V minulém rozhovoru pro Parlamentní listy.cz jste mluvila o tom, že byste v Senátu chtěla bojovat proti mafii, která si dokázala prosadit zákony tak, aby mohla krást za bílého dne. To jsou poměrně silná slova. Skutečně žijeme v zemi, kde působí mafie?

Ano, žijeme. Devatenáct let od pádu Union banky nemohu žít normálně, protože jsem si dovolila zachránit firmu, které se chtěl zmocnit Radovan Krejčíř. Je to kauza CDZ a.s., kterou celou popisuji na svém webu. V roce 2003 jsem netušila, kdo je Radovan Krejčíř ani jsem neznala jiná jména jemu podobná. Žila jsem si v pohodě jako advokátka, která se specializovala na celní poradenství a slušně vydělávala. Můj klient měl 7 zaměstnanců, vydělával tehdy ročně 20 milionů korun čistého zisku a já se jako jejich advokátka neměla špatně. Než si vzpomněl Radovan Krejčíř, že tuto firmu chce. Co se dělo potom, popisuji na těch svých stránkách. Já jen chtěla vědět, jak je možné, že můžete beztrestně způsobovat milionové celní dluhy, když normální smrtelník musí všechno vůči státu zaručovat. Stát vám jako běžnému občanovi nedovolí nic dovézt, aniž byste zkrátka měl celní záruky. Potom jsem zjistila, že pro Radovana Krejčíře byla vyrobena novela celního zákona č. 1/2002 Sb. Ačkoliv původní návrh ohledně zajištění byl takový, že celní orgán mohl zajištění dluhu prominout, pokud hrozil celní dluh do výše 20 000 Kč, kdosi v Hospodářském výboru Sněmovny při druhém čtení zákona nechal vynechat těch 20 000 Kč. Tím nemusel chtít celní orgán zajištění dluhu vůbec, pokud tak uznal za vhodné. Při schvalování zákona si toho poslanci asi nevšimli a zákon schválili téměř všichni. No, a tak se stalo, že u firmy ovládané Krejčířem, která existovala pár měsíců, došel celní orgán záhadně k závěru, že jí může plně důvěřovat. Věřil tedy, že bude dluh zaplacen i přesto, že zajištěn nebyl. To jsou fakta. Dnes už zní celní zákon jinak, ale ať si každý normální podnikatel sám řekne, jestli by se s ním celník za takových podmínek vůbec bavil, pokud by jej nepodplatil.

Mafie je zločin prorostlý do státního aparátu a ten tu rozhodně je v nějakých formách i dnes. Zároveň má ale tato mince i druhou stranu. Tak jako máte na jedné straně téměř neviditelnou mafii, tak na druhé straně je tu jejich protipól. Veřejnost je rovněž nezná, ale jsou to například někteří policisté, kteří ve spojení s některými novináři tuto společnost čistí. Zjistit pro laika kdo je kdo, je velmi těžké. Velmi často se totiž mafie a jejich protipól projevují navenek podobně. Některé osoby jsou zde cíleně špiněny, médii dehonestovány, protože jsou nepohodlné. To je případ např. paní Vitáskové, ale i desítek jiných osob. Na druhé straně stojí ale i novináři, kteří patří k druhé straně a plní důležitou roli, protože bez nich by tady možná žádný mafián nebyl ani před soud postaven. Pro běžného člověka je prostě těžké poznat, kdo stojí na které straně.