po sedmi měsících jsem ale přišel na to, že to nestačí. Bylo to hlavně kvůli válce, která začala na východě Ukrajiny. Z počátku jsem tam nechtěl jít, neměl jsem potřebu se nechat zabít, být v ohrožení života a dobrodružství jsem viděl jinde. Mým původním plánem bylo projít Rusko, Kazachstán, chtěl jsem jen vidět kus světa. Nakonec jsem zjistil, že ta válka a to, že tam umírají lidé, mi není ukradené. Díky tomu, že jsem slyšel o dobrovolnících, kteří tam jezdí sloužit a pomáhat lidem, jsme si řekl, že to můžu dělat taky a že do toho půjdu,“ vzpomíná na rozhodnutí jít do válečné zóny Michal Kislicki.
V půli loňského listopadu vyrazil směrem na Donbas, z Chustu přes Kyjev do Slavjansku, do blízkosti hranic se separatisty vyhlášenou tzv. Doněckou lidovou republikou. V době jeho působení na hranicích s Ukrajinou probíhaly boje o město Debalceve a takzvaný debalcevský kotel, tedy výběžek ukrajinského území, zasahující do teritoria Doněcké lidové republiky.
„V Debalceve je železnice, díky tomu, že je Ukrajinci drželi, nemohli povstalci přesouvat do oblasti tanky. I tak to ale bylo to nejhorší území, města v kotli byla ostřelovaná ze všech stran. Nejprve jsem přijel do Slavjansku, kde jsem pomáhal stavět centrum pro děti a mládež. Pak jsem se přidal ke křesťanům, kteří organizovali pomoc pro celý Donbas. S nimi jsem jel na první výpravu pomáhat na frontu. Chtěl jsem pomáhat lidem a poznat, jaké to opravdu je. Dokud člověk o válce jen slyší, je všechno jiné. Přidal jsem se k řidičům, kteří denně vozí pomoc na frontu,“ popisuje své dobrovolnické začátky Michal Kislicki, který zamířil s pomocí nejprve do malého města Uhlohorsku, které leží nedaleko od Debalceve.
Pomoci nebylo nikdy dost
Město Uhlohorsk bylo ostřelováno každý druhý den, bylo tehdy přímo na frontové linii. „Obě strany si v oblasti vyměňovaly rakety, a i když v blízkosti města neprobíhaly přímé pozemní boje, dělostřelba dokázala hodně. Když jsem tam přijel, obyvatelé byli už dlouho ve válce a ve sklepech žili už pět měsíců. Vycházeli nahoru a do sklepů utíkali, jen když se začalo střílet, lidé tam umírali na ulicích každý den, ve sklepě se nedá žít pořád,“ líčí situaci v Uhlohorsku Michal Kislicki.
Spolu s ostatními dobrovolníky tam přijel autem a rozdávali potravinové balíčky zhruba po deseti kilech, pomoc zahrnovala třeba těstoviny, olej, cukr a pecen chleba a dávka měla stačit pro jednoho člověka zhruba na měsíc. „Nejhorší na tom bylo, že shánění potravinové pomoci bylo nákladné a stěží jsme stačili zajistit čtyři sta balíčků týdně. Potřeba přitom byla mnohem větší. Dostali jsme se tak do situací, kdy jsme rozdali poslední balíčky, ale u auta byla ještě dlouhá fronta lidí, kteří křičeli, abychom jim také dali. Zažili jsme situace, že bylo nutné rychle zabouchnout dveře a ujet, lidi byli někdy tak zoufalí, že byli schopní skoro všeho. Davová panika je vedla třeba i k tomu, že ignorovali, že se začalo střílet. Neběželi do krytu, ale snažili se rychle ještě urvat nějaký balíček, protože věděli, že my mezitím odjedeme a oni o to přijdou,“ popisuje zoufalou situaci na frontě český dobrovolník.
Boj proti zoufalství
Kromě rozdávání pomoci na předem dohodnutých stanovištích křesťanští dobrovolníci roznášeli pomoc i do bytů starých a nemocných obyvatel Uhlohorska. S některými se i více sblížili. „V jednom bytě žil slepý dědeček Alexej s babičkou, která nemohla chodit. Když byli mladší, nosil ji, ona byla pro něj očima, on jí nohama. Teď už to nešlo, a tak měl Alexej natažené po bytě provázky, aby podle nich mohl chodit. Když byl dobyt debalcevský výběžek, byl Uhlohorsk v podstatě srovnán se zemí a do jejich bytu přímo do pokoje vletěla raketa a zabila jeho ženu. Dědeček Alexej pak bloudil po spáleništích, pak pro něj přijel syn a odvezl ho,“ říká Michal Kislicki.
Na situaci ve frontové oblasti podle něj bylo hrozné, že z města utekli všichni mladí, prostě každý, kdo věděl, že se o sebe jinde dokáže postarat. Zůstali invalidé, nemocní a staří lidé, matky s dětmi, jejichž muži odešli bojovat. „Sousedi nás dovedli ke staré paní, která by asi bez pomoci zemřela. Spousta lidí tam kvůli naprosté beznaději spáchala sebevraždu. U některých babiček jsem nevěděl, co s jejich zoufalstvím dělat. Byla s námi jistá Máša, to byl jeden z andělů na mé cestě, velmi silná na duši. Mluvila na ně a hladila je a ti lidé se z toho za pár minut dostali,“ vzpomíná na chvíle v Uhlohorsku Michal Kislicki.
Psali jsme:
Sám byl za fašistu
Dobrovolníci při svých cestách do frontové zóny zůstali často do noci a pak pro ně bylo dost náročné vrátit se zpět, protože Ukrajinci linii hlídali. „Někdy jsme z generálního štábu získali heslo a hlídky nás pak nechali projet, to ale bylo spíš výjimkou,“ popisuje Kislicki.
„Jedna věc je jídlo, ale i naděje je potřeba. Prováděli jsme s lidmi v oblasti společné modlitby, utěšovali je, i to bylo velmi důležité. Oni tam ve většině případů byli donuceni žít. Situace na Ukrajině je taková, že vláda nemá moc zájem o obyčejné lidi a nestará se o ústupová opatření, přestože v oblasti probíhá válka. Dávno odtamtud lidi mohli dostat, ale neudělali to, takže se o to starají jen dobrovolnické humanitární organizace,“ říká o přístupu ukrajinské vlády Michal Kislicki.
Mnozí lidé v oblasti podle něj ale za žádnou cenu nechtěli odejít, zůstávali ve vyhořelých domech a sklepech, protože byli přesvědčeni, že tam už nic nenajdou, až se vrátí. Někdy se dobrovolníkům pro někoho podařilo najít místo na západní Ukrajině, třeba v rodině, která byla ochotná se o uprchlíka postarat, i tak ale spousta obyvatel Uhlohorsku nechtěla odejít. „Báli se a věřili proruské propagandě, která říkala, že na Západě jsou všichni fašisti. Já sám jsem tak byl obviňován, jako Čech jsem tam byl pro některé lidi za největšího fašistu. Když rozdáváte jídlo, pomáháte lidem a někdo vás takto obviní, není lehké se s tím vyrovnat. Pro mě je ale právě to zkouška v dávání lásky, ukázat lidem, že i přesto, co si oni o nás myslí, jim chceme pomoci,“ říká Michal Kislicki.
Vojáci bez uniformy
„Nejezdili jsme s pomocí jen k civilistům, jako křesťané nás nezajímá politika a chceme pomáhat všem bez rozdílu vlajky a názoru. Pomáhali jsme proto i vojákům. V jednom bunkru byla skupina vojáků opravárenského oddílu, která měla jako maskota andulku, která k nim odněkud před časem přiletěla. Oni si ji nechali a její obraz pak malovali na auta, která opravili. Vždycky když jsme odjížděli, žádali, abychom příště přivezli jen ptačí zob pro tuto andulku, o jídlo pro sebe si neřekli. Když se s takovými vojáky člověk seznámí, vidí, že jsou to obyčejní kluci a většina nechtěla bojovat. Věděli ale, že tam musejí být. Ukrajinští vojáci ani moc vojensky nevypadají, uniformu má málokdo a připomínají spíš rybáře na výletě. Strany se rozlišují páskami na rukávu – červené a žluté má ukrajinská armáda, bílé nosí separatisti a Rusové nemají většinou žádné. Místní jsou názorově i na frontě rozděleni půl na půl pro Ukrajinu a pro separatistické subjekty,“ říká o stavu ve frontové zóně Michal Kislicki.
Debalcevský kotel nakonec padl a přešel pod kontrolu separatistů. Podle svědectví Michala Kislického během útoku debalcevská radnice, pod kterou byl kryt, celou dobu hořela a nakonec byl minou zasažen i hlavní vchod krytu, naštěstí se dobrovolníkům povedlo najít druhý východ, který se podařilo otevřít a dostat lidi ven. Uhlohorsk, kde žilo původně pět tisíc lidí, byl při tankovém útoku z větší části rozstřílen.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: David Daniel
