Rozhovory Tomáše Lukavce se staly na YouTube vyhledávanou duševní potravou. Série Zákony bohatství už debatovala s řadou význačných osobností, ale s profesorem Žaloudíkem poprvé zavítala do horní komory českého parlamentu.
„Já si teď píšu titul LSD, to bývaly kdysi populární halucinogeny, ale u mě to znamená lékař, senátor, důchodce,“ představil se s humorem Žaloudík, kterému letos v říjnu skončí druhý senátorský mandát a v osmašedesáti letech už nechce v Brně znovu kandidovat.
„Doba je dneska divnější, než byla před deseti lety,“ myslí si senátor. Ale to nemíní jako kritiku, život se prý tak odvíjí. „Já v životě respektuji tři křivky, a jedna z nich je sinusoida s výkyvy nahoru a dolů. Teď jsme asi v té spodní fázi,“ myslí si. Další dvě křivky, které uznává, je prý křivka Gaussova a růstová křivka Gompertzova, ze které si odnáší poučení, že nic neroste do nebe, ani katastrofa. A to ho uklidňuje.
Psali jsme:
Češi, Moravané a Slezané jsou podle něj jako malé národy globalizovaným světem spíše vlečeni, nikdy nebudou patřit k těm, kteří by určovali trendy. „Já pamatuju, když jsme byli na Východ, teď jsme hodně na Západ, a pořád přitom řešíme, co to ten Západ vlastně je,“ zamýšlel se. Evropa si dnes podle něj musí ujasnit, jestli se sjednotí hodnotami, dotacemi nebo něčím jiným.
„V roce 2004 říkali, jak jsme vstoupili do Evropy; já jim na to odpovídal, že já z ní nikdy neodešel,“ přidal bonmot.
Dalším tématem, které si vzal na paškál, je „protektivní demokracie“. V té prý nyní žijeme, a má nás ochránit naprosto před vším. „Ta vás ochrání před koronavirem, poradí vám vzít si klobouk, aby na vás nepadaly šišky, zadotuje vám malej podnik. Ale hlavně se vás snaží ochránit před názorem. Abyste před spaním nepodléhali scestným úvahám, tak vám řeknou, co si máte myslet. Ono je to pohodlné, že se o vás demokracie postará, ale vždycky je to za něco,“ zamyslel se s brněnskou bodrostí.
Extrémně jsme to podle něj viděli za covidu, když se vážně počítalo, kolik procent bacilů propustí nanovlákno a kolik látková rouška, a tvrdilo se, že důchodci jsou do deseti hodin v obchodě v bezpečí a pak už ne.
„Mě vždycky zajímalo, kdo tyhle kraviny vymýšlí. Protože oni se pořád zaštiťovali těmi experty, ale když jsem s nimi potom mluvil, tak mi vždycky říkali, prosím tě, já nevím jak to vzniklo, to se tam vůbec neprojednávalo. Tak mě zajímalo, který úředník to vždycky napíše.“
Jenže tito lidé o virologii moc nevědí, ale cítí tlak, aby něco udělali. A někteří skutečně chtějí, aby je stát chránil a aby „něco dělal“. A ti, kterým to vadí, tak mají strach či nejsou ochotni klást proti těmto nesmyslům odpor. „Ono se to nehodí, chceme být solidární. To jsem i já zažil, když mi říkali, ty nejsi solidární, a na svoje rodiče nemyslíš, ty jsi padouch.“
On sám to nazývá „debilizace společnosti“.
Lobbismus, čili chodbaření
Originálně okomentoval třeba i lobbismus, po brněnsku „chodbaření“. Původní záměr tohoto obíhání politiků zástupci zájmových svazů byl takový, že jim skutečně budou vysvětlovat odborné aspekty problémů. „Třeba co je srnec a kdy se může střílet,“ dodal senátor se zjevnou ironií. Jenže z této role „expertů“ se časem vyvinula role člověka, který zajišťuje věci osobního či skupinového prospěchu na sněmovních chodbách. „Tam je to bezpečnější, protože tam řeknete, že děláte politiku a máte imunitu,“ dodal Žaloudík.
Lukavce zajímalo, jak se profesor onkolog kouká na propojení politiky a farmaceutických koncernů. Jemu samotnému se to jeví, že jsou částečně až loutkami, z druhé strany ale slyšíme, že to konspirace.
„Ono to běží na mnoha úrovních,“ pustil se do výkladu Žaloudík. Farmaceutický komplex podle něj dokáže být v dobách míru i vlivnější než komplex vojenský. Jenže ty doby míru zase nikdy nejsou tak dlouhé. Úrovně zájmu farmaceutických firem jsou od těch nejnižších, tedy jednotlivých lékařů, až po ty největší, o kterých my ale nic nevíme, protože se odehrávají ve větších a „zajímavějších“ zemích, než je nějaká Česká republika.
„Naše farmafirmy klekly už dávno, to rozebrali hned na začátku devadesátých let,“ vzpomenul. U nás se podle něj dařilo odcloňovat čachry s cenami a dostupností léků, známé z jiných zemí. Pro velké farmakomplexy jsou ale podle něj zajímavé zcela jiné země – Indie, Čína. Známé jsou „akreditační války“ mezi léčivy jednotlivých velkých zemí. „My jsme si řekli, že to naše severoatlantické je nejlepší, ale ono to tak nemusí vždycky být. Když v Číně byla Říše středu, tak my jsme tady byli barbaři na okraji,“ připomněl.
Nakonec vyvedl občany z omylu, že senátoři mohou nějak zásadně ovlivnit ceny energie nebo si došlápnout na vládu. „Nám vždycky řekli, to je exekutiva, za to má odpovědnost vláda, vy se máte účastnit na zákonotvorbě,“ přiblížil. Jenže zákony se tvoří především ve Sněmovně; když něco navrhne Senát, tak to ve Sněmovně zaparkují na rok nebo dva.
Prof.MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
V čem může mít Senát přínos, ale to běžná veřejnost příliš nevidí, je možnost odborné debaty a pořádání seminářů. Žaloudíkovi se tam dařilo organizovat akce i s mezinárodní účastí.
Ale to, co zajímá většinu, tam Senát moc možností nemá. „Senát se třeba postavil proti pandemickému zákonu. A nakonec ten pandemický zákon stejně je,“ pokrčil rameny zákonodárce.
„Takže Senát je taková spíš kulturní instituce, ozdoba, která udržuje jakýsi styl. Je tam skutečně příjemněji než ve Sněmovně, je tam zkušenější věk u kolegů, neodehrávají se tam žádné přestřelky.“
Senát má také pravomoc zahájit válku. Ale když se Žaloudík zajímal, jestli tedy tato komora může také válku ukončit, tak mu bylo řečeno, že to se přesně neví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
