Kubišová se v rozhovoru nechala slyšet, že Václav Havel jí moc chybí. „Nemusel by ani sedět na Hradě, stačil by jako glosátor,“ poznamenala Kubišová s tím, že kdyby Václav Havel žil, byli bychom dneska jinde. „V prestiži ve světě především,“ poznamenala.
Vyjádřila se také ke své známé písni Modlitba pro Martu, jež byla původně napsaná pro hudební seriál. „V roce 1968 jsem krátce před okupací vyhrála Bratislavskou lyru s písní Cesta, která byla svým způsobem poděkováním Rusům za pětačtyřicátý. Když sem vpadli, odmítla jsem ji zpívat. V srpnu jsme jeli natáčet do provizorního pražského studia Na Petynce, odkud se po okupaci jistý čas ilegálně vysílalo, ani jsem nevěděla, že je Modlitba hotová. Chystala se do dalšího dílu Písně pro Rudolfa III.,“ vzpomínala Kubišová s tím, že Petr Rada a Jindřich Brabec skladbu rychle dopsali a přivezli do studia.
„Nazpívala jsem Modlitbu, ale mohla to být jakákoli jiná, která byla hotová. Vůbec jsem nečekala, jaký bude mít ohlas a jak si ji lidé zapamatují. Když se pak měl na Vánoce točit další díl Rudolfa, řekl mi režisér, abych se už ani nelíčila,“ dodala Kubišová, jež se pak pro kameru nelíčila dlouhých dvacet let. Což, jak podotýká, nečekala.
„Všude se říkalo, že za dva roky půjdou domů. Trochu se to protáhlo... Život však šel dál. Napřed jsem přišla o dítě, to pro mě byla velká tragédie. Když se pak v roce 1979 narodila Káťa, říkala jsem si: Co mně se může stát,“ dodala Kubišová, jež pak Modlitbu pro Martu zazpívala v roce 1989 na balkoně Melantrichu.
Závěrem pak Kubišová uvedla, že nikdy nepřemýšlela ale nad tím, že by emigrovala. „Tohle tvrdošíjné trvání na češství mi pak moc pomohlo při Chartě. Vždycky jsem estébákům, kteří mě do emigrace tlačili, říkala, že se nebudu koukat na Kleť z druhé strany. Jen nevím, zda tomu rozuměli,“ uzavřela se slovy, že vlastenkou by se nenazvala, ale má zdravý nehysterický vztah k této zemi.
Psali jsme:
autor: vef
