Do emigrace ve Francii jste odešel krátce před listopadem 1989. Proč?
Pamatuji si ten den jako včera. Bylo to 25. září 1989, šel jsem na nádraží, byla již noc, a se mnou šlo takové malé procesí nejbližších přátel. Odjížděl jsem tehdy navždy, a nikdy by mne nenapadlo, že se kdy vrátím. Bylo to trochu patetické a mám z toho dokonce fotku.
Vyhodili mne čerstvě ze školy, kde jsme společně s Renatou Krbcovou, Janem Smržem, Monikou Pajerovou, Martinem a Petrem Hnilem, Dušanem Sadloněm, Pavlou Milcovou a Vlastimilem Ježkem vydávali studentský časopis Situace, včetně "katolické přílohy" Ústrety, kterou vedla Kamila Míková. Studoval jsem tehdy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze estetiku, divadelní a filmovou vědu. Tehdy jsem neviděl v té konkrétní době v Československu perspektivu. Zní to patrně krátkozrace, ale zeptejte se všech, kteří si dnes nehrají jenom na vítěze, že nikdo, prostě nikdo netušil - a to nemluvím jenom o disidentech jako Václav Havel nebo Petr Pithart, že se 17. listopadu něco semele.
Kdo si na tu dobu vzpomene, musí připustit, že režim tehdy své šrouby čerstvě utahoval. Krátce po mém odjezdu zavřeli novináře z ilegálních Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana a každý si ještě pamatoval, jak v létě v Pekingu na Náměstí Nebeského klidu válcovaly čínské tanky tehdejší studenty. Doba byla nepřehledná, a moje veškerá snaha se tehdy koncentrovala na to, abych studoval, což se zdálo být náhle v Čechách nemožné.
Navíc, nebyl to odjezd do sběrného tábora v Německu, ale do Paříže, "města světel", přes pošmournou, ale čistou Vídeň, kde jsem měl kamaráda Davida Zelingera, který čerstvě emigroval v lednu po Palachově týdnu. Společně jsme se dívali na ty německé trabanty v rakouské televizi. Do Paříže jsem přijel ve dnech, kdy padala Berlínská zeď.
To tehdy opravdu nešlo odhadnout, že se situace a režim v Československu změní?
Co soudíte o think-tanku Bezpečnostní centrum Evropské hodnoty?Anketa
Přišlo mi to jako nejsvobodnější rozhodnutí v mém životě. A byť jsem "vypadl z dějin", byly to dějiny "jenom české", a ty první dny v Paříži byly prostě nádherné. Z dusné a potemnělé Prahy jsem se ocitl v sluncem prozářené Paříži, kde nikdo neřešil, co je "morálka a ústup z pozic" - prostě veškerou tu pseudovojenskou terminologii, která se v Čechách té doby šířila - a prostě jsem jenom užasle chodil po bulvárech a koukal na ty krásné holky ze Sorbonny v Latinské čtvrti a snil jsem o tom, že třeba někdy možná budu na té škole taky studovat.
To se mi k mému úžasu později díky Milanu Kunderovi a Václavu Havlovi podařilo, ale to už je trochu jiný příběh a patří do doby po listopadu 1989. Nebylo špatné říkat, že jsem přišel ze země, odkud byli právě tito dva spisovatelé. Souvisí to s tím, jak bylo Československo tehdy vnímáno, což byla sice směsice nepochopení a neznalosti, Kundera by možná řekl, že to bylo jedno "velké nevědění". Ale být Čechem v Paříži nebylo zas tak špatné, pokud si vás právě nespletli s Jugoslávcem. A já jsem se snažil, abych byl možná v Paříži více Čechem, než jsem jím byl v Praze.
Jak jste ve Francii vnímal změny v Československu počínající 17. listopadem 1989?
Bolestně a s velkým překvapením. Všichni mí čeští a slovenští spolužáci byli najednou v televizi, i v té francouzské, na kterou jsem se díval na pařížské koleji Concordia. Tam jsem bydlel vlastně načerno. Magrebští studenti nejraději sledovali Le Pena, tak jsem je jeden večer požádal, jestli by mohli přepnout na tu "revoluci v Praze".
Psali jsme:
S velkou neochotou, ale nakonec i s laskavým porozuměním jsme společně hleděli na ty davy na Letné a na Václavském náměstí. Trochu mi, zdálo se mi, snad i závidějí. Říkal jsem jim, že ty lidi všechny znám. Smáli se mi, mysleli si, že snad něco beru.
Ve Francii jsem potkal zajímavé Čechy, prošel jsem si místa, která jsem znal jenom z románů, a navíc jsem se nakonec i naučil francouzsky, což dosud někdy vůbec nechápu.
Neříkal jste si tehdy: "Proč jsem já pitomec utíkal?"
Ano, velmi často jsem si to říkal. A říkám si to dodnes, když mi třeba dokumentarista Martin Vadas řekne, že jsem z dějin "utekl". Jako kdybych snad utekl z občanské války někam do vykoupeného ráje a míru. "Z bojů jsem utekl a strhal označení…," jak zpíval v písni Země Nikoho Oldřich Janota. Tak jsem se cítil a cítím se někdy dosud. Ale nelituji toho, byla to jiná zkušenost, říkám tomu "život za zrcadlem".
Jak jste hodnotil život v Československu, když jste se do něj následně v roce 1993 vrátil?
Nerozuměl jsem ničemu. Dělilo se Československo, Petr Uhl obhajoval v televizi Jana Kavana, pořádal se hon na estébáky. Bylo to přízračné, nevkusné a místy hodně morbidní. Noví podnikatelé měli bílé ponožky. Nerozuměl jsem, proč Václav Klaus pořád opakuje nějaké věty jako "neviditelná ruka trhu" a Jiří Diensbier mluví o "návratu do Evropy".
Jel jsem tehdy "v protisměru dějin" a spoustu věcí jsem se musel vlastně učit, protože jsem "tu nebyl" a místy jsem si připadal znovu jako "exulant ve vlastní zemi". Bylo to přitom velmi krátké období, vlastně jen takové mihnutí, lusknutí prstu, ale děly se zdánlivě důležité věci, u kterých jsem nechtěl chybět. Vždycky bych si potom vyčítal, myslel jsem si, že jsem to neudělal. Od té doby ale již uběhlo hodně času, a člověk má tendenci si pamatovat jen věci, které v něm nevyvolávají nevolnost.
Vedl jsem často diskuse s těmi, kteří se nechtěli vracet vůbec, protože odešli z Československa třeba před dvaceti lety. Jako třeba básnířka Vladimíra Čerepková. Až když jsem ji jednoho dne taky potkal v Praze, zdálo se mi to téměř až přízračně nemožné. Tolik večerů jsme o tom v Paříži snili. Všichni emigranti vám to řeknou, jaké to je mít "české sny". Řekla mi, že jí v Paříži nejvíc chyběla "česká hospoda". Tak jsme potom do jedné takové šli.
Ale asi bych měl dodat, že jsem se do Paříže vrátil ještě jednou. Koncem devadesátých let. Už jako postgraduální student s prvním stipendiem svého života.
Jak se k vám tehdy chovali kamarádi, kteří se stali studentskými vůdci revoluce, tedy Monika Pajerová, Martin Mejstřík, Igor Chaun a další?
Ti, které zmiňujete, se v zásadě nezměnili, snad jenom, že měli o ten "jeden příběh" více. Někdo si z toho udělal zásluhu, jako Monika Pajerová, někdo to bral jako vyvrcholení extatického zážitku, takové setkání s dějinami. Někdo o tom udělal film, jako Igor Chaun, jiný, jako Martin Mejstřík, byl nakonec i zvolen senátorem. Úměrně s časem se ta perspektiva proměnila. Jelikož ale nikdo z nich nekandiduje dosud na prezidenta či prezidentku, nemám zatím důvod si myslet, že se zbláznili. Nicméně, k moci právě přichází Petr Fiala, na čele ODS, který kdysi vydával v Brně nezávislý studentský časopis, společně s Martinem Pavelkou a Jiřím Voráčem, takže to nemusí být až takové bláznovství.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Ale je pravda, že byli i tací, kteří demonstrativně přecházeli ulici, nebo mi říkali, že se chovám jako Francouz, případně, že jsem "zradil". Ale nepovažuji to za nic neobvyklého, tehdy se do zahraničí moc nejezdilo, a pokud ano, byl to turistický zájezd. Ten "můj zájezd" nebyl turistický, byl to takový pokus o "existenciální výjezd" za hranici všedního dne, a jako takový dosud zůstává.
Někteří mi říkali, proč jsem tam nezůstal. To je jako v té písni Životopis od Vladimíra Merty: "Blázne, blázne - proč jste tam tehdy nezůstal..."
Při oslavách výročí Sametové revoluce došlo k řadě incidentů. Miloš Zeman dostal vajíčky, pak házení věnců do koše až po napadání Václava Klause mladšího. Co vy na to?
Konstrukce české identity je složitá věc. Někdo to řeší házením vajec, jiný házením věnců do koše a agresivním napadáním. U nás se zatím ale nestřílí. Část novodobých historiků si kolem 17. listopadu vyrobilo "vyprávění", k čemuž je kdysi přiměl Václav Havel úvahou o "pravdě a lásce", která přece musí "zvítězit nad lží a nenávistí".
Sametová revoluce sice neměla mrtvé, ale otázka, kdo vlastně zvítězil, je stále na pořadu dne. Česká společnost je v tom rozbitá na kousky, od těch, kteří by nejraději "věšeli všechny komunisty", až po ty, kteří tvrdí, že vlastně nešlo o "sametovou revoluci", ale o "spiknutí částí elit", pro něž to byl jenom prostředek ke zbohatnutí. Někdo dokonce mluví o kontrarevoluci.
Ing. Miloš Zeman
Odpověď na to, co se vlastně stalo, stále visí ve vzduchu. Osobně mám za to, že pokud se o tom nebudeme bavit, a to bez předsudků, nepůjde nikdy o diskusi, ale pouze o vytloukání klínu klínem. Všimněte si, že ani dnes se o tom nikdo nebaví, a můžeme se vsadit, že i letos budou dominovat v České televizi reportáže o "vítězství demokracie nad komunismem".
Budou se, tak jako obvykle, dělat nějaké průvody, běhy nebo sametová korza, v nichž zapadne, že mezi všemi těmi vzpomínkovými lampióny nebudou ti, kteří na tu "sametovou revoluci" doplatili.
Co si myslíte o lidech, kteří rozhodují o tom, kdo by měl, a kdo neměl položit květiny u památníku na Národní třídě při oslavách výročí?
Vždy jsem si myslel, že květiny se pokládají na památku mrtvých. Pokud chce někdo pokládat 17. listopadu věnce nebo zapalovat svíčky, nechť to dělá, ale odkázal bych ho spíše na Dušičky, jinak také Svátek zesnulých.
Jinak si myslím, že tento svátek je otevřený všem, a lidé si najdou způsob, co si do něj sami vloží. Nevšiml jsem si, třeba se pletu, že by o tom někdo rozhodoval. Ale možná, že jsem si toho jen nevšiml, neboť se těmto oslavám spíše vyhýbám.
Vyhledávám naopak setkání, jimiž si dopřávám to, co jsem jako novinář vždy obtížně hledal a dosud nenacházím. Setkání s lidmi, kteří jsou schopni se na sebe podívat sebekriticky i přes oponu času. Takovým setkáním pro mne nedávno byla schůzka s historikem Zdeňkem Veselým, který za mne působil na Filozofické fakultě UK, jemuž někteří hrdinové listopadu 1989 dosud nemohou přijít na jméno.
Co si myslíte o české demokracii ve srovnání s tou francouzskou?
Oproti Francii nemá česká demokracie potíže s kolonialismem, segregací nebo ztrátou mocenského významu. Česká společnost sice v poslední době prožívá importované problémy spojené s imigrací, ale nemusí se zabývat tím, že na předměstích rostou ghetta, kde neplatí právo, respektive platí v něm zákony neslučitelné s republikou. Již v roce 1989 se vedly ve Francii nekonečné "diskuse o šátcích", které po letech vyvrcholily tím, že se ve Francii nesmí ženy šátky zahalovat.
Nedávné zděšení, že Rada Evropy vytvořila kampaň na podporu odlišnosti, která zobrazovala ženy v hidžábu jako "projev svobody", je jenom ukázkou toho, jak odlišně může být na Západě problém svobody a svobody vyznání vnímán. Francie dlouho razila zásadu, že všichni lidé mají právo být Francouzi, ale když se někdo jako Francouz necítí, vyvolalo to vlnu odporu.
Komunitarismus byl na rozdíl od anglo-saských zemí vnímán velmi nepřátelsky, nicméně převládal názor, že Francie má kapacitu integrovat. V poslední době se zdá, že tato integrace selhala, a nastal čas na asimilaci, což není totéž. Rád o tom mluví i žhavý kandidát na prezidenta Eric Zemmour. Když jsem byl v Québecku, mohl jsem si dát v jedné části města jako dezert puding a ve druhé zase palačinku, v indické restauraci jsem zase mohl "jíst, kolik jsem chtěl". Na otázku: "Odkud jste?" se člověk necítil být vyřazován, popřípadě stigmatizován.
Tradice francouzské demokracie, obvykle vykládaná od bodu Francouzské revoluce, se snažila začlenit do společnosti širokou škálu ras, etnik a národností. Odtud také ve školství konec "laického školství" a zákaz náboženských symbolů. Ve škole nejsou ani kříže a zakázány jsou i šátky. U části elit, odkazující se na Charlese de Gaulla, platí to, čemu se říká "une certaine idée de la France". Ale zní to stále slaběji.
Pro Čechy, jak já to vnímám, je demokracie spojená spíše s hospodou než s kavárnou. I tatíček Masaryk chodil přece lidově na polévku do Koruny. Ale i v české hospodě jsem v poslední době zažil projevy nesnášenlivosti vůči jiným názorům kolem symboliky různých pomníků a památných míst. Za všechny pomník Koněva. Nedostatek sebevědomí, pro českou demokracii tak typický, ale vyvažuje zatím stále schopnost překonat dějinnou frustraci, i když oproti té francouzské jde o projevy mnohem apatičtější, neřku-li přímo flegmatické.
Češi nikdy nebyli jen Palackého holubice, ale nedostatek hrdinů, tak často nahrazovaný kultem oběti jako Hus či Palach, se také v nových výkladech mění. Někdy je těch hrdinů až moc, třeba bratři Mašínové. Chybí mi tu ale stále větší pluralita, úcta k jiným názorům, protože se tato země vždy definovala v opozici vůči vládnoucí vrstvě nebo rovnou nějaké vládnoucí zahraniční mocnosti. Ta devótnost mi vadí, ať už ve vztahu k Rusku nebo Americe, potažmo NATO nebo Evropské unii. Když ale ti největší řečníci v Praze kritizují EU, v Bruselu povětšinou neskromně mlčí.
Co mají Francouzi a Češi společné, je možná schopnost nebýt nikdy s ničím spokojeni. To může být dobré, nalezne-li tento postoj cestu v nějakém kreativním východisku, nikoliv jen v cíleném sebemrskačství.
Proč raději žijete v Česku?
Někdy hledám zemi, kde bych žil. Ale máte pravdu, raději žiji v Česku než ve Francii, protože si stále myslím, že tato země má velký potenciál. Ale stejně jako se říká o Paříži, že je krásná, kdyby tam nežili Pařížané, někdy se zoufale ptám, proč se tolik motáme v kruhu. Brno není jen "zatáčka do Vídně", a Praha sice není "matkou měst", ale zůstává jedním z nejkrásnějších měst na světě.
V poslední době rád jezdím po Čechách a Moravě, i někam tam, kam jsem dosud nezavítal, abych si uvědomil, že žijeme v krásné zemi. Jistě, v Praze stále žijí Pražáci, ale zdá se mi, že není důvod plakat nad tím, že nejsme někým jiným, třeba "velkým národem". Dnes už není v Evropě jenom jedno pomyslné civilizační centrum, není ani jediné takové místo světové, a Česko není na periférii dějin, ani politických procesů. Snad by to chtělo jenom trochu více, abychom "všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčili".
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
