Štěpán Kotrba: Bránit vlast? Co? To jako fabriky Volkswagenu nebo vily miliardářů? ČT fandí ve volbách jako ve fotbale, Moravec poučuje. Babiš není pravičák

13.06.2018 4:43

AUDIT ČESKÉ SPOLEČNOSTI Analytik Štěpán Kotrba pro ParlamentníListy.cz bilancuje pětadvacet let české samostatnosti, které vyústily v současné dění, které mnozí prohlašují za konec polistopadové éry. Podepsala se na tom podle Kotrby spousta zásadních vlivů, počínaje tím, že většinová česká společnost nikdy nenašla porozumnění s ideály lidí jako byl Václav Havel, a konče rozpadem mezigenerační soudržnosti.

Štěpán Kotrba: Bránit vlast? Co? To jako fabriky Volkswagenu nebo vily miliardářů? ČT fandí ve volbách jako ve fotbale, Moravec poučuje. Babiš není pravičák
Foto: Praha TV
Popisek: Štěpán Kotrba jako host pořadu Horké téma

Prezident Zeman jmenoval podruhé Andreje Babiše premiérem, přestože zatím není zcela jasné, zda sociální demokraté vstup do vlády v referendu odhlasují. Pomůže to v tlaku na členy ČSSD, aby rozhodli „správně“?

Vyjednavačům ČSSD to ujasní, že nemohou počítat s variantou vlády bez Babiše. Budou to mít jednodušší. Hamáček premiérem nebude, i když ho prozatím nikdo nestíhá.

Anketa

Byli byste ochotni bránit Českou republiku se zbraní v ruce?

16%
hlasovalo: 9189 lidí

A je vlastně dle vašeho mínění pro sociální demokracii správně, aby do vlády vstoupila? Bude se umět prosadit vedle dravějšího a marketingově násobně schopnějšího hnutí ANO?

Víte, ono jí nic jiného nezbývá. Dnes už nejsou dvě levicové strany, z toho jedna komunistická, na kterou všichni plivou. Už to není pro ČSSD tak jednoduché jako uplynulých třicet let. Stalo se, že máme sedm levicových stran. Jedna, pragmaticky levostředová, tvořená protržními strukturami a manažery, je ANO. Bez ohledu na „oligarchičnost“ Babiš dle své minulosti ani dle své současnosti není pravičák. Kdyby byl, danil by v Monaku. Kdyby byl, nezachraňoval by agrokomplex a nebudoval vertikální monopol potravinářské velkovýroby v českých rukou.

Druhá strana nechce nic méně než přímou demokracii – přímý výkon moci pro každého občana, odpovědnost politiků občanům. To není pravicové, ale výsostně levicové řešení. Ano, jde o národně konzervativní levici. Nejsou to žádní sluníčkáři… Tradičně romantičtí konzervativci jsou komunisté. Verbálně revoluční, fakticky pragmaticky opoziční strana důchodců za poslední zbytky jejich životních jistot v kapitalismu. Kdyby měli dnes volit komunismus, nezvolili by ho. I vzhledem k tomu, že mnoho z nich jsou živnostníci a museli by se znárodnit.

Fotogalerie: - Sněmovna o školkách

Zasedání sněmovny. Na programu byla novela školské...
Zasedání sněmovny. Na programu byla novela školské...
Zasedání sněmovny. Na programu byla novela školské...
Zasedání sněmovny. Na programu byla novela školské...
Zasedání sněmovny. Na programu byla novela školské...
Zasedání sněmovny. Na programu byla novela školské...

Další levicí je strana odborářských předáků, státních zaměstnanců, grantových a rozpočtových příživníků, ČSSD. Nejde jí o likvidaci kapitalismu, ale o jeho sociální kultivaci. Naivkové… Kapitál se nikdy nebude dobrovolně dělit. Zelená levice je sice radikální a její globální úsilí je chvályhodné, ale jejich lokální cíle nesdílejí v praxi ani oni sami. Automatická pračka se v domácnosti hodí, i když je neekologická. Negramotný Afričan se inženýrem nestane ani v Evropě. Křesťanská levice je ve většinově ateistické zemi slabá a příliš poplatná kostelové kultuře, než aby zaujala.

Piráti jsou digitální anarchisté, neznabozi, radikálně levicoví svými cíli, ale politické postupy odkoukali částečně od městských Zelených a částečně od krajně pravicových Svobodných, což povážlivě snižuje jejich šanci na úspěch. Přesto se nedá o partaji, která chce zrušit základ kapitalismu – akumulaci duševního vlastnictví, říci, že levicová není… Je, i když si to nepřipouští, protože být nalevo není prozatím mezi mladými in. V této košaté konkurenci se programově prosadit pro sociální demokraty s tradiční agendou je daleko těžší než v devadesátých letech. Opoziční levice se bude překřikovat, ničeho systémového ale nedosáhne.

A vzhledem k absenci pravicových idejí i partají budou voliči volit tu levici, která bude u moci, ne tu, která zůstane v opozici. Při minulých volbách dvě třetiny voličů sociálních demokratů prchlo. A byli to oni, kteří Babiše přivedli k vítězství. Vojtěch Filip to pochopil hned po volbách. A tak namísto ideově čisté opozice dělá a bude dělat garanta důvěry a pojistku levicovosti menšinové vlády Andreje Babiše.

Sociální demokracií se zabýváte dlouhodobě. Jak jste spokojen s nominanty ČSSD na ministerská křesla? Vyslala strana do vlády své nejlepší lidi v daných oblastech?

Abych řekl pravdu, Miroslava Tomana považuji za zemědělského odborníka víc než za sociálnědemokratického nominanta. Volba Tomana je prezidentova pomocná ruka sociálním demokratům v nominaci důležitého odborného protihráče vůči odborným lobbistům Agrofertu. Tak to alespoň já čtu. Jako bývalý státní tajemník Ministerstva zemědělství, prezident Potravinářské komory a prezident Agrární komory zná detailně agendu i jednotlivé hráče. Nejen Andreje Babiše.

Jan Hamáček si v minulosti hrál s parlamentní diplomacií, o vnitro se nikdy nestaral a k policejní, vnitřně bezpečnostní či státně organizační agendě se odborně nikdy nevyjadřoval. Autoritu ani utajené zdroje v bezpečnostní sféře nemá. Jeho role ministra vnitra bude proto spíše mocensky symbolická než profilující.

Petr Krčál jako bývalý Marksové a Dienstbierův politický náměstek je politickým nominantem bez výrazného odborného angažmá. Je to cena za loajalitu Vysočiny. Antonín Staněk jako učitel předmětů český jazyk – občanská nauka je výsměchem na postu ministra kultury. Zajímá ho víc házená než kultura. Cvičená stranická opice, která dostala  držhubné, aby s vládou souhlasili i v Olomouci. Absurdní je tento tah zvlášť za situace, kdy má ČSSD profesionální kádrovou rezervu v podobě náměstkyně ministra kultury Hermana Kateřiny Kalistové.

No a k pražskému nominantovi Pochemu bych se raději nevyjadřoval. Osobně znám velmi dobře Jana Kohouta, a kdybych měl já osobně nominovat ministra zahraničí, tak bych volil zkušeného diplomata a ne prounijního europoslance. A to nejen kvůli názorům na migranty, ale hlavně kvůli schopnosti asertivně oponovat nejen bruselským byrokratům, ale i ministrům zahraničí „staré“ Evropy. Poche nejspíš nebude s nadšením budovat „východní“ blok v podobě V4 a ladit českou diplomacii s maďarskou či polskou. Stejně tak nebude nejspíš rozvíjet vztahy se současným Rakouskem. Přitom český zaminir bude mít řadu klíčových agend, které už dnes rozdělují Evropu: Dublin IV a otázku azylové politiky, německý Severní potok 2 a Turecký potok, umravnění neonacistů a nacionalistů na Ukrajině a v pobaltských zemích, očekávatelné odtržení separatistických republik a jejich případné přičlenění k Rusku, komplikované vztahy s Tureckem o jižním křídle NATO a na ně navázanou agendu syrskou, ve které hrajeme klíčovou roli za celou EU, otázku Kurdistánu a ukončení amerického angažmá v Sýrii. K tomu se váží embarga vůči Rusku a americko-evropská celní válka, která bude muset mít asymetrické dohry. 

Prezident Pocheho ministrem zahraničí odmítá jmenovat. Někteří si stále myslí, že Zeman nakonec otočí a jmenuje ho. Sám Poche říká, že až ho prezident přijme, všechno si mezi sebou vysvětlí a překážky padnou. Bude to tak?

Nemyslím. Prezident se nenechá opít rohlíkem a nevěřím, že na výše zmíněné agendy naleznou oni dva shodné řešení. Může se stát, že jedno ministerské křeslo zůstane neobsazené. I v této podobě může být vláda sestavena a může žádat o důvěru. 

Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup nedávného rozhovoru premiéra. Co je to za rétoriku? Co vypovídá o našem národu, že u něj slaví úspěch? Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak?

Je. Dokonce bych řekl, že výrazně levicově. A vy snad vnímáte velký příklon občanů ke konzervativní pravici? Ta v Česku neexistuje. Ano, stát si platíme, aby zajistil blahobyt a pořádek. To je konzumní přístup. Vyměnili jsme nejistoty a rizika za jistoty. Vzpomeňte si na Koženého geniální reklamní kampaň: Jistota desetinásobku. Fungovala. A slogan ANO, bude líp, je ze stejné stáje geniálních zkratek. VY věřte a volte, MY makáme.

Dokáže náš stát pomoci i sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám? Sice o tom několik politických garnitur mluvilo, ale moc se toho nezměnilo.

No a to je jeden z důvodů, proč lidé přestali věřit sociálním demokratům. Pro lidi „dole“ se toho moc nezměnilo. Marksová-Tominová se starala spíš o lesby než o chudé. Důchody nikdo radikálně nezvedl. Situaci invalidních samoživitelů nikdo neřešil. A už vůbec nikdo neřeší situaci bezdomovců ve městech či extrémní chudobu ve vyloučených lokalitách. O sociálním bydlení se pouze mluví, ale exekutivně se nekoná. 

Mimochodem, co říkáte na zálohové výživné? Jde o krok správným směrem? Podle pravicových komentátorů i politiků je nespravedlivé, aby všichni daňoví poplatníci platili za nezodpovědné otce…

Považuji to za jeden z mála kroků správným směrem. Stát má pomoci znevýhodněným, což matky samoživitelky jsou. A funkční orgán státu bude profesionálním protivníkem neplatících otců. A předpokládám, že vymůže maximum a sankce bude ukládat bez soucitu. Včetně organizace srážek z platu, obstavení účtů, zabavení osobního vozidla, mobilních telefonů či dalšího majetku.

Pokud jde o důchodovou reformu, jak nejlépe to vyřešit? Nepomohla by větší vazba mezi konkrétními rodiči a dětmi? Že by například část z výdělku pracujícího dítěte šla na důchod jeho rodičů. Tím by rodič byl motivován mít více dětí a investovat do jejich vzdělání a výchovy…

Promiňte, ale mezigenerační vazby rodin se rozpadají. Jinak vám nikdo nebrání v tom, abyste přispíval rodičům. Ovšem pokud platíte důchodové pojištění, musí jeho výnos za ta léta pokrýt nejen budoucí inflaci, ale i elementární zisk. Měl by vám přinést víc než žebračenku a bezpodmínečně musí být jištěn před bankrotem pojišťovny. Uvědomte si, že jako senior máte pravděpodobnost dožití výrazně vyššího věku a s tím spojené handicapy v kognitivních funkcích. Jinak je nesmysl do tohoto systému platit a na místě je individuální investiční strategie do dlouhodobých jištěných aktiv.

Pravicové vlády jsou viníkem sloučení důchodového účtu se státním rozpočtem. A od té doby stát krade budoucím důchodcům z jejich úspor. Zemanovi i Špidlovi Parlament neodsouhlasil reformy ani vznik veřejnoprávní Sociální pojišťovny. Vývoj brzdila i Světová banka. Došlo k postupnému prodloužení doby pojištění, potřebné pro vznik nároku na důchod z 25 na 35 let i věku odchodu do důchodu. Důchodový účet bude letos v plusu poprvé po deseti letech. V lepší kondici byl důchodový účet naposledy v roce 2007, kdy stát vybral na penze o 13 miliard víc, než vydal. V roce 2009 zastropovala pravicová vláda maximální vyměřovací základ pro důchod a poslala tak systém opět do minusu. Ústavní soud konstatoval v roce 2010, že konstrukce důchodu „vytváří výrazné disproporce mezi výší příspěvků do pojistného systému, výší příjmů a výší přiznané důchodové dávky u části pojištěnců, čímž porušuje ustanovení č. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny“. V letech 2012 i 2013 si stát musel na penze půjčit 50 miliard...  

Tragická je situace v oblasti bydlení. Nejhorší je to v Praze, ale posouvá se to už i do měst v regionech. Sehnat byt na hypotéku začíná být obrovský problém, ceny rostou šíleně vzhůru. Podobně i nájmy. Má vůbec stát páky, jak s tím něco dělat? A měl by? Nevyřeší to časem „neviditelná ruka trhu“?

No, vyřeší, ale ne v parametrech mobility českých občanů. Češi nejsou zvyklí se stěhovat za prací či adekvátním bydlením, zejména senioři. Ale důchodce nemůže bydlet v dvousetmetrovém bytě po babičce v rezidenční čtvrti, kde je nájem třicetitisícový, a tvářit se jako sociální případ. Nelze si brát hypotéku a chtít byt vlastnit, aniž mám záruku příjmů v odpovídající výši. Holt někteří lidé musí bydlet v nájemním bydlení a zde už dnes „neviditelná ruka trhu“ určuje nájemné (v místě obvyklé). A na místě je skromnost, odpovídající příjmu. Stát zde už dávno páky nemá – trh s bydlením je realita, včetně spekulací. 

Řešení je jediné: stát musí přikázat městům a vesnicím, aby musely povinně držet ve vlastnictví vzhledem k počtu obyvatel určité množství bytů se sociálním nájemným. Ať už pro sociálně potřebné, seniory, tak i jako startovací byty pro mladá manželství. Nesmí se z toho stát vyloučené lokality čili musí to být obcí koupené byty ve standardní výstavbě, kde budou platit jiná, netržní pravidla. Část těchto obecních bytů by měla být bezbariérová či v domech s pečovatelskou službou, aby bylo možné realizovat mobilitu seniorů či handicapovaných. Stát ovšem musí obcím umožnit tyto byty stavět či nakupovat, musí jim na to dát zdroje či jistit úvěry. A musí zakázat městům tyto byty prodávat. Pokud těchto bytů bude postaven dostatek, klesnou ceny spekulativních koupí i pronájmů. To je ale program, který se nevejde do jednoho volebního období, takže je takřka nerealizovatelný.

Co situace ve vzdělávání? Občas slyšíme kritiku, že jsou v rámci výuky propagovány určité názorové směry či proudy. Že se děti učí o teorii genderu (tedy teorie, že pohlaví je sociální konstrukt a každý si ho může zvolit bez ohledu na biologické danosti), multikulturalismus apod.

Učit se o čemkoliv je přínosné a potřebné. Gender je například o kulturně vytvořených rozdílech mezi chováním, očekáváním či postojem mužů a žen. Tedy o tom, zda muž má být „silný jako Bivoj“ a žena „krásná jako Helena“. Mimochodem, téměř všechny pohádky jsou plné genderových stereotypů. Ty tvořily a v mnoha rodinách tvoří stále výchovné vzorce budoucích „dospělých“ rolí u dětí. Nicméně… Já se za socialismu učil o fenomenologii a také se ze mě Husserl ani Patočka nestal. Vnucování genderových konstruktů do praxe a sociální zkušenosti dítěte je ovšem jiný příběh. Byl bych asi na pedagogy velmi agresivní, pokud by v rámci vzdělávání nutili syna chodit v sukni či dceru ostříhali na ježka, aby si zvykla na novou genderovou roli. Stejně tak bych považoval za nepřijatelné povinné nošení hidžábu či zkoušení z katolických modliteb. Škola má být sekulární, hodnotově neutrální vzdělávací instituce.

Letos budeme slavit 100 let od vzniku samostatného státu. Jak jsme na tom z hlediska historické paměti? 

Je to problém. Dříve bylo možno v idealismu výkladu historie hledat vzory a modely chování, dnes už ne. Národovecké mýty jsme si vyvrátili, křesťanskou víru nemáme, nepreferujeme poetické pohádky, ale krutou prózu. Model chování nenajdeme ani v příbězích o králi Václavovi, ani v činech Jana Žižky, v Masarykovi či Benešovi. 100 let od vzniku samostatného státu nevnímáme. Co je to dnes samostatný stát? Masarykovské Československo jsme si rozkulačili. A nelitujeme toho. Nebo Česko? Vzniklo, aniž se nás kdo ptal. Že můžeme volit vlastní politiky, vnímáme jako samozřejmost. Že hovoříme vlastní mateřštinou, vnímáme jako samozřejmost. K čemu nám je historie legií či jejich pomníky? Dnes už by nebyl hrdinou tak jako legionáři nikdo. K čemu nám je historie okupace? Granát na Heydricha by dnes nejspíš také nikdo nehodil.

Stejně tak by málokdo šel stavět přehradu či odjel dosidlovat pohraničí. O stavbách v akci Z nemluvě. Obrana vlasti je dnes otázkou téměř směšnou – co budeme bránit? Haly Volkswagenu? Montovny Panasonicu? Sklady Lidlu? Nebo vily našich miliardářů? Pravdou je, že hřešíme na více než půlstoletí míru. Možná, kdybychom byli někým cizím ohroženi, kdyby nám někdo cizí upíral naši mateřštinu, kdyby nám někdo cizí poroučel, brali bychom slovo samostatnost a stát jinak, vážněji. Dnes nám připadají historky o „žaláři národů“ jako z Cimrmana.

Spory panují i o osobnostech a událostech poměrně nedávných. Třeba bývá snižován význam Havla jako našeho hlavního osvoboditele od komunismu s tím, že šlo o předem vyjednané předání moci. 

Bylo to předem vyjednané předání moci. Jinak by tekla krev. Účastnil jsem se ho. Akorát se o tom nikomu dnes nechce do detailů mluvit. Ani mě.

Přestali Češi chápat Havla? Chápali ho vůbec někdy? 

Ne. Nikdy mu nerozuměli, stejně jako nikdy nerozuměli Durrenmattovi, Albeemu a dalším moderním západním dramatikům. Většina nikdy nepochopila divadelní řeč symbolů. Havel byl v době disentu svým morálním imperativem obecně nepochopitelným kverulantem. Stejně jako celý „chartistický“ disent. Obecné vnímání disidentů v české populaci bylo v částečném souladu s tehdejší komunistickou propagandou – byli to příživníci či spolupracovníci západních tajných služeb. Jejich kulturní odlišnost byla nepochopena. A je dodnes. 

Já osobně jsem podporoval těsně po roce 1989 generaci osmašedesátníků – Dubčeka, Císaře. Ale ani jeden už neoslovoval dostatečně společnost. Císař podlehl Havlovu nátlaku a odstoupil z prezidentské volby – za křeslo velvyslance. Dubček se také spokojil s výslužkou. Havlova skupina byla nejagilnější a nejkonstruktivnější právě při předávání moci. Z radikalismu některých skupin či jednotlivců šel strach. Nikdo tehdy nechtěl, aby komunisté viseli na kandelábrech. Husákovsko-jakešovský režim se odpotácel do historie a já myslím, že si například premiér Adamec oddychl, když bylo předání moci dokončeno. Ten gerontosystém už udržet nešlo, komunisté z roku 1948 propásli možnost předat moc generaci roku 1975 na počátku osmdesátých let. A pak už bylo na všechno pozdě, ani gorbačovská perestrojka jim nenapověděla, že mají jít do hajzlu. Drželi se židlí do poslední chvíle. A dodnes nepochopili nic.

Mládež bývá vždy jiná než střední a starší generace. V českých volbách hlasuje dramaticky jinak. Liberálněji, pravicověji, vyhraněně proti Miloši Zemanovi. 

Liberálněji ano, pravicověji už ne. V žádném případě. Že vyhraněně proti Miloši Zemanovi, je pochopitelné a naprosto v pořádku. Zeman je neoslovoval – zcela záměrně vsadil na početnější cílovou skupinu. Seniorů je víc a jsou věrnější, ví každý demograf. Notabene senior jen stěží osloví o dvě generace mladší cílovku. To pak je kýč jako knížecí pankáč s čírem. 

Zazněly již hlasy, že bude-li mládež neustále přehlasováváná, raději odejde ze země. Je to možné?

Ne. I když by to byla krásná představa. Dokud bude mít možnost studia a kvalifikované práce, což v Česku má, nikam nepůjde. Na rozdíl od Řecka, Portugalska, Francie či Itálie kde je 20–50 procentní nezaměstnanost mládeže. Ze země se neodchází z politických důvodů, pouze z existenčních.  

Platí stále, že novináři jsou hlídací psi demokracie?

Ono to platilo jindy než v sedmdesátých letech, v době aféry Watergate, a jinde než ve Washington Postu? Možná ještě pak ve filmu Všichni prezidentovi muži. Už ve filmu Vrtěti psem se teorie hlídacích psů demokracie brutálně karikuje. Politici dnes dokáží oslovit veřejnost přímo, bez zprostředkující role médií… A novináři se musí  živit – jako námezdně pracující. Demokracii proti komukoliv kdykoliv přitom můžete hájit jen v případě, že jste dostatečně nezávislý. A nezávislý budete, když jste dost bohatý a žurnalistiku děláte jako koníčka. Ne jako zaměstnání při dvou dětech. Jinak místo watchdog journalismu provádíte oportunistický guarddog journalism pro nějakou vlivovou skupinu v souladu s přáním vašeho zaměstnavatele či investora vašeho vedlejšáku. Nebo děláte to nejpohodlnější – lapdog journalism. Ti méně úspěšní se živí junkyard dog journalismem – ožírají kosti na smetišti.

Prezident tvrdí, že většinu médií, hlavně pak ČT, ovládají tzv. kavárníci. 

No, tak pravda je to dnes pouze u některých médií. Kupodivu těch méně čtených a většinou závislých na něčích grantech. To jsou ta politicky nejostřejší média, povětšinou liberálně levičácká, až anarchistická. V Česku ale stále platí, že většina „mainstreamových“ médií je ovládána středopravými liberály, kteří vystudovali v devadesátých letech. 

Jiní mají strach z toho, že média vlastněná Babišem slouží Babišovi k podpoře jeho politických a obchodních zájmů. 

Ale jděte… Nevšiml jsem si. Když čtete obchodně naprosto ztrátové Lidové noviny, říkáte si, proboha proč??? O Petrušku Šustrovou nebo Rejžka si dnes už nikdo neopře ani kolo. Pragmaticky se začala orientovat pouze tištěná Mladá fronta Dnes. A pochybuju, že Jarinovi Pleslovi někdo diktuje, co má nebo smí říkat. Při analýze témat MfD zjistíte pouze určitou plachost v kritice svého majitele, která je snad i pochopitelná, ale aktivní prosazování Babišovy mocenské pozice nezjistíte. A Babišovy politické agendy už vůbec ne. Mně nikdy nikdo neříkal, co smím či nesmím do MfD napsat. 

Poslední dobou se pak objevuje ostrá kritika veřejnoprávních médií, a to i ze strany občanů. Jde o skutečné problémy? 

Aktivismus České televize je do nebe volající. Redakce zpravodajství se stále pokouší filtrovat zprávy, stále se pokouší namísto čistého bezpříznakového zpravodajství předkládat divákům komentované zprávy, ve kterých dostanete i interpretační návod. Případně ve zpravodajství nálepkují státníky – který je demokrat a který tyran. Trump je stále populista. Teď máme už týden v Itálii populistickou vládu. Ale zpravodajství je správné, pokud neobsahuje žádné nálepky, žádný názor daný přídavnými jmény či příslovci. U voleb redakce stále fandí jak na fotbale – v poslední době většinou do poslední chvíle těm, kteří prohrávají.

Hillary Clintonová toho byla zářnou ukázkou. Václav Moravec má stále chuť tendenčně vzdělávat. Skladba hostů v OVM tomu odpovídá – častými hosty jsou profesor Jiří Přibáň z univerzity Cardiffu, šéfredaktor polského liberálního deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik, historik Igor Lukeš z Univerzity v Bostonu, psychiatr Cyril Höschl, politoložka Vladimíra Dvořáková a filozof Václav Bělohradský, politolog Tomáš Lebeda, ekonomové Jan Švejnar a Tomáš Sedláček, politolog Jacques Rupnik a sociolog Fedor Gál...  Všechno koně z jedné myšlenkové stáje…

U Českého rozhlasu jde většinou pouze o vulgarizaci a bulvarizaci části politického zpravodajství a občas revolverovou „investigativní“ žurnalistiku. Pomíjím neplacenou skrytou reklamu akcí kamarádů maskovanou jako reportáže, když jde o mediální partnerství…

Mimochodem, kontroloval někdo někdy plnění mediálních partnerství v médiích veřejné služby – do jaké míry jde o naplňování veřejné služby a co už  je „nadstandard“, kvůli kterému se sepisuje smlouva? 

A můžeme s tím vůbec něco dělat?

Prozatím nic. Já už rezignoval. Politici, kteří mají v popisu práce dohlížet na stav médií veřejné služby prostřednictvím kontroly činnosti Rady ČT a Rady ČRo, jsou stále hluší a slepí. Analytici jsou jako poslové špatných zpráv stínáni a věšeni. Politiky zvolení členové rad jsou v interpretaci zákona velmi svérázní a hlavně bezbřeze tolerantní k jeho porušování. Nikdo v ČT nenastavil kontinuální analytiku tak, aby něco objevil. Nikomu nevadí nevyváženost, nikomu nevadí neobjektivita a tendenčnost zpravodajství, nikomu nevadí urážlivost části publicistiky. Stížnosti diváků a posluchačů jsou většinou radami zametány pod stůl, jen málokterá uspěje. A i když uspěje, nic se nestane. Nora Fridrichová dělá 168 hodin stále stejně…

V době expanze internetu a alternativních médií do každé domácnosti to ale začíná být jedno. Už nikdy nikdo nebude mít monopol na pravdu. Ani v ČT. A o to jde. Otázkou je, zda média veřejné služby, která porušují společenskou smlouvu se svými koncesionáři, budou mít ještě za několik málo let opodstatnění. Zda nedojde divákům, posluchačům či politikům trpělivost a nepřestanou je za pokřivené plnění úkolů platit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Radim Panenka

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Propagandistická akce na americké ambasádě. Pozváni redaktorka Respektu, pistolnický komentátor z rodiny Rumlových a kamarád ČT. Petr Žantovský o tom zjistil více

7:54 Propagandistická akce na americké ambasádě. Pozváni redaktorka Respektu, pistolnický komentátor z rodiny Rumlových a kamarád ČT. Petr Žantovský o tom zjistil více

TÝDEN V MÉDIÍCH Nápadná konzumní přitažlivost časopisů bude nenápadně posilovat efektivitu volebníc…