V rámci návrhu reformy imigračního práva EU – označovaného jako Dublin IV – prochází ve stínu „přerozdělovacího nařízení EU“ zatím veřejností a sdělovacími prostředky hlavního proudu nepovšimnut návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o Agentuře Evropské unie pro azyl. Přitom jde o minimálně stejně výbušný materiál. Podle něj by členské státy měly předat svoji pravomoc v rozhodování o povolení pobytu migrantů žádajících o azyl nově zřízené evropské agentuře. V jejích týmech mají pracovat kromě 500 profesionálních zaměstnanců placených z rozpočtu EU i experti vyslaní národními státy, ale též dobrovolníci z nevládních neziskových organizací. Ty sice EU ani členské státy přímo platit nebudou, ale dostanou do rukou výkon veřejné moci v oblasti imigrace. Vzhledem k tomu, že „přerozdělovací nařízení“ ukládá členským státům povinnost hradit ze státního rozpočtu žadateli o azyl veškeré právní služby v souvislosti s jeho žádostí a soudním přezkumem případného zamítnutí, se neziskovky nemusí bát, že by si nevydělaly na platy dobrovolníků vyslaných do týmů EU. Naopak, bude to pro ně zlatý důl.

Evropská agentura pro azyl má vzniknout transformací ze současného Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu. Rozdíl je patrný už z názvu. Dosavadní úřad pouze spravoval společný evropský informační systém k výměně údajů o žadatelích o azyl. Fakticky sloužil jako služba placená z rozpočtu EU, která byla dána k dispozici národním úřadům členských států. Vlastní rozhodování o udělení azylu a práva na pobyt je doposud v rukou národních úřadů. V našem případě Ministerstva vnitra a Cizinecké policie. Nová evropská agentura má být podle článku 1. odst. 2 zřizovacího nařízení nezávislá. A to jak na úřadech členských států, tak i na ostatních orgánech EU. Nebude podřízena ani Evropské komisi a nebude se zodpovídat ani Evropskému parlamentu. Podobné postavení mají u nás pouze dva úřady – Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) a Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Což má své opodstatnění vzhledem k tomu, že při své činnosti působí vůči ostatním složkám veřejné moci jako kontrolní orgán. Ani oni však nemají v Čechách pravomoc sami vydávat právní předpisy. K tomu je u nás podle Ústavy příslušný pouze Parlament. A návrhy předpisů do něj NKÚ i ÚOHS mohou předkládat pouze prostřednictvím vlády. Tedy po dohodě s vládou. Evropská agentura pro azyl, která bude výkonným orgánem EU, však podle článku 2 písm. k a článku 12 má dostat i legislativní pravomoc. Bez jakékoli kontroly a spolurozhodování členských států i europarlamentu bude vydávat v oblasti azylové politiky provozní normy a závazné postupy. Členským státům pak podle návrhu nařízení zbude v oblasti azylu pouze povinnost spolupracovat s Agenturou. A v případě pochybností, jak mají postupovat v řízení s imigrantem přiděleným v rámci „přerozdělovací směrnice“, vznášet dotazy na Agenturu.

Za vrchol nedemokratičnosti pak lze považovat svěření kontrolní pravomoci nad členskými státy i v oblasti soudů rozhodujících v členských státech o žalobách na zamítnutí azylu. Agentura si spolu s Evropskou komisí mají uchopit pravomoc ukládat členským státům nápravná opatření, pokud uznají, že soudy členských států rozhodují jinak, než si EU přeje. A případně za jejich nesplnění členské státy předávat k potrestání Evropskému soudnímu dvoru. Jak se to nedávno stalo ČR za neplnění kvót na imigranty. Výkonné orgány EU by se tím zmocnily převahy nad soudní mocí v členských státech.
Taková kumulace moci zákonodárné a výkonné, i dokonce soudní je přitom v rozporu se zásadami demokratického právního státu, jak jsou zakotveny v ústavách všech členských států EU. Za nepřípustnou ji považuje i Rada Evropy podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Stejnou praxi používala nacistická třetí říše po požáru Reichstagu, když poslanci, kteří nebyli pozatýkáni gestapem, odhlasovali zmocňovací zákon opravňující říšskou vládu k vydávání nařízení s právní silou zákona. Podle této pravomoci pak kancléř Adolf Hitler (NSDAP) vydal zákony o perzekuci Židů a ostatních „neněmeckých“ národností. Nacistická praxe sloučení veškeré moci pod jedno centrum později vyústila do zavírání milionů lidí do koncentračních táborů a jejich vraždění v rámci tzv. „konečného řešení“.