„Čin to byl kvůli české společnosti a jejímu stavu v počátcích devatenáctého století z hlediska potřeb národa spíš chvalitebný než hodný zavržení,“ začíná smířlivě historický publicista Zdeněk Čech. Hovoří o Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Ten druhý, líčící naši starší historii, byl v listopadu 1818 anonymně zaslán pro potřeby Muzea Království českého hraběti Františku Antonínu Kolovratovi, nejvyššímu purkrabímu Českého království. Tím před dvěma sty lety začala epopej pravosti či nepravosti Rukopisů. A jak to s nimi vlastně bylo?

Rukopisy v letu dějin

V roce 1822 byl Rukopis zelenohorský, který působil dojmem, že vznikl v devátém století, poprvé publikován v časopise Krok. Obsahuje například fragment Libušina soudu ve sporu bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po zemřelém otci Klenovici. Libuše rozhodne, že se bratři mají rozdělit na polovic, načež starší Chrudoš pronese památnou větu: „Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne!“ Rukopis tvoří dva pergamenové dvojlisty, tedy osm stran textu.

Nicméně pochybnosti o jeho pravosti začali mít mnozí hned po jeho objevení. Zvláště pak, když se nalezly i jiné texty kolem osobností jazykovědce a archiváře Václava Hanky a spisovatele Josefa Lindy. Tím nejdůležitějším byl Rukopis královédvorský, který byl dokonce nalezen dřív, tedy roku 1817 v děkanském kostele ve Dvoře Králové, a vztahuje se svým původem ke třináctému století. V Praze se oběma památkami začal zabývat otec naší slavistiky a jazykovědy Josef Dobrovský a odmítl je jako falzum. Nicméně se pak rozhořel spor o jejich pravost a tábory odpůrců i příznivců se začaly předhánět v argumentaci.