Mokré sny Václava Klause, robot Emil a dva dožívající dinosauři. Babišův Komárek mezi makáním sepsal smutný příběh polistopadové éry

21. 12. 2014 8:53

Poslanec hnutí ANO Martin Komárek nedávno vydal knihu, nazvanou havlovsky Moc nemocných. Jedná se, dle podtitulu, o „Dvacet pět příběhů těch, kteří nám to zvorali“. Od Miloše Jakeše po Petra Nečase a Bohuslava Sobotku. Mezi nejvýživnější patří poslancovy „profily“ Václava Klause či Mirka Topolánka, který prý za celý život neporozuměl ničemu jinému než „nějakým armaturám“.

Mokré sny Václava Klause, robot Emil a dva dožívající dinosauři. Babišův Komárek mezi makáním sepsal smutný příběh polistopadové éry
Foto: Hans Štembera
Popisek: V divadle Komedie křtil svou knihu Martin Komárek. Jako host dorazil prezident Miloš Zeman

„Uplynulo dvacet pět let od doby, kdy jsme cinkali klíči. Dvacet pět let. Dvacet pět let po zničující válce, kterou Němci beze zbytku zavinili a děsivě prohráli, se psal rok 1970. Spolkové Německo bylo vedoucí hospodářskou mocností. Bylo obnoveno a mělo před sebou skvělou budoucnost. Proč nedokázala ne vlastní vinou porobená země za dvacet pět let něco podobného? Proč se potácíme od krize ke krizi a nejsme schopni se přiblížit ani o píď kultuře a prosperitě západních zemí?“ lamentuje autor v úvodu, když popíše svůj zážitek z Libereckého kraje, kde vloni kandidoval na poslance a viděl prý jen díry v asfaltu, kopřivy v pankejtech a mezi nimi nerudné, smutné a tlusté lidi.

Proč se to nepovedlo, o tom prý vypráví kniha vypočítávající dvacet pět největších škůdců, kvůli kterým se nemáme dobře. Jejich obžaloby jsou seřazeny chronologicky, od roku 1989, který je vyhrazen Milouši Jakešovi. Tento funkcionář, který pár let předtím v čele strany vystřídal chytrého Husáka, který ve spolupráci s bezskrupulózním premiérem Štrougalem prý vnímal normalizaci jako machiavellistickou hru, byl prý „nedovtipný nevzdělanec, nezajímavý a šedý“. Ve srovnání s ním prý září i nejnemožnější řečník dnešní politické reprezentace, a Komárek píše, že snad ještě nikdy a nikde nebylo zoufalejší a bezmocnější vedení než jeho ÚV.

Rok 1990 pak následuje příběhem Václava Havla. To byl prý nesmírně přitažlivý chlap, byť současně bonviván a děvkař první ligy. Jenže prý jako básník vůbec nerozuměl chodu společnosti, všem těm sládkům a zelinářům, o kterých psal.

„Západní státníci obdivovali filozofa na trůně. A šeptali svým podnikatelům: Tam bude hojný hod,“ přibližuje bláznivé snění dramatika. Ten snil o dobré společnosti, kde si všichni budou bratry a sestrami. Jak na to ale prý netušil. „Havel byl dobrý revolucionář a poctivý politik. Jenže poctivost nestačí,“ vzdychá Komárek.

Zejména když mu do toho začli fušovat takoví, jako muž, představený v roce 1993. „Začal kariéru jako profesor, kterému je lhostejný majetek, snad krom záliby v kravatách. Skončil jako zloděj chilského pera a jako ten, kdo propustil na svobodu lupiče,“ píše sněmovní spisovatel v medailonku Václava Klause. Právě krádež pera prý bude jeho hlavním zápisem v dějinách.

„Klaus byl suchý patron, který snil mokré sny o moci,“ soudí Komárek. Jeho unikátní schopnost vidět jen sebe samého mu prý velmi pomohla již v roce 1989, když se dokázal dostat do rodící se moci. „Tehdy jste mohli přijít do Laterna magiky a říct si o jakýkoliv úřad. Málokdo měl ale tolik drzosti, aby to udělal jako Václav Klaus,“ píše dále.

Klaus prý vzal moc Havlovi, když místo blouznění o třetích cestách nabídl srozumitelný kapitalismus. A pak lidem nabídl skutečnou politickou stranu, otevřenou všem technokratům, a stal se modlou. A zatímco s Třískou a Zielencem vymýšleli kupónovou privatizaci, okresní úroveň strany obsadili sympaťáci v krokodýlích botách.

„Uvěřili mu, jako uvěřili Gottwaldovi. Ne, že by Klaus byl masovým vrahem, ale jeho myšlenka byla skoro stejně slabá jako Gottwaldova. Myšlenka, že trh vše vyřeší, je stejně scestná, jako že vše vyřeší nadšená socialistická práce,“ píše muž, který dvacet let pět let glosoval českou politiku z novinových stránek.

Nakonec se ale prý ukázalo, že Klaus mluví a mluví, ale skutečná změna nepřichází. Když se navíc objevily informace o nekalém financování jeho strany, vyzvali jej kolegové k odstoupení, a jak poznamenává Komárek, udělali to typicky česky nejhorším možným způsobem. Mistr efektů se vrátil pod heslem „mobilizace“, aby po volbách uzavřel pakt, který se prý v neprincipiálnosti blížil dohodě Ribbentropa s Molotovem. „Klaus už jednou zhasl světlo, aby se privatizovalo. Teď už světlo svítilo, ale hodili přes něj duchnu. A už to nebyla jen privatizace, prostě se kradlo,“ popisuje novinář následující roky.

Naposledy se zázračně vzmohl, když na začátku roku 2003 proti všem zásadám elementární matematiky vyhrál volby a stal se prezidentem. „Prezidentuře se však už věnovat nebudeme. Klaus v ní jen škodil. Nejvíc sobě,“ uzavírá vyprávění Komárek.

Génius, přiživovaný lihem

Smutný příběh současného prezidenta Miloše Zemana je pak datován právě rokem 2003 a prezidentskou volbou. Miloš Zeman tehdy přijel na Hrad prakticky s jistotou, že bude zvolen. „Zeman přichází na Hrad jako velký herec pro cenu za životní zásluhy. Odchází zadním vchodem, ponížený a zničený,“ popisuje Komárek. Zeman se následně odebral na Vysočinu. „A s trpělivostí slona, jehož poněkud připomínal, čekal na svou hvězdnou hodinu a velkou pomstu,“ dodává.

V prezidentské volbě o deset let později nemilosrdně využil všech (mnoha) chyb, které jeho protějšci napáchali, aby nakonec „okusil chuť pomsty a vítězství“. „Jenže záhy byl i jeho strategický génius, přiživovaný lihem, prohnán uličkou hanby,“ píše se v knize dále. Projevilo se to prý ve chvíli, kdy rozložil Poslaneckou sněmovnu a jmenoval vládu svých milců, z nichž většina se jen zesměšnila. Následovaly volby, ve kterých ČSSD vyhrála jen těsně a Zemanovi přátelé v jeho bývalé straně se pokusili svrhnout předsedu tak amatérsky, že nakonec byli svrženi sami.

„Zeman spolu s Kalouskem zbyli jako poslední z líhně takzvaných dinosaurů. Těžké váhy, které se v politice naučily, jak bojovat o všechno. Žádný zálud jim nebyl dost záludný, ale proti většině politiků měli statečné (nebo drzé) srdce, určitou velkorysost a šachový talent,“ oceňuje.

Jenže nic víc prý Miloš Zeman nedovede nabídnout. „Mluví zasvěceně o ekonomice a sype čísla z hlavy. Když si to pak dáte dohromady, zjistíte, že jsou to z poloviny nesmysly. Jenže on je přesvědčený, že mu to všichni žerou,“ zhodnotil poslanec prezidenta. Ten prý odvozuje své sebevědomí od toho, že kdysi převyšoval sociální demokraty jako vlkodav stádo čivav a svůj nesporný talent utratil v politických půtkách a hledání bonmotů. Do dějin se prý zapíše leda tím, že je o něco lepším prezidentem, než byl Klaus.

Technolog

Pokud jde o druhého z „posledních dinosaurů“, Miroslava Kalouska, tak v jeho případě zahajuje Komárek jeho příběh z roku 2009 (tak zásadní, že jej dokonce vtiskl do názvu svého životního díla) otázkou, jak se chemický technolog může stát technologem moci. „Primárně jistě krást nechtěl. Chtěl jen uplatnit svůj ochotnický talent,“ myslí si Kalouskův sněmovní kolega.

Kariéru začal tím, že se s diplomem z chemie prohlásil za odborníka na ekonomii, což sice nikdo nechápe, ale na začátku devadesátých let byla takových případů celá řada. A jak dodává Komárek, šikovnému herci Kalouskovi později schopnosti řídit státní pokladnu uvěřila i Evropská unie.

V devadesátých letech působil na ministerstvu, kde nakupoval padáky či motory do vrtulníků, které většinou selhávaly. Pak se však zasloužilému lidovci nabídla šance nebýt závislý na střídajících se ministrech: „Stranu lidovou potřeboval každý, kdo chtěl složit kabinet. A předseda ČSL Lux zemřel,“ popisuje Komárek.

Kalousek se pustil do boje o stranické funkce, který většinou vyhrával. Jako zástupce strany pak s odhodlaným výrazem bojovníka za svatou věc vyhnal z politiky premiéra Grosse, aby rok poté vychytrale kývl na spolupráci s Jiřím Paroubkem, kterému předchozí rok spílal jen o něco méně než předtím Grossovi. Totální zrada ideálů mu ani u flexibilních lidovců neprošla, ale stejně nakonec uspěl. Ve vládě, kterou podle Komárka „upachtil“ Mirek Topolánek, usedl do klíčového křesla ministra financí a předsedu ODS si obmotal kolem prstu. Když předseda ODS přišel s nápadem založit stranu, která by byla „béčkem“ ODS podobně jako v Německu CSU u CDU, Kalousek po čase jeho nápad převzal s nepatrnou úpravou. Představoval si, že jeho TOP 09 bude áčkem a skomírající ODS její lavičkou. „Největším trikem ale bylo, že najal do čela úctyhodného politického turistu Karla Schwarzenberga. Ten měl velké ambice a hledal stranu, která by mu je pomohla naplnit,“ vysvětluje spisovatel. Krom toho prý na rozdíl od Kalouska neměl máslo na hlavě, zato jistou grácii a schopnost mluvit, byť s těžkým přízvukem.

Když se v roce 2010 země konečně dočkala voleb, byl Kalousek jejich největším vítězem, když jeho slepenec získal dvakrát více hlasů, než se kdy povedlo jeho domovským lidovcům. Kalousek se vrátil na Ministerstvo financí, tentokrát s definitivní vizí z něj přepólovat českou pravici. „TOP 09 bude jednička a ODS její zálohou. Po čase v opozici vyhraje volby a Kalousek bude premiérem. Velmi by se mu to líbilo,“ píše Komárek. A dařilo se mu prý. Nervózní ODS se, jak někdejší komentátor připomíná, třásla jak králíček a po zemi se vykládalo, že vládu ve skutečnosti řídí Kalousek, což nejspíš byla pravda.

Nakonec to ale dopadlo jinak. TOP 09 sice zašlapala do země ODS, ale voliči současně zašlapali do země starý systém. „Největší Machiavelli v moderních českých dějinách tak zůstal uvězněn ve sněmovně, kde neustále mele ústy. Čím dál méně lidí ho poslouchá,“ uzavírá vypravěč příběh technologa.

Chlast a holky

Mezi ty, kteří nám to zkazili, ovšem Komárek rozhodně nepočítá jenom politiky. V roce 1992 přináší příběh Viktora Koženého, který uvádí veršem skupiny Lucie: „Už zase jedou velký karty, škoda, že je nerozdávám." Přitloustlý zrzavý chlapík, který o sobě vykládal, že studoval na Harvardu, prý takové karty rozdával.

Proslul prý třeba tím, když rozprodal české námořní loďstvo s argumentem „Proč bych neprodal naší flotilu, když nemáme moře?“. V zemi řízené subalterním úředníkem z Prognostického ústavu prý právem viděl zlatý důl.

Zachránil projekt kupónové privatizace, který si Václav Klaus vymyslel jako svůj příspěvek dějinám, když od zmatených domorodců začal vykupovat jejich kupónové knížky (se kterými beztak drtivá většina netušila, co dělat) a masivní reklamou jim sliboval jistotu desetinásobku. „Češi strašně rádi předávají zodpovědnost někomu jinému,“ vysvětluje Komárek jeho úspěch. Kožený měl najednou pod sebou stovky miliard, ale místo aby je seriózně investoval, jak to fondy dělávají a jak to koneckonců přikazuje i zákon, začal z nich pořádat opulentní večeře pro své kamarády, při kterých se podávaly steaky ze lva. „Říkalo se mu s jistým respektem Pirát z Prahy,“ vzpomíná novinář. A znělo to prý podobně jako „Vlk z Wall Street“.

Kožený ale ukázal chytrým Čechům, jak se dá s minimem prostředků ovládnout miliardový podnik. Jistý pan Koláček se svými společníky pak koupili společnost Mostecká uhelná za její vlastní prostředky a vysmáli se státu.

Kromě toho Martin Komárek sepsal třeba příběhy Vladimíra Železného, „nevysokého muže se silnými gesty a erudicí muže, který ví všechno“, nebo jeho veřejnoprávního následovníka Jiřího Janečka, jehož úspěch shrnul poslanec z výboru kontrolujícího ČT lapidárně: „Jedna výrazná redaktorka, která byla v té době partnerkou nevýrazného Janečka, mu napsala volební řeč. A on uspěl." Získal tak post, ve kterém si podle poslance může víceméně dělat, co chce, když si zajistí, že ho Rada ČT nesesadí. V Janečkově případě to prý bylo především užívání s mladými milenkami za plat vyšší, než má ministerský předseda. „Choval se jako paša na dobytém území. Chlast a holky, to bylo heslo ředitele veřejnoprávní televize,“ vzpomíná Komárek. A když už bylo zřejmé, že jeho pohár přetekl, prostě řekl, že je nemocný a sám z funkce odstoupil.

Automat na politiku

Pětadvacítka příběhů pak končí rokem 2014, což je rok Bohuslava Sobotky. Jednoho z představitelů unikátního jevu české politiky - přestupu ze školní lavice rovnou do té sněmovní. Mezi tyto „baby poslance“ před ním patřili Stanislav Gross a Petr Nečas, kteří nakonec odešli s ostudou, a Marek Benda, který prý jednou odejde s očividným duševním poznamenáním. Posledním je tedy Sobotka.

„Má zvláštní status. Ničeho se nedopustil, ničím neproslul, ba dokonce se ani ničím nevyznačuje. Přesto se stal premiérem,“ píše sžíravě koaliční poslanec.

„Sobotka vyhlíží jako robot Emil. Žádné vlasy, široká ústa, oči skryté za brýlemi. Mluví v jedné tónině, jak dlouho chcete, jako byste do něj hodili desetikorunu. Automat na politiku,“ pokračuje v charakteristice.

Svou monotónností však prý utahá každého, a tak když se v roce 2010 dekoval Jiří Paroubek, uspěl. Byť svého protikandidáta, úplně stejně nevýrazného, porazil ani ne o chlup, ale o chloupek. Mohl v klidu opevňovat svou pozici, kdyby jej ovšem Miloš Zeman neměl na svém „seznamu 27 pánů k popravě“ za zmařenou prezidentskou volbu v roce 2003.

Když nedokázal pořádně vyhrát volby, rozhodli se jeho odpůrci ho odvolat. Sobotka zareagoval tak, že si sehnal patnáct lidí, přivedl je s transparenty na Hradčasnké náměstí, a domluvil si, že tuto sešlost dostane do hlavního televizního zpravodajství. A když se navíc ukázalo, že jeho soupeř trapně lže, stal se robot Emil konečně ministerským předsedou.

A tím končí příběh pětadvaceti truchlivých let podle Martina Komárka.

Komárek, Martin: Moc bezmnocných. Práh, Praha, 1.vydání, 2014. ISBN: 978-80-7252-543-0

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Byla to revoluce? Studená sprcha od Klausovy ekonomky. I pro Pavla Rychetského

14:27 Byla to revoluce? Studená sprcha od Klausovy ekonomky. I pro Pavla Rychetského

K Janě Bobošíkové do pořadu JB Talk v internetové televizi XTV zavítala tentokrát ekonomka Hana Lipo…