„Jediní, kdo pochopili konec socialismu, byli cikáni. Přestali makat,“ říká starší chlapík z Levoče s dlouhými vousy. Tohle a mnohem více jsme slyšeli na zájezdu po části Balkánského poloostrova, který pořádala slovenská cestovní kancelář. Snoubily se zde slovenské a srbské vlastenectví s jistou nedůvěrou k budoucnosti…

Slovensko „sa nesúdí“

Na poznávací zájezdy jezdí specifická sorta lidí. Nejsou vždy tak osobnostně vyhranění jako v knize Michala Viewegha a pozdějším filmu Účastníci zájezdu. Je jim celkem jedno, že budou mít v nesnesitelném vedru zapařený zadek a propocená trika, ale není jim putna, když se něco z plánovaného programu vynechá. Chtějí vidět slíbené, slyšet storky z místního života, kvůli čemuž jsou ochotni vzdát se většího komfortu a připraveni moc nevyvolávat žabomyší války. Stávají se víceméně partou, která sedí hodiny a hodiny v autobuse a probírá životní zkušenosti, čímž se lépe poznává. A s takovou partou Slováků a srbskou průvodkyní jsme se vydali na Balkán.

Z „Gibraltaru na Dunaji“, jak bývá přezdívána Petrovaradínská pevnost u Nového Sadu, dojíždíme po mnohakilometrových přesunech do městečka, kde je plánovaná ochutnávka vín. A každý homo sapiens ví, že ve víně je pravda. „Ten váš Fiala, to je ale výlupek. Jako naši progresivisti. Je jim bližší kabát než košile. Jsou připos*aní z USA, NATO a EU. Vlastní lidé, co jim platí gáži, jsou jim fuk,“ obrátí se na Čecha pantáta z Levoče a dodá: „Uvidíme po volbách. To už je asi lepší i Babiš!“