Do emigrace ve Francii jste odešel krátce před listopadem 1989. Proč?

Pamatuji si ten den jako včera. Bylo to 25. září 1989, šel jsem na nádraží, byla již noc, a se mnou šlo takové malé procesí nejbližších přátel. Odjížděl jsem tehdy navždy, a nikdy by mne nenapadlo, že se kdy vrátím. Bylo to trochu patetické a mám z toho dokonce fotku.

Vyhodili mne čerstvě ze školy, kde jsme společně s Renatou Krbcovou, Janem Smržem, Monikou Pajerovou, Martinem a Petrem Hnilem, Dušanem Sadloněm, Pavlou Milcovou a Vlastimilem Ježkem vydávali studentský časopis Situace, včetně "katolické přílohy" Ústrety, kterou vedla Kamila Míková. Studoval jsem tehdy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze estetiku, divadelní a filmovou vědu. Tehdy jsem neviděl v té konkrétní době v Československu perspektivu. Zní to patrně krátkozrace, ale zeptejte se všech, kteří si dnes nehrají jenom na vítěze, že nikdo, prostě nikdo netušil - a to nemluvím jenom o disidentech jako Václav Havel nebo Petr Pithart, že se 17. listopadu něco semele.

Kdo si na tu dobu vzpomene, musí připustit, že režim tehdy své šrouby čerstvě utahoval. Krátce po mém odjezdu zavřeli novináře z ilegálních Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana a každý si ještě pamatoval, jak v létě v Pekingu na Náměstí Nebeského klidu válcovaly čínské tanky tehdejší studenty. Doba byla nepřehledná, a moje veškerá snaha se tehdy koncentrovala na to, abych studoval, což se zdálo být náhle v Čechách nemožné.