Senátor a ctitel monarchie nad hrobem prince Filipa: Kéž by někdo takový byl i v naší zemi ve viditelné pozici

17.04.2021 15:30

ROZHOVOR V sobotu Velká Británie pochovává manžela své panovnice, respektovaného prince Filipa, který v minulém týdnu zemřel pouhé dva měsíce před stými narozeninami. Senátor a zástupce monarchistické strany Koruna česká Lumír Aschenbrenner by si přál, abychom takové osobnosti, ke kterým národ může vzhlížet a zároveň dokáží elegantně hájit tradiční hodnoty proti občasnému módnímu šílenství, měli i u nás.

Senátor a ctitel monarchie nad hrobem prince Filipa: Kéž by někdo takový byl i v naší zemi ve viditelné pozici
Foto: archiv L. Aschenbrenner
Popisek: Senátor Lumír Aschenbrenner

Anketa

Souhlasíte s trestem stop na 10 zápasů pro fotbalistu Slavie Kúdelu za údajný rasismus?

3%
95%
hlasovalo: 16393 lidí

Co vás napadlo v minulém týdnu po smrti prince Filipa, vévody z Edinburgu?

Že odešel zajímavý člověk, který se dožil po pestrém životě pozoruhodně vysokého věku. Že neustále někdo umírá. Napadá mi, že lidé se snaží fakt vlastní smrtelnosti vytěsnit ze svých úvah, jako by k životu smrt nepatřila.

Lidé nemohou vytěsňovat fakt, že zemřou, někdo dříve, jiný později. My o tom nerozhodujeme, ale v poslední době se vzmáhají tendence podstrkovat někomu (obvykle nějaké skupině neposlušných) vinu za to, že lidé umírají, že kdyby poslouchali, mohli ještě žít, nemuselo jich umřít tolik apod. Vtip je v tom, že nikdo nemůže vědět, kdo, kolik z nás by umřelo, kdyby všichni poslouchali vrchnost. Patrné je to především v sekularistických a ateistických společnostech. To je skvělá mocenská páka, jak celé masy vydírat a nalhávat jim, že nějaká vláda nebo Velký bratr vědí jak na to, aby neumřeli, když budou poslouchat a když sami eliminují ty neposlušné. Ateismus si sám přímo říká o diktaturu.

Jeho královská Výsost princ Filip, vévoda z Edinburghu, věřící byl a nepochybně věděl, kam odchází. Z mnoha věcí si dělal srandu a měl uštěpačné poznámky, což mám rád. Odešel bez stresu a smířený se světem i se životem. Tak to má být.

A také mě napadlo, co vlastně teď bude s britskou monarchií, zda dojde v blízké době ke střídání stráží, protože královna Alžběta II., které si vážím pro její konzistentní postoje, je už také ve vysokém věku.

Bavíme se tu o manželovi hlavy cizího státu, navíc s mnoha odlišnými zvyky a tradicemi. V čem je jeho život inspirací i pro nás, český veřejný život?

Především je jí pokora a služba. Princ věděl, že nikdy nebude králem. Narodil se sice v jiné zemi (v Řecku) a byl původně z jiné dynastie než jeho manželka královna Alžběta, ale svojí prací a postoji se stal jedním z nejzajímavějších představitelů Velké Británie v posledních letech. Byl možná daleko „britštější“ než mnoho rodilých Britů.

Dokonce se kvůli své manželce, budoucí královně, vzdal následnictví řecké a dánské koruny. Ano, možná by byl dnes dánským králem. Nikdy toho nelitoval. Sloužil, protože byl vychovaný k tomu, že aristokracie je produktem služby státu, civilizaci a Bohu.

Inspirativní byla jeho vojenská služba a přístup k ní. Byl vojákem, námořníkem, bojoval ve válce. Až v roce 1952, kdy se jeho manželka stala Alžbětou II., panovnicí Spojeného království a Společenství národů, odešel z námořnictva a ujal se ceremoniálních povinností.

Vždycky zůstal jen doprovodem panovnice. Nikdy se necpal do popředí a nevyužíval zájem médií, aby se zviditelnil. Pozoruhodné bylo, i jak dlouho a jak intenzivně se zajímal o veřejné dění a jak aktivně v něm dokázal působit. Byl patronem asi 800 organizací. Byl vtipný a dělal si legraci i sám ze sebe. Nebyl narcis a nepodobal se plebejcům, kteří se proboxují nahoru mezi elitu a myslí si, že se stali pánybohy. Měl ty možnosti více než kdo jiný, a nikdy jich nevyužil. Známý je jeho citát:

Představa, že monarchie existuje v zájmu monarchy, je mylná. Tak tomu není; monarchie existuje v zájmu lidu.

Kéž by někdo takový byl i v naší zemi ve viditelné pozici.

Mnozí označovali prince Filipa za člověka 20. století, a to jak v pozitivním smyslu, že ztělesňoval jeho hodnoty, tak v tom negativním (jako symbol něčeho, co už skončilo). Sdílíte také pocit, že hodnoty, které vévoda z Edinburghu ztělesňoval, dnes mizí?

Proč by měl ztělesňovat něco negativního? Naopak nám chybí jeho pokora, každý sloužit zemi (a věřící i Bohu) na své úrovni, kam jsme byli postaveni.

Žil samozřejmě v jiné době. Dnes žijeme v době přetechnizované, zrychlené, méně strukturované, globalizované a kvůli obrovské názorové nejednotnosti i méně uchopitelné. Hůře se v tom všem orientuje. Dám příklad z politiky. Princ Filip velkou část života prožil ještě v době, kdy, když bylo dejme tomu něco pravicové, tak to bylo pravicové. A když levicové, tak levicové. Dnes se tyto jasné rozdíly stírají, ideologie mizí, plujeme pouze po povrchu. Nazval bych to „pěnou dní“ podle slavného románu francouzského spisovatele Borise Viana. No a Filip zažíval ještě jiné doby.

Princ Filip je jedním ze symbolů 20. století v monarchii.

„Zodpovědnost“ je často označována za hlavní výhodu monarchistického uspořádání. Že s mocí je dědičně předáváno i vědomí odpovědnosti za svůj národ. Zato v parlamentních systémech je moc generována volbami. Máte pocit, že v současnosti v České republice dokáží volby generovat takové elity, které si odpovědnost uvědomují?

Je to ještě trochu jinak. Monarchie přináší a udržuje kontinuitu vývoje. My jsme kontinuitu vývoje českého státu v roce 1918 přerušili a postavili jsme něco docela jiného na zelené louce.

U nás mnohdy nepřevládá zájem o službu, ale o moc. A jakou chcete mít odpovědnost za stát, národ a za cokoliv, když vaším zájmem je moc? Cítíte odpovědnost jen ke své kariéře. Odpovědnost plyne z vědomí, že život je služba, a pokud je dobrá, má nás naplňovat uspokojením.

Ale k volbám. Volby by měly generovat politické elity, které si svoji odpovědnost nejenom k zemi, státu i voličům uvědomují. Od toho jsou to demokratické volby. Pravda, mnohdy vygenerují lidi, kteří mají problémy se zákony, střetem zájmů a na názory voličů neberou ohled.

Volby se tak mohou stát i obchodem. Když si koupíte média a PR agentury, koupíte si vlastně veřejné mínění a do značné míry i zvolení. Protože pak rozhodujete o zákonech a mnoha dalších věcech, koupíte si i spravedlnost. Volby a celá politika se dnes mohou stát podnikem, do kterého investujete a čekáte zisky.

Symbolem české státnosti byl po sto let prezident, který si podle mnohých přidržoval řadu „monarchistických“ rysů. Před osmi lety jsme zásadně změnili způsob volby prezidenta, který je volen všemi občany. Změnilo to podle vás nějak vnímání českého prezidenta coby hlavy a symbolu?

Prezident, který svým způsobem nahrazuje monarchu? Už to je tak trochu pokrytecké, protože jestli národ potřebuje monarchu jako symbol státnosti a hlavu, tak proč si volí nějakého prezidenta? Panovník může být hlavou státu, protože je neutrální, má trůn dědičně a je nezávislý na zájmových korporacích. Jeho hlavní starostí je právě stát.

Vnímání prezidenta coby symbolu státu mění i osobní pojetí výkonu této nejvyšší funkce v zemi. V tomto směru je pro mě Miloš Zeman velkým zklamáním. Ze symbolu se stala v jeho podání fraška. Mimochodem nikde v Evropě, dokonce ani ve Francii, se prezident po deinstalaci monarchie neusadil v bývalém královském sídle. Jen u nás si Zeman i jeho předchůdci zabrali hrad českých králů. I to je ukázka úcty, úcty k vlastním dějinám.

My nemáme prezidentský systém jako v USA či ve Francii. Prezident by měl být důstojným reprezentantem země, měl by zastupovat všechny občany. Měl by být pojítkem v často se drolící české zdi, která se doufám nestane vzhledem k nezodpovědnosti současné vlády zdí hladovou. Bohužel Miloš Zeman je přesným opakem toho všeho. Nemyslím si, že to souvisí jen s přímou prezidentskou volbou, ale i se změnou chování a jednání samotného prezidenta Zemana. Opakuji – je to ohromné zklamání. I poučení pro další volbu.

A všeobecná volba prezidenta? Nu, národ a masy se dají médii zmanipulovat snáze než konkrétní poslanci.

V souvislosti s úmrtím prince Filipa byla připomínána také neuvěřitelná řada jeho bonmotů a glos, často dnes zpětně považovaných za nekorektní, některými za skandální. Nemáte ale občas také pocit, že by si současný extrémně citlivý svět zasloužil více „filipovského“ humoru a sarkasmu?

Určitě. Vždy a skoro všude. Někteří lidé, v české politice zvlášť, se někdy berou tak vážně, že je to k nepřežití. Zasloužil by si více „filipovské normálnosti lidství“. Vždyť co je to nekorektní? Není to zase jen mocenská páka na to, jak všechny srovnat do latě a nalinkovat jim, co smí, a co nesmí? Samozřejmě nemohu jít do divadla v teplákách, to by bylo nekorektní, ale to je snad každému jasné a každý si může rozmyslet, jestli chce do divadla chodit za tu cenu, že se obleče korektně.

Ale předpisovat lidem, jak a co smí mluvit a psát? Dělat z nich zločince, když vybočí z umělých pravidel nalinkovaných zase skrze média? Chce to daleko více nadhledu a také více tolerance. Občas je u některých peprnějších výroků člověk takzvaně politicky nekorektní, ale to přece není žádný zločin. Nenechme se sešněrovat do slovní svěrací kazajky. Princ Filip měl zdravý rozum a toto nebezpečí rozeznával. A nebyl posera. Byl chlap, co se nepitvoří, nedělá ze sebe karikaturu a jde vlastní cestou, takový, jaký je.

Mluvím o tom i proto, že v posledních dnech a týdnech jsme byli konfrontováni s britským hypercitlivým postojem k rasismu v kauze fotbalisty pražské Slavie, nařčeného z rasismu vůči protihráči. Mimo jiné jsme v této souvislosti zaznamenali, že v těchto případech už se nerespektuje zásada presumpce neviny a prokazování viny. Máte pocit, že dnešní Británie je tou „starou dobrou Británií“ a kolébkou demokracie, ke které jsme tolik vzhlíželi?

Kdyby nebyla Británie demokratická, tak se tam rasismus vůbec neprobírá a neřeší. Británie má svůj vlastní problém, protože byla koloniální mocností a ještě na začátku 19. století se tam pilně obchodovalo s otroky (jen v koloniích). Ano, britská monarchie si často zahrávala s mocí a její moc stála na dosti bezohledných zájmech finančníků a podnikatelů. Za Cromwella se také pokoušeli o republiku, ale rychle pochopili, že to vede do pekel, a obnovili monarchii. Právě díky šlechtě a královské rodině tam zůstala živá tradice služby a vůbec tradice všeho druhu. Neztratili pojem kontinuita.

Proto mají stále hlavu státu, i když již jen jako sjednocující symbol. Británie si řeší svůj vlastní problém s rasismem, a jestli my máme problém s rasismem, měli bychom si řešit ten svůj a nenechat se zatahovat do světových témat. S rasismem to může být stejné jako s korektností. Snadno se z ideálů stávají ideologie a někdo by rád celému světu nalinkoval, co je, a co není rasismus a pak podle toho všechny soudil a odsuzoval.

Také se tím úspěšně zakrývá, že problém není v rase, ale v kultuře. Nemáme spory s rasami, které také věří, že krást, zabíjet, podvádět, lhát apod. (viz Desatero) je špatné. Některé rasy v to samé věří díky konfucianismu a jiným náboženstvím. Máme problém s rasami, a nejen s rasami, které vycházejí z jiného kultu a jejich kultura považuje zabití jinověrce, okradení či podvedení bližního za málem hrdinský čin. Rasismus je zástupný problém, aby se nemluvilo o tom hlavním, o kultu a kultuře. Aby se ta západní kultura tak trochu relativizovala a rozpustila. A v tom je samozřejmě dnešní hysterické pojetí rasismu špatné a kontraproduktivní. Povede jen k uplatňování ovládání a moci nad lidmi. Stane se nástrojem mocenských zájmů.

A princ Filip se v tom smyslu vyjadřovat dost jasně. To je úkolem panovnické rodiny v Británii. Nemají moc, ale jejich slovo má vliv.

Pokud jde o samotný zápas pražské Slavie a Glasgowu Rangers v Evropské lize, tak předně připomínám, že jsem velkým fanouškem plzeňské Viktorky, takže Slavia není můj tým, ale na mezinárodní scéně jí samozřejmě fandím. Záběry z Glasgowa jsem viděl. Hráči Rangers se chovali nedůstojně, nesportovně až likvidačně. To se dělo i po zápase a děje se to kolem té kauzy do dnešních dnů. Na druhou stranu je to tvrzení proti tvrzení. Nevíme, zda slávistický hráč Kúdela pronesl rasistický výrok, či nikoli. A už se to ani myslím nikdy nedozvíme. Celá kauza se navíc nejenom zpolitizovala, ale řeší ji i policie a advokáti. Británie ať si je, jaká chce  ale takovýto sport a jeho důsledky si nepřeji. Je na to smutný pohled.

A samým závěrem. Zápas se odehrál ve Skotsku a tam by vám vysvětlili, že oni jsou především Skotové a že jsou jiní než Angličané nebo Irové.

V Evropě je v současnosti kromě Spojeného království několik dalších konstitučních monarchií. Která z nich je pro vás osobně nejideálnějším vzorem, jak by měla vypadat parlamentní monarchie?

Pouze knížectví Lichtenštejnské. Parlamentní monarchie vznikla jako termín pro zřízení, v němž panovník jmenuje horní komoru parlamentu z morálně silných jedinců, odborníků a těch, co vědí, že mají sloužit. Pak vyvažuje rovnováhu mezi lidem volenou dolní a jmenovanou horní komorou. V takové monarchii má panovník i určitou kontrolní moc a kontrolní orgány. V tom, čemu dnes říkáme moderní parlamentní monarchie, je panovník jen ceremoniální figurou a formální hlavou státu. Jsou to vlastně republiky, které nemají prezidenta, ale dědičnou hlavu státu. Jeho jedinou mocí je slovo, a podmínkou té moci je důvěra obyvatel. Je tam nepoměrně silnější tradice, kontinuita, úcta a respekt. Hlava státu tam určitě nebudí pohrdání a opovržení.

U toho si léta kladu jednu otázku: Jak by se vyvíjela při nutné demokratizaci a posilování svobod monarchie rakousko-uherská, ve které žili naši předkové? Jak by dnes vypadala, kdyby přežila? To je ale jen takové přemítání.

S tématy státu a jeho uspořádání velmi souvisí i podoba Parlamentu. Senát v současnosti projednává volební zákon. Máte dojem, že navržená úprava jde správným směrem?

Ať uděláte jakékoli úpravy volebního zákona, vždy bude někdo protestovat, nikdy nevyhovíte všem. Úpravy, které udělala Poslanecká sněmovna jdou správným směrem. Mám u toho dvě ale…

Takto nesmírně důležitý zákon se měl projednávat po daleko širší a důslednější diskusi. Ústavní soud rozhodl pozdě, trvalo mu to dokonce léta, a vydal rozhodnutí hodně krátce před dalšími volbami. Dostal všechny pod tlak a to není dobré.

Jak se dívám po světě, budeme v budoucnosti muset ale volební zákon dál „modernizovat“. Společnost se vyvíjí, rychle se vyvíjejí i technologie. Tvářit se, že se nás to netýká, je nesmysl. Proto budou sílit snahy volit více i elektronicky a korespondenčně. Doba a podmínky nás k tomu donutí. Že k tomu dnes není většinová politická vůle, je jiná věc. Společnost se vyvíjí bez ohledu na současnou politickou vůli. Měli bychom na to myslet. Třeba v zahraničí žijí, pracují či studují statisíce Čechů, ti by měli mít možnost pohodlně volit, ne jezdit někam na ambasádu či konzulát stovky kilometrů. Volební právo by měl mít každý stejné, nelze ho omezovat, jak se to v těchto případech děje dnes.

Soudce Ústavního soudu Jan Filip, autor nálezu, který předcházející úpravu zrušil, v něm velmi plédoval za poměrný volební systém, který nejlépe vyjadřuje spektrum všech názorů. A volební model by podle něj měl být co nejpoměrnější. Jak tuto otázku  poměrný či většinový volební systém a v jakém rozsahu  vidíte vy osobně?

Do Poslanecké sněmovny máme poměrný systém, do Senátu většinový. Používáme tedy pro Parlament oba systémy. Výhodou poměrného systému je, že v podstatě kopíruje rozložení politických stran ve společnosti, a stran je proto i teď v Poslanecké sněmovně zastoupených hodně. Česká společnost je dnes politicky roztěkaná a velmi atomizovaná, takže to odpovídá tomuto stavu.

Na druhou stranu poměrný systém může při vládnutí vést k problémům při schvalování zákonů, při samotném výkonu moci a někdy vede i k politické nestabilitě. I dnes máme menšinovou Babišovu vládu, kterou tolerovali extrémističtí komunisté. To není a nebylo nic dobrého pro Českou republiku. Také opozice je fragmentovaná.

Většinový volební systém by přinesl zásadní změny, ale samozřejmě by pak méně odrážel různé politické názory ve společnosti. Proto bych ponechal do Poslanecké sněmovny poměrný systém. Ten, jak vidíme, se teď upřesní a bude o něco spravedlivější při rozdělování mandátů na počet obdržených hlasů.

Senát je volen většinovým systémem, a popravdě řečeno, nepřijde mi, že by nebyl názorově pestrý. Jak to vidíte vy z pozice „insidera“?

Složení Senátu se od jeho vzniku mění a vyvíjí. Pamatuji na doby, konkrétně to bylo po volbách v roce 2010, kdy měla většinu v Senátu sociální demokracie. A vidíte, kde je dnes. ČSSD nemá ani svůj senátorský klub. Názorově pestrý je i přístup voličů k Senátu. Z pozice „insidera“ vím, že voliči často dávají přednost osobnostem, které prošly komunální politikou, a vědí, co od nich mohou očekávat.

I když je Senát názorově velmi pestrý, na rozdíl od Poslanecké sněmovny se často dokážeme dohodnout, protože pro nás jsou na prvním místě zájmy občanů. Ti nás sem vyslali. Další nesmírně důležitou věcí je, že i když je Senát politicky pestrý, často umíme „opravit“ zákony, které k nám přicházejí ze Sněmovny. Vidím prostě v Senátu i přes jeho složení větší klid a větší ochotu ke spolupráci jak mezi politickými stranami, tak u senátorů, kteří byli zvoleni jako nezávislí. Tato vůle nalézat kompromis je určitě částečně pozitivně ovlivněna i věkem senátorů.

V Senátu působíte ve výboru, který se zabývá zemědělstvím. Senát nedávno odmítl kontroverzní návrh v zákoně o potravinách, kterým byly zaváděny kvóty na české potraviny. Co vás vedlo k tomuto postoji?

Kvóty už odmítla i Poslanecká sněmovna. Problém má několik rovin. První je udržení konkurenceschopnosti, a to by stanovení kvót nepřinášelo, mohlo by to mít naopak negativní důsledky na ceny potravin.

Na druhou stranu na trhu je hodně českých potravin, ze kterých jsou mnohé velmi kvalitní. Já jsem jako starosta i jako senátor vždy podporoval snahy a aktivity především místních malých a středních producentů potravin. Ty je nutné nadále podporovat, propagovat a zajistit jim podmínky pro to, aby se nejenom udrželi na trhu, ale aby svoji nabídku ještě více rozšířili. Podívejme se například na sousední Rakousko, kde je na podporu lokálních producentů vytvořený propracovaný systém. To přitom nemusí být pouze zákony, ale také kladným přístupem nás všech k českým potravinám. Předpokládám ale, že většina Čechů ho má.

Když už jsem zmínil Rakousko, přijetí návrhu kvót by nás dostalo i do konfliktu s evropskou legislativou.

I když připustíme, že tento způsob podpory českých potravin byl špatný, měla by existovat nějaká forma „spotřebitelského vlastenectví“ a podpory místních výrobců? A jaká by podle vás byla nejideálnější?

Spotřebitelské vlastenectví, jak jste ho nazval, myslím vyznává většina obyvatel České republiky. Je to dokonce přirozené. I já mám rád potraviny vyprodukované českými výrobci, ale podmínkou je samozřejmě i jejich vysoká kvalita. Pokud mohu, vždy rád podpořím nákupem české drobné farmáře a producenty, navíc se v jejich případě často jedná o výrobky originální a velmi chutné. Podpora místních výrobců je na celém světě logická a mělo by to tak i zůstat. Na druhou stranu existují potraviny, ve kterých nejsme soběstační a tam musí přijít na řadu dovoz.

Chci ale upozornit i na další mimořádně důležitou věc, která v přijatém zákoně je  za prodej potravin dvojí kvality bude podle zákona hrozit pokuta až 50 milionů korun. To je důležité, protože Češi nesmí být v tomto směru jakkoli diskriminováni, nejsme v EU ani nikde jinde občané druhé kategorie.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Právo na zdravého prezidenta! sekl Kocáb. A Ringo Čech, ten Zemana pomstil

8:04 Právo na zdravého prezidenta! sekl Kocáb. A Ringo Čech, ten Zemana pomstil

Před kamerami na CNN Prima News proti sobě usedli dva hudebníci - Michael Kocáb a František Ringo Če…