Mám radost, že komunisté už nejsou tak silní. Mladí se chtějí poučit z historie, míní vnučka generála Číly

03.02.2018 9:49

POTOMCI LEGIONÁŘŮ Bez evropských dotací to v současnosti prostě nejde. Pokud by totiž skončily, musela bych farmu rozpustit a najít si jiné zaměstnání. To říká Ivana Čílová, vnučka legionáře a generála Antonína Mikuláše Číly, který předával v roce 1920 v Irkutsku bolševikům zbytek zlatého ruského pokladu. S ParlamentnímiListy.cz hovořila také o nedávných volbách, o rusofobii a domnělé zbabělosti Čechů.

Mám radost, že komunisté už nejsou tak silní. Mladí se chtějí poučit z historie, míní vnučka generála Číly
Foto: Archiv IČ
Popisek: Antonín Mikuláš Číla v mládí a stáří

„Měla jsem radost, že konečně v posledních volbách nezískali komunisté tak velké procento hlasů jako v minulosti a už nejsou tak silní. Dříve jsem měla pocit, že se někteří spoluobčané z historie nikdy nepoučí a chtěli by dobu komunismu vrátit nazpět. Ale možná je to jen tím, že staré ročníky voličů pomalu odcházejí a mladí se již z historie poučit chtějí,“ podotýká Ivana Čílová s tím, že ale dnešní politiku příliš nesleduje, protože ji zajímá spíše historie. Právě ona je vnučkou legionáře na ruské frontě a pozdějšího československého brigádního generála Antonína Mikuláše Číly. A tady je její příběh.

Bez dotací to nejde

Půvabná a rázná Ivana Čílová na farmářku nevypadá, ale zdání klame. Narodila se v roce 1970 v Praze, vystudovala Vysokou školu zemědělskou, dnešní univerzitu, v pražském Suchdole. Její obor meliorace však byl po revoluci zrušen. Posléze odešla pracovat na Správu Krkonošského národního parku, přesněji na polesí Horní Maršov. Krkonoše jí tak učarovaly, že tam žije dodnes. Má ovčí farmu v podhůří a v létě vozí ovce do Modrého dolu, kde pomáhají udržovat cenné luční porosty.

„Farmu mohu uživit jen díky evropským dotacím. Jen z prodeje jehněčího a skopového masa bych nepřežila. Dříve, před rokem 1989, byl velmi ziskový prodej ovčí vlny, ale dnes je to tak, že prodej vlny nepokryje ani zaplacení střihače ovcí. Náklady na provoz farmy jsou již v současnosti příliš velké. Pořízení mechnizace, opravy, ustájení, nafta, pojistky a tak dále. Bez dotací to v současnosti prostě nejde. Pokud by totiž skončily, musela bych farmu rozpustit a najít si jiné zaměstnání,“ vysvětluje.

Klobásky z masa z vlastního chovu, které jí vyrábí malé řeznictví ve Studenci, prodávala i na farmářských trzích: „Velmi dobrý nápad to je hlavně ve velkých městech, kde se lidi k domácím výrobkům těžko dostanou. Jezdila jsem několik let na farmářské trhy na Vítězném náměstí v Praze 6, na Kulaťáku, jak se tam říká. Když chtěl ale soukromý provozovatel tržiště již za jeden den pronájmu stánku bez elekriky přes dva tisíce korun, cesty na trhy jsem se vzdala. Jezdím již jen jedenkrát ročně na podzimní trhy na Kuksu, kde prodávám skopové klobásy a lidé o ně mají velký zájem.“

Učila se o ostudě Čechů

S nálepkou, že Češi byli a jsou zbabělci, zásadně nesouhlasí, když říká: „Myslím si, že naším ohromným problémem bylo a stále je těch čtyřicet let socialismu, kdy jsme nesměli o našich skutečných hrdinech mluvit, natož se učit ve škole. Celé generace dětí o to byly ochuzeny a měla jsem pocit, že žádné hrdiny nemáme. A je jedno, jestli jde o legionáře nebo o hrdiny z druhé světové války. V mé učebnici dějepisu na základce byla k legiím jedna věta zhruba tohoto znění: ‚Někteří Češi se v době revoluce v Rusku ostudně přidali na stranu kontrarevoluce a marně se snažili bojovat proti Rudé armádě.‘ Devětadevadesát procent dětí nemělo to štěstí, aby se doma dozvěděly pravdu, a proto jim nezbývalo, než těmto lžím věřit. V mé generaci je jen nepatrná část lidí, kteří mají o legiích povědomost. Je to u nás smutný odkaz komunismu.“

Na druhou stranu se Čílová nehodlá smířit ani s primitivní českou rusofobií. „Mrzí mě to, jelikož  mám v Rusku nejenom kořeny, ale také spoustu dobrých přátel. Také je mi líto, že se kvůli krizi na Krymu nemůžeme společně setkat s našimi ruskými kolegy na bojištích na Ukrajině. Třeba stoletého výročí bitvy u Zborova se z politických důvodů nemohli zúčastnit, a to je velká škoda,“ míní.

V domě prarodičů

K příběhu Ivany Čílové se reportér ParlamentníchListů.cz dostal v Jekatěrinburgu, kde sbíral materiál ke knize Špionem Běločechů v Rusku. Povídal mu o něm velký tamní znalec historie Alexandr Kručinin a ukázal dům, kde žili její prarodiče. Ten ostatně stojí nedaleko Chrámu na krvi, v jehož blízkosti, přesněji ve sklepení domu důlního inženýra Ipaťjeva, bolševici povraždili rodinu posledního ruského cara Mikuláše II. Dům byl pak komunisty zbořen, přičemž v tom hrál hlavní roli tehdejší první partajní tajemník Sverdlovské oblasti a pozdější prezident Boris Jelcin. Chrám byl postaven v letech 2000 až 2003.

Fotogalerie: - Legionář Číla

Antonín Mikuláš Číla v mládí a stáří
Jeho vnučka Ivana Čílová
S bratry legionáři v Treskyni roku 1917
Svatba roku 1920 s Ninou Krukovskou ve Vladivostok...
Chrám na krvi stojí nedaleko domu Krukovských v Je...
Psal si vlastní deník jako skoro všichni legionáři

„V roce 2013 jsem díky Československé obci legionářské navštívila Jekatěrinburg, odkud děda přivezl v roce 1920 babičku Ninu Ivanovnu Krukovskou. Většina starých baráků je tam již nahrazena novostavbami, ale dům Krukovských stále stojí. Náš dobrý přítel historik Saša Kručinin mi domluvil vstup do domu, kde teď sídlí soukromá architektonická firma. Všichni tam byli velmi milí a ochotní a nechali nás dům si prohlédnout. Na domě je stále dřevěný původní balkonek, ale je nepřístupný, protože hrozí jeho zřícení. Přece jen se něco původního kromě hrubé stavby dochovalo. Byla jsem po pětadevadesáti letech první potomek rodu Krukovských, který se tam dostal, což byl zvláštní pocit. Z rodiny Krukovských totiž nikdo v Rusku již nežije. V roce 1920 totiž zůstal v Rusku pouze jeden můj prastrýc Anatolij Krukovskij. Měl sice dva syny, oba však padli mladí ve druhé světové válce a děti po nich nezůstaly,“ líčí.

Předával zlatý poklad

Její praotec Antonín Mikuláš Číla byl členem Sokola a starodružiníkem, jak se říkalo Čechoslovákům, kteří stáli u zrodu České družiny v Kyjevě, jež se později rozrostla v téměř šedesátitisícovou armádu legionářů. Zúčastnil se bitvy u Zborova a hájil bezpečnost Transsibiřské magistrály, dodnes nejdelší železniční tratě na světě. Jméno Mikuláš přijal jako „otčestvo“, tedy jméno po otci, během pobytu v Rusku, když přešel k pravoslavné víře, což dělala valná většina legionářů.

„Děda v roce 1920 v Irkutsku velel oddílu, který předával bolševikům zbytek ruského zlatého pokladu. Záměrně říkám zbytek, protože část se ztratila, když byl vlak s pokladem v rukou generála Alexandra Kolčaka. Vše bylo při předávání pečlivě evidováno, zapsáno a podepsáno. Děda vždy k pomluvám, že legionáři poklad ukradli, říkával: ‚Kdybychom poklad dovezli do Čech, tak by v republice  nemusel nikdo deset let pracovat.‘ Nerozumím, proč se i u nás šířily tyto pomluvy, když předání pokladu podepsaly a orazítkovaly obě strany, tedy i bolševická. Doklady o tom v archivech existují,“ vysvětluje.

Číla získal v právě zrozeném Československu hodnost  generála, v níž působil jako zemský velitel v Brně. Za druhé světové války se účastnil odboje a v Pražském povstání byl velitelem dejvické oblasti. K dalšímu osudu rodiny se vztahuje jedna úsměvná historka: „Do své smrti v roce 1983 bydlel v ulici Nad alejí na pražských Petřinách. Jelikož ta ulice byla příliš dlouhá, tak ji v devadesátých letech rozdělili a dnes se její část jmenuje po dědovi Čílova. Po jeho smrti v ulici bydlel můj otec Jiří Číla. Jednou ho pozvali na městský úřad a sdělili, že by rádi přejmenovali část ulice Nad alejí na Čílovu. Ptali se ho, zda by měla být Čílova ta část ulice, kde on bydlí a táta se vyděsil: ‚Vždyť by si někdo mohl myslet, že jsem se zbláznil, když jsem Číla a bydlím v Čílově ulici!‘ Tak je poprosil, aby pojmenovali jako Čílovu tu opačnou část ulice Nad alejí.“

Vzpomínky na dědečka

„Můj děda Antonín Mikuláš Číla zemřel, když mi bylo teprve třináct, takže vzpomínky na něho jsou jen ‚dětské‘. Bohužel jsem se ho nemohla zeptat na spoustu věcí z doby legií. Pamatuji si ale dobře na zájezdy do Lán k hrobu Tomáše Garrigue Masaryka vždy v březnu a v září, kam jsem jezdila pravidelně s rodiči ‚dohlížet‘ na dědu. Právě tam vždy potkal pár zbylých prastarých brášků legionářů ze všech legií, tedy ruské, italské i francouzské. Děda ty zbylé legionáře v uniformách vedl vždy k Masarykovu hrobu za zvuku lesních rohů. Měl projev, vše organizoval. A to ještě ve svých osmadevadesáti letech,“ vzpomíná a dodává: „Rád nám dětem maloval na přání cokoliv. Měl vystudovanou pražskou Uměleckoprůmyslovou školu a pokud by nezačala válka, zřejmě by se umění věnoval celý život.“

* * *

Seriál Potomci legionářů vzniká za pomoci Československé obce legionářské. Právě její místopředseda Jindřich Sitta, veterán z Iráku a Afghánistánu, kdysi řekl, že krev legionářů může podle matematického modelu kolovat v žilách osmi set tisíc až milionu Čechů.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Válka o trenky kvůli roku 1968: Šokující výzva Pražskému hradu. A silná slova

8:51 Válka o trenky kvůli roku 1968: Šokující výzva Pražskému hradu. A silná slova

Rudé trenky, symbol odporu vůči prezidentu Miloši Zemanovi. Ten prý k 50. výročí vpádu vojsk Varšavs…