Americký novinář Tucker Carlson se v interview s Lexem Friedmanem svěřil, že „denacifikace“, o které mluvil s prezidentem Vladimirem Putinem, bylo „to nejhloupější, co v životě slyšel“. „Nerozuměl jsem, co tím bylo míněno,“ řekl a dodal, že nesnáší tyto konverzace, protože se nejedná o něco reálného. „Je to jen nadávka, způsob, jak někoho spojit se zlým režimem, který už neexistuje,“ prohlásil s tím, že nacismus už neexistuje, protože je neodlučitelně spjat s německým národem. Doplnil, že je velmi protinacistický, ale podle něho žádné nacistické hnutí v roce 2024 neexistuje.
Putinův mluvčí Dimitrij Peskov už reagoval, že Carlson je Američan a má „svou vizi světa“. Odmítl, že by se Carlsona snažil někdo „zkonvertovat“. Řekl také, že Carlsona odlišuje jeho ochota naslouchat a prezentovat odlišné pohledy svým divákům. „Ano, je Američan a moc tomu nerozumí, ale naslouchá,“ řekl Peskov.
Carlsonova slova jsou důkazem, že ač je o míle napřed před ostatními novináři v chápání Putinova pohledu, je skutečnému pochopení stále na hony vzdálen. Po rozhovoru s Putinem se šířily vtipy, jak Carlson prosí Putina, aby řekl, že zaútočil na Ukrajinu kvůli expanzi NATO, zatímco Putin mu tvrdošíjně vypráví: „V roce 862 Rurik Moudrý…“ Je na tom zrnko pravdy. Carlson podle svých rozhovorů dobře chápe geopolitické důvody konfliktu, i jakou roli sehrávají USA. Nechápe ale ideologicko-mytologické důvody. Vše, co Tucker Carlson říká, dává z jeho pohledu smysl. Nacismus je mrtvá ideologie, žádní skuteční nacisté nejsou a nacismus je na Západě prázdná nálepka dávaná levičáky čemukoliv napravo od… těžko říct čeho. Zelenskyj je žid, Ukrajina nemá s židy problém.
Rusové (a Ukrajinci a další národy v SSSR) tomu zabránili. To je příběh druhé světové války pro Rusy. „Snažili se nás zabít, my jsme to nedovolili, my jsme tomu nejenom zabránili, ale ještě jsme je potrestali a nacismus jsme zničili.“ A je to příběh, na kterém dlouho stála legitimita Sovětského svazu. Příběh tak silný, že přežil i jeho rozpad. Příběh až skoro náboženský. Nezapomínejme, že dva Putinovi strýcové ve druhé světové válce zemřeli a i jeho otec byl ve válce zmrzačen. A Rusové nezapomínají ani na to, kdo tehdy proti nim spolu s nacisty bojoval.
Podívejme se teď na Ukrajinu. Kde sice nikdo oficiálně nevyvěšuje vlajky s hákovým křížem, ale kde v hlavním městě máte skoro pět kilometrů dlouho třídu Štěpána Bandery. Ne, ukrajinský režim/vláda/zřízení nejsou nacistické. Ale uctívání nacismu tolerují. Je to koneckonců vidět při jakékoliv diskusi o tomto tématu, kdy obhájci Ukrajiny spolehlivě sahají k whataboutismu „Ale v Rusku jsou také nacisti“, většinou s narážkou na již zesnulého zakladatele wagnerovců Utkina. Jenže v Rusku po kolaborantech s nacisty nepojmenovávají ulice. Čas od času se ozve, že Ukrajinci se jen snažili osvobodit svůj národ. Jenže to je v případě spolupráce s režimem, který chtěl Rusy zničit a vyhladit (alespoň v jejich očích) chabá výmluva.
Jak již vyjádřil analytik Tom Luongo, hlavní problém na Západě je, že ruský pohled je delegitimizován. „Putin vyložil, co si myslí o historii. Je kvůli tomu rozzlobený. Západ mu stále říká: Vaše verze historie je špatná. Takže nemáte právo se zlobit,“ popisuje tento pohled Luongo.
V Česku to platí dvojnásob. Panuje zde nesmyslná víra, že Sovětský svaz, potažmo Rusko prohrálo válku stejně jako nacistické Německo, takže má mlčet, klanět se před vítězným Západem a nechat si historii nadiktovat, stejně jako Německo. Jenže to je mýlka. Když se Sovětský svaz rozpadl, nebyl na jeho území jediný americký voják. A jaká porážka, takové vítězství. Rusko má, stejně jako drtivá většina zemí, historii a mytologii založenou na tom, že bylo pozitivní silou, že byli ti správní, protože tak mytologie i historie pro obyčejný lid funguje. Je novodobou západní úchylkou stavět mytologii na příběhu, ve kterém vaše země a váš národ hrál roli záporáka. „Naši“ verzi historie, kde se akcentují ruská příkoří vůči ostatním (třeba Katyň nebo rok 1968), si vnutit nenechají. Vědomě i podvědomě cítí, že taková verze je určená k jejich ponížení, že je účelová a není v ní ani špetka uznání, že nabízí jen hanbu. Proč by v něco takového věřili? Proč by dobrovolně přijali ideologii, podle které mají skákat, jak se někdo jinde píská?
Tím se opět vracíme k Putinovi a jeho interview s Carlsonem, ze kterého si lidé dělali legraci, jak obšírně Putin vysvětloval ruskou i ukrajinskou historii, byť pak došlo i na současnou geopolitiku. Zde už se dostávám na tenký led spekulace, ale Putin v něm vysvětlil, byť nevyřkl, důvod, proč zaútočil na Ukrajinu.
Není to členství Ukrajiny v NATO.
Není to spojenectví s USA.
Není to neochota dodržovat Minské dohody.
Není to neochota uzavřít dohody nové.
Není to nedostatek vodních zdrojů pro Krym.
Není to věznění Viktora Medvedčuka.
Nejsou to útoky na Doněck a Luhansk a potřeba chránit tamní obyvatele.
Není to perzekuce Rusů.
Není to vypálení domu odborů v Oděse.
Není to údajný nacismus.
Je to všechno dohromady.
Vláda Ukrajiny přesvědčila Putina, že je nepřátelskou zemí, která se spojí s jakýmikoliv nepřáteli Ruska. Stejně jako za druhé světové války.
Fotogalerie: - Pieta za Navalného
Vraťme se k denacifikaci. Jedná se skutečně o nejodvážnější (chcete-li, tak nejdrzejší) a také nejméně splnitelný požadavek Vladimira Putina. Protože to není něco, co může Ukrajina jen tak odevzdat. Území je věc reálná, nevstoupit do NATO je požadavek triviální, když v něm Ukrajina ještě není. Ale denacifikace je požadavek na ukrajinskou mytologii. Je to jasné prohlášení: „Na tomhle svůj stát mít založený nebudete.“
Tento požadavek Zelenskyj jednak nechce splnit, ale ve své podstatě ani nemůže. Nemá na to mandát. Musel by vymyslet mytologii Ukrajiny bez období druhé světové války. Samostatná ukrajinská historie je dost chudá už teď. I kdyby nakrásně nějakou takovou verzi vymyslel, lid ho neposlechne, ne když bude jasné, že se jedná o úlitbu Putinovi. Vládce, který si mytologii nechá nadiktovat, zpochybňuje důvody, proč má být jeho země samostatná. A koneckonců, mytologii neřídí vláda.
Je otázka, zda bude na tomto požadavku Vladimir Putin trvat. Možná pragmatismus zvítězí, možná se spokojí s dobytým územím a ponechá Ukrajinu, ať už bude štěkat jak chce, jako ohlodanou kost, kterou si USA a Evropa budou muset uvést do nějakého provozuschopného stavu. Ale na druhou stranu, co když ne? Co když Zelenského nikdo nesvrhne a on skutečně nebude jednat ani o příměří? Kdo zabrání Putinovi v tom, aby došel až do Kyjeva a ruský voják vlastnoručně sundal cedulku „třída Štěpána Bandery“, svrhl všechny sochy těch, které Putin považuje za závadné, a vyhnal všechny „hrdiny svobodné Ukrajiny“ na Západ, jako už se to koneckonců jednou stalo?
Před válkou nebo těsně po jejím začátku by možná bylo možné vést s Putinem dialog o historii. Teď už to asi možné nebude, ne potom, co všichni svorně prohlásili, jak bylo vyjednávání jen způsob, jak dát Ukrajině více času. Na každou snahu o dialog bude nahlíženo s apriori podezřením, že se jedná o další trik. A tak budeme pokračovat na cestě, která je nejistá. A proto nebezpečná.
Autor je redaktor ParlamentníListy.cz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Karel Šebesta
Martin23
