„Uplynulo dvacet pět let od doby, kdy jsme cinkali klíči. Dvacet pět let. Dvacet pět let po zničující válce, kterou Němci beze zbytku zavinili a děsivě prohráli, se psal rok 1970. Spolkové Německo bylo vedoucí hospodářskou mocností. Bylo obnoveno a mělo před sebou skvělou budoucnost. Proč nedokázala ne vlastní vinou porobená země za dvacet pět let něco podobného? Proč se potácíme od krize ke krizi a nejsme schopni se přiblížit ani o píď kultuře a prosperitě západních zemí?“ lamentuje autor v úvodu, když popíše svůj zážitek z Libereckého kraje, kde vloni kandidoval na poslance a viděl prý jen díry v asfaltu, kopřivy v pankejtech a mezi nimi nerudné, smutné a tlusté lidi.

Proč se to nepovedlo, o tom prý vypráví kniha vypočítávající dvacet pět největších škůdců, kvůli kterým se nemáme dobře. Jejich obžaloby jsou seřazeny chronologicky, od roku 1989, který je vyhrazen Milouši Jakešovi. Tento funkcionář, který pár let předtím v čele strany vystřídal chytrého Husáka, který ve spolupráci s bezskrupulózním premiérem Štrougalem prý vnímal normalizaci jako machiavellistickou hru, byl prý „nedovtipný nevzdělanec, nezajímavý a šedý“. Ve srovnání s ním prý září i nejnemožnější řečník dnešní politické reprezentace, a Komárek píše, že snad ještě nikdy a nikde nebylo zoufalejší a bezmocnější vedení než jeho ÚV.

Rok 1990 pak následuje příběhem Václava Havla. To byl prý nesmírně přitažlivý chlap, byť současně bonviván a děvkař první ligy. Jenže prý jako básník vůbec nerozuměl chodu společnosti, všem těm sládkům a zelinářům, o kterých psal.

„Západní státníci obdivovali filozofa na trůně. A šeptali svým podnikatelům: Tam bude hojný hod,“ přibližuje bláznivé snění dramatika. Ten snil o dobré společnosti, kde si všichni budou bratry a sestrami. Jak na to ale prý netušil. „Havel byl dobrý revolucionář a poctivý politik. Jenže poctivost nestačí,“ vzdychá Komárek.

Zejména když mu do toho začli fušovat takoví, jako muž, představený v roce 1993. „Začal kariéru jako profesor, kterému je lhostejný majetek, snad krom záliby v kravatách. Skončil jako zloděj chilského pera a jako ten, kdo propustil na svobodu lupiče,“ píše sněmovní spisovatel v medailonku Václava Klause. Právě krádež pera prý bude jeho hlavním zápisem v dějinách.