Rouček na sjezdu sudetských Němců: Mnozí v Česku nechtějí pochopit...

Rouček, který v minulosti působil jako místopředseda Evropského parlamentu, je na sudetoněmeckých sjezdech pravidelným hostem. Ve svém projevu mimo jiné hovořil také o tom, zda je už vše ve vztazích mezi Čechy a sudetskými Němci v pořádku. „Bohužel ještě ne. Musím říct, že i přes neskutečný pokrok a zlepšení, kterého jsme dosáhli, mi stále ještě něco jako Čechovi chybí. Chybí mi, byť třeba i neformální, ale o to více od srdce vycházející prohlášení české vlády či českého parlamentu ve smyslu: ,Vy, sudetští Němci, jste naši krajané! I vy jste se po staletí podíleli na zvelebování a prosperitě českých zemí. V této historii nebyl jen nacismus, okupace a vyhnání, ale především dlouhá období, kdy jsme nejen vedle sebe, ale spolu žili a pracovali pro společné dobro'. Jako věčnému politickému snílkovi, jehož sny se ale obvykle naplní, věřím, že i tohoto prohlášení se jednou dočkám. Stejně jako pozvání k pořádání Sudetoněmeckého sjezdu třeba v Brně, Praze, Karlových Varech či v jakémkoli jiném českém, moravském nebo slezském městě," řekl také Rouček.

„Největším národním zájmem Čechů i Němců je žít v míru, přátelství a úzké spolupráci se svými sousedy. Historie nás poučila, a naši předci za to tvrdě zaplatili, kam vede ideologie nacionalismu. V první polovině minulého století nás dovedla ke dvěma světovým válkám, k milionům zničených životů, k rozbití střední i celé Evropy. Německý národní socialismus nebyl nic jiného než ta nejextrémnější forma nacionalismu. A podobně, poté i z české strany bylo divoké vyhánění sudetských Němců. Odmítání nacionalismu však neznamená, že jsme či budeme nějací lidé bez národnostního či zeměpisného ukotvení nebo uvědomění. Naopak, na rozdíl od dob studené války a rozdělené Evropy nám dnes nic nebrání v tom, abychom se cítili třeba jako pražští, čeští a zároveň i evropští patrioté. Nebo jako patrioté sudetoněmečtí, bavorští, němečtí a evropští. Evropská integrace, Evropská unie, nám tuto příležitost - mít nejen jednu, ale více navzájem se doplňujících identit - umožňuje," poznamenal rovněž Rouček.

Celý projev Libora Roučka:

Vážená paní primátorko Maltz-Schwarzfischer,

vážená paní státní ministryně Scharf,
Vážená paní státní tajemnice Schwarzelühr-Sutter,
milý Bernde Posselte,
dámy a pánové,
milí krajané a Evropané,

Udělení Karlovy ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kterou tady dnes v Regensburgu přejímám, je pro mne velkou ctí a potěšením. Ve svém projevu vám nyní povím proč tomu tak je.

Ve svém životě jsem měl několik velkých snů. Můj první velký sen se objevil když jsem byl ještě docela malý kluk. Každý rok v létě jsme zajížděli s rodiči na Šumavu. Byla tam nádherná divoká příroda, říčky a jezera ke koupání, ale také poloopuštěné a rozpadlé vesnice, vojáci, protitankové zátarasy, zakázané vstupní zóny, pohraniční dráty a neprostupná hranice. Na druhé straně hraničních plotů se nacházelo Západní Německo a téměř každý den jsem slyšel z rádia a z televize, že tam žijí "revanšisté" a "imperialisté". Nevěděl jsem sice kdo tito lidé jsou, jak vypadají ani co tyto pojmy znamenají, ale snil jsem a usmyslil jsem si, že jednoho dne, až budu velký, do Německa, i kdybych tam měl nějakým způsobem utéct, se podívám a všechno zjistím.

Můj druhý, a to největší životní sen se rozvinul během Pražského jara v roce 1968. Tehdy mně bylo 13 let a na vlastní kůži jsem začal vnímat co znamenají pojmy a hodnoty jako svoboda, lidská práva a demokracie. A také kdo lidskou svobodu a demokracii prosazuje a brání, a kdo ji potlačuje a dusí. Nebylo to totiž "revanšistické" a "imperialistické" Západní Německo, ale komunistické sovětské Rusko se svými satelity, které sen a snahu Čechů a Slováků o více svobody a demokracie vojensky zardousilo. Pražské jaro, sovětská invaze, sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 a následná komunistická normalizace ovlivnily celý můj další život. Dal jsem si za cíl - a mnozí to považovali za naprosto bláznivý a utopický sen - že v životě udělám vše pro to, aby i Češi a Slováci mohli svobodně dýchat a svobodně se rozvíjet, aby se zbavili komunismu a sovětského područí.

Když mi bylo 22 let a byl jsem již dostatečně psychicky silný, odešel jsem do exilu. Přes Jugoslávii a Rakousko ilegálně do Německa. V Německu, kde jsem chtěl studovat, pracovat a žít, jsem byl na policejní stanici v Bad Reichenhallu zatčen, vyslechnut a na druhý den v policejním voze odsunut přes hranici do Salzburku do vězení. Důvod byl ten, že i když tenkrát ještě zdaleka neexistovala nějaká schengenská nebo dublinská pravidla, podle Ženevské konvence o uprchlících jsem se musel hlásit v první demokratické bezpečné zemi, kterou bylo Rakousko.

Rakousko mi dalo hodně a do konce života budu této zemi i kancléři Kreiskému - mimochodem také nositeli Karlovy ceny - za to vděčný. Mohl jsem začít okamžitě pracovat a studovat - na Vídeňské univerzitě politologii - a v létě také na uprchlický pas cestovat. Po Evropě, na Blízký východ, do Indie i po severní Americe. I tyto cesty ovlivnily mé myšlení. A bylo to právě při cestě po Spojených státech, kde jsem si jasně uvědomil co jsme my Evropané udělali špatně a co Američané lépe. Zatímco Amerika se krok za krokem integrovala a získala postavení světové velmoci, my jsme si Evropu díky ideologii nacionalismu ve dvou světových válkách rozbili. Výsledkem pak bylo rozdělení Evropy, železná opona a vojska sovětské totalitní moci v Praze, Budapešti, Varšavě i ve východním Berlíně.

V Americe se tak zrodil můj další, tehdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let opět téměř utopický sen, a to sen o jednotné federální Evropě. Kdy, až se jednoho dne naskytne historická příležitost a padne železná opona, evropské státy a jejich národy budou úzce spolupracovat s cílem postupného vytvoření evropské federace. Bylo mi však také jasné, že k naplnění a uskutečnění tohoto snu si budeme muset nejprve urovnat narušené a poškozené vztahy především mezi národy kolem železné opony. V mém a našem případě vztahy mezi Čechy a Němci. Z této úvahy se tak zrodilo i téma mé doktorandské práce na Vídeňské univerzitě, která pak byla později vydána i knižně v mnichovském nakladatelství Tuduv Verlag. Někteří z vás tady v sále jste ji četli.

Ačkoli se moje disertace přímo nezabývala 2. světovou válkou ani poválečným odsunem sudetských Němců z Československa, se sudetskými Němci jsem byl v častém kontaktu. V Collegiu Carolinu jsem pročítal nejrůznější literaturu a Sudetoněmecké noviny od padesátých let, navštívil mnohé archivy v Mnichově a v Bonnu, i kancelář Seligerovy obce, jejíž jsem mimochodem již dlouho let členem, a jejího tehdejšího předsedu Adolfa Hasenöhrla ve Stuttgartu. A abych měl dobrou doktorandskou práci i názor na sudetské Němce kompletní, napsal jsem i tehdejšímu mluvčímu Sudetoněmeckého krajanského sdružení Walteru Becherovi, zda bych s ním mohl udělat rozhovor. K mému překvapení nejenže souhlasil, ale ještě mne pozval k sobě domů do Pullachu na večeři. Když jsme se pak o půlnoci s tímto pro československé komunisty a jejich propagandu "největším německým revanšistou' loučili, byl jsem přesvědčen, že i když nemáme na všechny věci a události stejný názor, jednou, až padne komunismus i železná opona, nebude problém se sudetskými Němci nejen mluvit, ale i se domluvit.

Když se komunismus i železná opona začaly konečně hroutit, pracoval jsem jako redaktor Hlasu Ameriky ve Washingtonu. Pomocí této rozhlasové stanice jsme informovali české a slovenské posluchače, a bylo jich tehdy každý den neuvěřitelné 3 miliony, o tom jaké změny probíhají v Polsku a v Maďarsku, jak východní Němci utíkají na západ, jak padla Berlínská zeď, i konečně jak v Praze a v Bratislavě demonstrují Češi a Slováci. Byly to nejkrásnější chvíle mého dosavadního života. Naplnil se můj největší životní sen, který jsem snil od roku 1968, o svobodě a pádu komunismu.

S koncem komunismu a pádem železné opony se konečně - 40 let od konce 2. světové války - otevřela pro národy střední a středovýchodní Evropy historická příležitost uspořádat si vztahy doma i mezi sebou na svobodné, mírové, přátelské a kooperativní bázi. Němci využili tuto příležitost ke svému znovusjednocení; Češi a Slováci se rozdělili. I přes toto rozdělení však oba národy, stejně jako Poláci, Maďaŕi, Slovinci i pobaltské národy se jednoznačně rozhodly spojit své osudy do budoucna se svými sousedy v západní Evropě, případně v severní Americe. Postupně se staly členy Severoatlantické aliance i Evropské unie.

Pokud šlo o spolupráci mezi Čechy a Němci, případně sudetskými Němci, i tady se vztahy postupně lepšily, ale ne tak rychle jak jsem si představoval. V cestě stály nejrůznější představy a předsudky, které zvláště na české straně byly ovlivněny dlouhodobou 40 let trvající komunistickou propagandou o německém ,revanšismu a imperialismu'. Sám jsem to zažil, když jsem musel přesvědčovat mé české sociálně demokratické kolegy, aby v Poslanecké sněmovně vyslovili souhlas se schválením smlouvy mezi tehdejším Československem a Spolkovou republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci v roce 1992 i Česko-německé deklarace v roce 1997. Musel jsem jim vysvětlovat, že žádné nebezpečí z německé strany nehrozí, že téma minulosti - války, nacistické okupace a poválečného odsunu sudetských Němců - jsou dnes témata již spíše morální než právní, že bychom o nich sice měli diskutovat, ale že politika by se měla věnovat především společné budoucnosti než se neustále utápět jen v minulosti, kterou již nemůžeme ovlivnit ani změnit.

Ke vzájemným diskusím o naší společné tragické minulosti - válce a odsunu/vyhnání - bylo Česko-německou deklarací z roku 1997 založeno Česko-německé diskusní fórum, které tady dnes s kolegou Christianem Schmidtem jako předsedové reprezentujeme. Chtěl bych na tomto místě Christianovi, který se účastnil práce diskusního fóra od samého počátku, poděkovat. Poděkovat mu za jeho trpělivost, politickou moudrost a vyspělost, se kterou diskuse, práci tohoto fóra i německo-českou spolupráci dlouhé roky ovlivňoval a v pozitivním duchu usměrňoval. Díky moc, Christiane.

Chtěl bych ale také poděkovat dalšímu členovi, který působil v diskusním fóru od samého počátku, a to je váš předseda a mluvčí Bernd Posselt. Bernd udělal pro česko-německé, česko-sudetoněmecké porozumění a usmíření, pro vzájemnou spolupráci mezi Českem a Německem, Českem a Bavorskem v posledních letech neskutečně mnoho, i když to často nebylo ani pro něj jednoduché. I on prokázal obrovský politický cit, moudrost a vyspělost hodnou velkého sudetoněmeckého, bavorského a evropského politika a patriota. Bernd vede v diskusním fóru pracovní skupinu s názvem ,dialog bez tabu'. I když se nyní - 78 let po válce a odsunu/vyhnání - již zabýváme především nejrůznějšími tématy česko-německé spolupráce na evropské úrovni, ani žádné otázky minulosti pro nás nejsou tabu. Společně jsme schopni kdykoli a kdekoli říct, že nacismus, okupace českých zemí, válka i poválečné vyhnání sudetských Němců byla prasárna, která do současné civilizované společnosti a Evropy nepatří. Prasárna a utrpení, za které jsme schopni se kdykoli a kdekoli vzájemně omluvit, a obětem tohoto bezpráví společně poklonit. Díky za to Bernde! Přál bych si a věřím, že jednoho dne, a že to nebude již dlouho trvat, bude Bernd Posselt za svoje dlouholeté úsilí a práci pro česko-sudetoněmecké, česko-bavorské a česko-německé porozumění, usmíření a přátelství oficiálně oceněn a vyznamenán i v Praze. Moc by si to zasloužil.

Milí přátelé, milí krajané! Je už všechno ve vztazích mezi Čechy a sudetskými Němci v pořádku? Bohužel ještě ne. Musím říct, že i přes neskutečný pokrok a zlepšení, kterého jsme dosáhli, mi stále ještě něco jako Čechovi chybí. Chybí mi, byť třeba i neformální, ale o to více od srdce vycházející prohlášení české vlády či českého parlamentu ve smyslu: ,Vy, sudetští Němci, jste naši krajané! I vy jste se po staletí podíleli na zvelebování a prosperitě českých zemí. V této historii nebyl jen nacismus, okupace a vyhnání, ale především dlouhá období, kdy jsme nejen vedle sebe, ale spolu žili a pracovali pro společné dobro'. Jako věčnému politickému snílkovi, jehož sny se ale obvykle naplní, věřím, že i tohoto prohlášení se jednou dočkám. Stejně jako pozvání k pořádání Sudetoněmeckého sjezdu třeba v Brně, Praze, Karlových Varech či v jakémkoli jiném českém, moravském nebo slezském městě.

Milí přátelé, myslí každý v Česku, je každý stejných či podobných názorů jako já? Samozřejmě, že ne. Tak jako v každé zemi, i v Česku máme lidi, kteří nejsou schopni či úmyslně nechtějí pochopit, že je téměř 80 let po válce a že v našich zemích mezitím vyrostly dvě, tři či dokonce čtyři nové generace. Nové generace lidí, kteří chtějí žít v míru, nejen vedle sebe ale i spolu, v Evropě bez hranic, v Evropě postavené na principech lidských práv, demokracie a vlády práva. V Evropě, jejíž základ tvoří Evropská unie. A právě taková Unie, takový krok za krokem se federalizující Evropa je trnem v oku nejrůznějším nacionalistům.

Nacionalisté nemají co nabídnout. Nacionalisté nedovedou ve vztazích mezi národy nic pozitivního tvořit. Smyslem i cílem jejich činnosti je ve jménu údajných ,národních zájmů', a mnohdy i s nejrůznější podporou Moskvy bořit. Rozbořit či alespoň oslabit evropskou integraci, rozbořit či alespoň oslabit naše vztahy k naším transatlantickým partnerům, a samozřejmě rozbořit či alespoň oslabit vztahy mezi evropskými národy, v našem případě mezi Čechy a Němci. Všimněte si, že čeští nacionalisté, ať již nejrůznější uskupení na krajní pravici, či komunisté na krajní levici, nikdy nepřijdou s nějakým pozitivním nápadem nebo návrhem, jak vztahy mezi Čechy a Němci posílit či zlepšit. Vždy však, a to hlavně vždy v době kolem konání Sudetoněmeckého sjezdu můžeme slyšet výkřiky podobné těm, na které jsem byl zvyklý již jako malé dítě, o německém ,revanšismu a imperialismu'. A také, jak Češi, kteří tento nacionalistický pohled nesdílí, kteří se zasazují o spolupráci a posilování česko - sudetoněmeckých a německých vztahů, jsou vykreslováni jako téměř zrádci českých ,národních zájmů'.

Dámy a pánové, největším národním zájmem Čechů i Němců je žít v míru, přátelství a úzké spolupráci se svými sousedy. Historie nás poučila, a naši předci za to tvrdě zaplatili, kam vede ideologie nacionalismu. V první polovině minulého století nás dovedla ke dvěma světovým válkám, k milionům zničených životů, k rozbití střední i celé Evropy. Německý národní socialismus nebyl nic jiného než ta nejextrémnější forma nacionalismu. A podobně, poté i z české strany bylo divoké vyhánění sudetských Němců.

Odmítání nacionalismu však neznamená, že jsme či budeme nějací lidé bez národnostního či zeměpisného ukotvení nebo uvědomění. Naopak, na rozdíl od dob studené války a rozdělené Evropy nám dnes nic nebrání v tom, abychom se cítili třeba jako pražští, čeští a zároveň i evropští patrioté. Nebo jako patrioté sudetoněmečtí, bavorští, němečtí a evropští. Evropská integrace, Evropská unie, nám tuto příležitost - mít nejen jednu, ale více navzájem se doplňujících identit - umožňuje.

Úžasný příklad člověka s více se vzájemně doplňujícími identitami představuje z doby již před více než 650 lety císař Karel IV, po kterém je cena, kterou dnes společně s Christianem Schmidtem přebíráme, pojmenována. V Česku je Karel IV často nazýván ,otec vlasti'. Tento ,otec vlasti', český a římsko-německý král, měl lucemburského otce, českou matku a rakouskou babičku; ovládal 5 jazyků a cítil se doma v Praze stejně jako v Norimberku, v italských městech stejně jako v dalších regionech tehdejší mnohonárodnostní Svaté říše římské.

Karel IV a jeho vláda nám ale nabízí i další příklad: kdykoli Češi a Němci byli schopni spolupracovat, bylo to vždy ku prospěchu obou i celé střední Evropy. Všestranný hospodářský i kulturní rozkvět již zmíněné Prahy a Norimberka z té doby je toho opět nejlepším důkazem.

Před velkými výzvami stojí Češi a Němci společně i v dnešním globálním 21. století. K tomu abychom v globální technologické, ekonomické i politické soutěži s Čínou a dalšími světovými mocnostmi uspěli, abychom si udrželi náš demokratický způsob, životní standard i kvalitu života, potřebujeme spolupracovat na všech úrovních a ve všech oblastech. V mezilidských vztazích, na komunální, regionální, mezistátní i celoevropské úrovni; v oblastech vědy, výzkumu, technologií, hospodářství, politiky a stále více i na poli obrany a výzbroje. Češi a Němci mezi sebou, i s ostatními evropskými národy v rámci Evropské unie případně Severoatlantické aliance. Odděleně, sami každý na vlastní pěst, a je úplně jedno jestli se jedná o Německo s 83 miliony obyvatel nebo o Českou republiku s 10 miliony, tohoto cíle ve světě s 8 miliardami lidí nedosáhneme.

My Češi, sudetští Němci a Němci jsme společně za uplynulé roky dosáhli mnoho. Společně jsme vytvořili také pozitivní historický příklad jak kdysi znepřátelené národy dovedou spolu komunikovat, vyříkat si i pro ně nepříjemné věci, omluvit se za ně, odpustit si, usmířit se, být přátelé a vzájemně spolupracovat. Přál bych si, a to je můj další sen do budoucna, abychom tento pozitivní historický příklad mohli společně předávat i tam, kde se to doposud ještě nepodařilo a nedaří. Na Balkáně, o což se nyní usilovně snaží v roli vysokého představitele pro Bosnu a Herzegovinu Christian Schmidt, ve vztazích mezi Řeky a Turky na Kypru, Armény a Azery, a jednou možná - i když to bude ještě hodně dlouho trvat - třeba i mezi Rusy a Ukrajinci. I to je náš společný česko-německý úkol do budoucna.

Češi a Němci, jak ukazuje i historie tohoto krásného města Řezna, kde bylo mimo jiné již v roce 845 pokřtěno 14 českých knížat, vedle sebe i spolu žijí více než 1000 let. A další, jen bůh ví kolik tisíciletí spolu ještě budeme žít! Pro dnešek bych však chtěl poděkovat primátorce Řezna paní Maltz-Schwarzfischer za úžasnou a milou pohostinnost, a vám milí sudetoněmečtí přátelé a krajané za Karlovu cenu. Ještě jednou, díky moc.

A na brzkou viděnou! Příští měsíc v Brně na pochodu usmíření; a příští rok doufejme již konečně v některém českém, moravském či slezském městě - opět na Sudetoněmeckém sjezdu.