V rámci návrhu reformy imigračního práva EU – označovaného jako Dublin IV – prochází ve stínu „přerozdělovacího nařízení EU“ zatím veřejností a sdělovacími prostředky hlavního proudu nepovšimnut návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady o Agentuře Evropské unie pro azyl. Přitom jde o minimálně stejně výbušný materiál. Podle něj by členské státy měly předat svoji pravomoc v rozhodování o povolení pobytu migrantů žádajících o azyl nově zřízené evropské agentuře. V jejích týmech mají pracovat kromě 500 profesionálních zaměstnanců placených z rozpočtu EU i experti vyslaní národními státy, ale též dobrovolníci z nevládních neziskových organizací. Ty sice EU ani členské státy přímo platit nebudou, ale dostanou do rukou výkon veřejné moci v oblasti imigrace. Vzhledem k tomu, že „přerozdělovací nařízení“ ukládá členským státům povinnost hradit ze státního rozpočtu žadateli o azyl veškeré právní služby v souvislosti s jeho žádostí a soudním přezkumem případného zamítnutí, se neziskovky nemusí bát, že by si nevydělaly na platy dobrovolníků vyslaných do týmů EU. Naopak, bude to pro ně zlatý důl.
Kolik procent šance má Miloš Zeman, že bude podruhé zvolen prezidentem?Anketa
Evropská agentura pro azyl má vzniknout transformací ze současného Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu. Rozdíl je patrný už z názvu. Dosavadní úřad pouze spravoval společný evropský informační systém k výměně údajů o žadatelích o azyl. Fakticky sloužil jako služba placená z rozpočtu EU, která byla dána k dispozici národním úřadům členských států. Vlastní rozhodování o udělení azylu a práva na pobyt je doposud v rukou národních úřadů. V našem případě Ministerstva vnitra a Cizinecké policie. Nová evropská agentura má být podle článku 1. odst. 2 zřizovacího nařízení nezávislá. A to jak na úřadech členských států, tak i na ostatních orgánech EU. Nebude podřízena ani Evropské komisi a nebude se zodpovídat ani Evropskému parlamentu. Podobné postavení mají u nás pouze dva úřady – Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) a Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Což má své opodstatnění vzhledem k tomu, že při své činnosti působí vůči ostatním složkám veřejné moci jako kontrolní orgán. Ani oni však nemají v Čechách pravomoc sami vydávat právní předpisy. K tomu je u nás podle Ústavy příslušný pouze Parlament. A návrhy předpisů do něj NKÚ i ÚOHS mohou předkládat pouze prostřednictvím vlády. Tedy po dohodě s vládou. Evropská agentura pro azyl, která bude výkonným orgánem EU, však podle článku 2 písm. k a článku 12 má dostat i legislativní pravomoc. Bez jakékoli kontroly a spolurozhodování členských států i europarlamentu bude vydávat v oblasti azylové politiky provozní normy a závazné postupy. Členským státům pak podle návrhu nařízení zbude v oblasti azylu pouze povinnost spolupracovat s Agenturou. A v případě pochybností, jak mají postupovat v řízení s imigrantem přiděleným v rámci „přerozdělovací směrnice“, vznášet dotazy na Agenturu.
Za vrchol nedemokratičnosti pak lze považovat svěření kontrolní pravomoci nad členskými státy i v oblasti soudů rozhodujících v členských státech o žalobách na zamítnutí azylu. Agentura si spolu s Evropskou komisí mají uchopit pravomoc ukládat členským státům nápravná opatření, pokud uznají, že soudy členských států rozhodují jinak, než si EU přeje. A případně za jejich nesplnění členské státy předávat k potrestání Evropskému soudnímu dvoru. Jak se to nedávno stalo ČR za neplnění kvót na imigranty. Výkonné orgány EU by se tím zmocnily převahy nad soudní mocí v členských státech.
Taková kumulace moci zákonodárné a výkonné, i dokonce soudní je přitom v rozporu se zásadami demokratického právního státu, jak jsou zakotveny v ústavách všech členských států EU. Za nepřípustnou ji považuje i Rada Evropy podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Stejnou praxi používala nacistická třetí říše po požáru Reichstagu, když poslanci, kteří nebyli pozatýkáni gestapem, odhlasovali zmocňovací zákon opravňující říšskou vládu k vydávání nařízení s právní silou zákona. Podle této pravomoci pak kancléř Adolf Hitler (NSDAP) vydal zákony o perzekuci Židů a ostatních „neněmeckých“ národností. Nacistická praxe sloučení veškeré moci pod jedno centrum později vyústila do zavírání milionů lidí do koncentračních táborů a jejich vraždění v rámci tzv. „konečného řešení“.
Podle článku 11 návrhu nařízení by Agentura měla ve své analýze rozhodovat o tom, které země jsou považovány za tzv. bezpečné. V praxi to znamená, že to bude právě tento orgán EU, a nikoli už členské státy, kdo rozhodne o tom, z kterých zemí musí být imigranti v EU pokládáni za azylanty, jež nelze deportovat. Národním státům to bude pouze dáno na vědomí prostřednictvím Evropské komise.
Schválení nařízení by Bruselu dalo pravomoc de facto vyhlašovat na území členských států oblasti tzv. schengenské hranice něco jako „Evropský protektorát“. Podle článku 22 by Agentura mohla vysílat na území členských států „imigrační komanda“ zvaná Podpůrné týmy pro řízení migrace nebo Azylové podpůrné týmy. Tyto jednotky by na vnější hranici EU mohly být vyslány buď na žádost příslušného členského státu, jehož orgány jsou v důsledku migrační vlny přetíženy vyřizováním žádostí o azyl. Což by bylo v pořádku a ještě by to s přimhouřením oka jakž takž respektovalo suverenitu zemí, které by se mohly rozhodnout, jestli „bratrskou pomoc“ úředníků ze spřátelených zemí a EU na svém území chtějí, nebo ne. Jenže návrh nařízení dává výkonnému řediteli Agentury pravomoc rozhodnout o tom, že Agentura vyšle do pohraničních oblastí své imigrační komando i z vlastní iniciativy. Tedy bez pozvánky hostitelského státu. Což už nelze považovat za nic jiného než okupaci. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že takto postižený členský stát nemá možnost působení imigračního komanda odmítnout a ani je ze země „vyhnat“. Členové komanda navíc budou vybaveni osobními doklady a cestovními pasy vydanými přímo EU, které jim jakožto pracovníkům orgánů EU zaručí plnou diplomatickou imunitu podle Vídeňské konvence. Pro policii a ostatní orgány členského státu tedy budou nedotknutelnými osobami, které nelze zatknout ani zadržet. Podle článku 27 by však v členských státech požívaly stejné zákonné ochrany jako domácí policisté a úředníci. Útok na ně – i slovní – by byl posuzován jako napadení úřední osoby.
Jediným kritériem pro rozhodování o vyslání evropské okupační moci do členského státu je přetížení jeho hranic migranty. To by se stanovovalo podle vzorce zakotveném v tzv. „přerozdělovací směrnici“ (návrh Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států). Podle něj by na každý členský stát EU měl vycházet určitý podíl imigrantů, kteří proudí do Evropy. Vzorec by měl sloužit nejen k přerozdělování migrantů, ale i ke stanovení okamžiku, kdy je členský stát přetížen. Za rozhodný okamžik, kdy lze do země poslat evropské imigrační komando, se považuje moment, kdy na jeho hranicích žádá o vstup a azyl v EU 150 % hodnoty imigrantů, kteří by zemi „měli být“ přiděleni podle bruselského přerozdělovacího klíče. Což se prakticky pořád týká všech zemí s vnější hranicí Schengenu na migračních trasách – Řecko, Bulharsko, Maďarsko, Itálie a Španělsko. V případě přesměrování migrační tsunami přes Ukrajinu by se to mohlo týkat i Polska, Slovenska a Rumunska.
Jak by to mohlo vypadat v praxi? Dnes stojí z rozhodnutí vlády Viktora Orbána (FIDES) na maďarských schengenských hranicích plot, který je střežen ozbrojenými celníky a vojáky. Tento zátaras zatím účinně brání dalšímu přílivu imigrantů do EU tzv. balkánskou cestou. S jeho pomocí Maďarsko zajistilo na svém území realizaci požadavků stávajících platných dublinských acquis. Za plotem jsou samozřejmě desítky tisíc migrantů, kteří by chtěli do EU. Mnohem více, než je kvóta, kterou by EU chtěla do Maďarska vnutit. Po nabytí účinnosti nařízení, které by mělo začít platit 20 dnů po jeho schválení v Evropské radě a následném vytištění v Úředním věstníku EU, by vznikla Agentura EU pro azyl. Ta by pak mohla okamžitě vyhodnotit Maďarsko jako „přetíženou“ zemi – i když v této zemi imigranti téměř nejsou, protože Maďarsko se doposud náporu migrantů s pomocí plotu účinně brání. A následně by do jeho pohraničních oblastí mohla vyslat evropské migrační komando, které by migrantům v maďarském plotu mohlo v právním smyslu „prostříhat díru“.
Pracovníci vyslaného evropského týmu by podle článku 21 návrhu nařízení měli mít pravomoc kontroly a identifikace příslušníků třetích zemí (z nečlenských států EU), ale hlavně přijímání, registraci a vyřizování jejich žádostí o azyl. Podle „přerozdělovací směrnice“, která by měla působit společně s tímto nařízením, by navíc mohli vydávat žadatelům i propustky označované jako „laissez passer“ opravňující ke vstupu na území EU a volnému pohybu v členských zemích. Tyto úkony by s imigranty klidně mohli provádět přes maďarský plot. Doklady opravňující ke vstupu do EU by členové evropského migračního komanda mohli imigrantům „prostrkávat mezerami mezi tyčkami nebo skrz oka“ maďarského plotu. S takto získanými osobními doklady by pak migranti klidně mohli vstoupit do EU přes řádný hraniční přechod. A maďarským celníkům, policistům a vojákům by nezbývalo nic jiného než je do země vpustit. Nevpustit je do země a následně dál do dalších členských zemí EU by neměli možnost.
Národní úředníci a příslušníci ozbrojených složek – jako celníci, policie a armáda – by v případě schválení nařízení a vyslání evropského imigračního komanda měli být degradováni na jakou servisní službu. Byly by nuceni pracovníkům komanda zajistit přístup do státních databází a informačních systémů. Členové komanda by neměli být od národních orgánů povinni přijímat žádné pokyny ani se jim zodpovídat. Velel by jim výhradně výkonný ředitel Agentury prostřednictvím svého vyslaného koordinátora. Takové výlučné postavení měli u nás zatím v historii pouze příslušníci nacistických okupačních orgánů v době Protektorátu Čechy a Morava. Za nic jiného než vrchol arogance představitelů EU nelze označit ustanovení článku 26 o odpovědnosti „hostitelského“ státu za škody spáchané pracovníky komanda. I když to tak v době okupace fakticky bylo, tak takovou nestydatost si do žádného právního předpisu nedovolil napsat ani zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich.
Druhou nejsilnější pravomocí vedle oprávnění k vydávání vstupních dokladů do EU by Agentura měla být vybavena podle „přerozdělovací směrnice“. Pracovníci Agentury by měli být zmocněni rozhodovat o přesídlení imigranta podle přerozdělovacích kvót do konkrétního členského státu.
Největší „mina“ je však v návrhu nařízení skryta ve způsobu sestavování evropských imigračních komand. Pro začátek se počítá, že Agentura najme 500 lidí jako své zaměstnance. Většina z nich samozřejmě budou úředníci, kteří se budou starat o takové věci jako rozpočet na činnost a zpracování různých strategických a operativních plánů. Část z nich také bude připravovat návrhy imigračních předpisů, které mají být nově schvalovány ve Správní radě agentury – a už nikoli v Radě ministrů a Evropském parlamentu. A už vůbec ne v parlamentech členských států, protože má jít o přímo použitelné předpisy. Nařízení by tedy v případě jeho schválení fungovalo dost podobně jako Hitlerův zmocňovací zákon. Tuto tendenci přesouvat rozhodování od volených orgánů směrem k úřednickým orgánům ostatně v EU lze pozorovat již několik let. Sama EU ji nazývá termínem „new approach“ (nový přístup). Doposud nejmarkantněji se projevila při schválení směrnice 2014/40/EU o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových a souvisejících výrobků, v nichž se Evropský parlament a Rada v téměř každém z 33 jejích článků vzdaly ve prospěch Komise části své zákonodárné moci formou zmocnění k vydání technického nebo prováděcího předpisu. Návrh nařízení o evropská azylové agentuře však tento proces posunuje na další úroveň. Ve správní radě má mít každý členský stát jen jeden hlas a Evropská komise dva hlasy. Většina rozhodnutí se má přijímat prostou většinou. Nikoli už kvalifikovanou většinou jako v Radě ministrů nebo jednomyslně jako v Evropské radě. „Vzpurné státy“, které nechtějí přijímat migranty, by tak mohly být snadno přehlasovány.
Jádro pudla je však schováno ve skladbě podpůrných azylových týmů a rezervních skupin, které mají být vysílány na hranice EU. Z části je mají tvořit zaměstnanci Agentury. Část skupin má být podle článků 17 a 18 delegována všemi členskými státy z řad zaměstnanců úřadů odpovědných za migrační a azylovou politiku. V našem případě Ministerstva vnitra. Imigrační komanda však mají být doplňována i dobrovolníky z řad nevládních neziskových organizací – odborníky na migraci. Profily uchazečů o zařazení do terénního týmu má schvalovat Správní rada dvoutřetinovou většinou. Což prakticky znamená, že „rebelské státy“, které jsou proti migrační tsunami (aktuálně státy Visegradské čtyřky a Rakousko) nebudou mít šanci prosadit požadavek, aby mezi členy týmů nebyli zařazováni vyslovení „vítači migrantů“. O personálním složení jednotlivých komand pak bude rozhodovat výhradně výkonný ředitel Agentury.
A jak by to mohlo vypadat v praxi? Mohl by to být zlatý důl pro neziskovky zabývající se migrací. Je třeba vzít v úvahu, že právní řád působí jako celek. V tomto případě je tedy třeba nařízení o evropské azylové agentuře číst společně s „přerozdělovací směrnicí“, která stanoví, že žadatel o azyl má právo na státem hrazenou bezplatnou právní pomoc. Včetně práva na zastoupení advokátem jak při samotné správní proceduře před Cizineckou policií a Ministerstvem vnitra, tak i při následném soudním přezkumu. Jen v ČR působí 26 nevládních neziskových organizací, které se zabývají pomocí cizincům a migrantům. V každé z nich působí hned několik advokátů, kteří se zabývají zastupováním cizinců a migrantů před našimi úřady a soudy. Zatím se touto činností zabývá jen asi 2 tisíce lidí. Číslo však může podstatně vzrůst, pokud by balíček reforem evropského azylového práva Dublin IV byl schválen. Šlo by o neskutečně lukrativní business placený státem s trvalým přísunem klientů zajištěným z úrovně EU. Neziskovky by se na něm mohly podílet nejen jako dodavatelé právních služeb migrantům. Ony by systém dokonce mohly rovnou i spoluřídit. Taková Magda Faltová ze Sdružení pro integraci a migraci by mohla na náklady Agentury EU pro azyl vycestovat na Sicílii jako součást imigračního komanda EU. Na místě by mohla s razítkem od EU v ruce vydávat imigrantům připlouvajícím z Afriky propustky a doklady pro volný pohyb po EU. A spolu s ostatními „vítači“ třeba z Německa nebo Švédska rozhodovat o tom, kteří imigranti mají být posláni do ČR. Tedy do péče svých kolegů z neziskovky, kterou řídí, a dalších neziskovek. Samozřejmě na náklady státu. Tato představa je hororová i v případě, pokud by takovou činnost nedělali čeští „neziskovkáři“ v rámci vyloučení střetu zájmů, ale třeba němečtí „vítači“. Kteří by tak spolu se zástupci německého státu měli možnost rozhodnout, kteří imigranti se Německu nehodí, a tudíž je možno je poslat do ČR.
Vůbec se nelze divit, že státy Visegradské čtyřky a Rakousko nechtějí o schválení tohoto právního paskvilu ani slyšet. Velmi zajímavé je však ustanovení čl. 33, které zakotvuje přímo v textu nařízení výjimku pro Dánsko. Pro tento skandinávský stát nemá být nařízení závazné. Stejně jako pro státy, které jsou smluvní stranou Schengenské dohody, ale nejsou členy EU (Švýcarsko, Norsko a Lichtenštějnsko). Pro tyto státy je zde otevřena možnost, že by se k systému dle Dublinu IV připojily dobrovolně. Ovšem není to pro ně povinné. V této metodě by mohla být cesta, jak reformní balík azylového práva schválit, aniž by došlo ke „znásilnění“ práv zemí, které nesouhlasí s migrační tsunami. Pro Evropskou komisi je návrhu Dublin IV prestižní záležitostí. Na poslední Evropské radě v prosinci Komise opět vyhrožovala východoevropským rebelujícím zemím, že pokud do června nedojde k dohodě, tak o návrhu bude hlasováno v Radě ministrů, kde státy V4 a Rakousko mohou být přehlasovány. Kompromis může být celkem jednoduše legislativně zformulovatelný. Výčet zemí, pro které azylové a přerozdělovací nařízení nemají být závazné, ale pouze otevřené k dobrovolné spolupráci, by bylo možné snadno rozšířit o ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Rakousko. Pak to lze schválit. Ať to platí jen pro ty státy, které migranty na svém území chtějí a považují za tím účelem za nutné dát Bruselu další pravomoci. Pro ty, kteří nechtějí, ať zůstane vše při starém. Když je možné dát tuto výjimku Dánsku, proč by nebylo možné dát ji i dalším pěti zemím. Byla by to koneckonců ta dvourychlostní EU, po které v poslední době volá tolik západních politiků. A spokojeni bychom mohli být i my na východě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
