Docent Valenčík: Putinovský a trumpovský strašák? Odvedení pozornosti od rejdů globálního vetřelce

To, že Trump odpískal možnost přitvrzení vůči Rusku a cestu příměří, na kterých by se dalo stavět, jako v případě příměří v Koreji či na Kypru, je dle šéfa think tanku Strategeo Jana Macháčka velký průšvih. „Je-li to tak, že Putin přesvědčil Trumpa o tom, že velká a krásná mírová dohoda je lepší než ušmudlané příměří, jen proto, že Trump má prostě rád velké a krásné věci, je to prostě velký průšvih, ne-li dokonce katastrofa,“ napsal dál o summitu na Aljašce. Co vy na to?

Ze strany Jana Macháčka mě takový zjednodušený a účelový pohled mrzí. Čekal bych kvalifikovanější pohled. „Příměří“ (úmyslně píšu v uvozovkách, protože by se jednalo spíše o obdobu přestávky v boxerském zápase na neomezené množství kol, což by sloužilo jen k tomu, aby se do sebe soupeři mohli pustit s ještě větší zuřivostí), jaké navrhuje vedení EU, by jen zvýšilo počet obětí a přiblížilo riziko globální konfrontace.

Cesta k míru dojednaná Trumpem a Putinem dává naději, že se svět vymaní ze slepé uličky animozit. Stupňování konfrontace, ve kterém se angažují lídři EU dosazení současnou globální mocí, slouží jen k jedné jediné věci: Překrýt selhání, ke kterému z jejich strany došlo, a také to, že „rozkrádání shora“ - u nás například bezprecedentní aféra „bitcoin“, snaha proprat přes vrcholné státní instituce desítky miliard v přepočtu na koruny není ani první ani poslední - dosáhlo rekordní výše v celých dějinách.

Jak vy vnímáte samotná jednání na půdě, která byla až do roku 1867 součástí carského Ruska?

Takových prodejů bylo v dějinách více. Například prodej obrovského území Francouzské Louisiany Spojeným státům americkým v roce 1803. Více než dva miliony kilometrů čtverečních za 15 milionů dolarů, což zdvojnásobilo jejich tehdejší rozlohu. Prodej proběhl pod taktovkou Napoleona Bonaparta.

Myslím, že setkání na Aljašce bylo více pragmatické než symbolické. Mimo jiné – dokázal by Lenin, při vší úctě k němu, udělat socialistickou revoluci na Aljašce? Vždyť přes pokus o vojenskou intervenci sovětské Rusko nedokázalo udržet svou část Polska, dobrovolně odevzdalo Finsko a ještě před tím přistoupilo na Brestlitevský mír, kterým odevzdalo velkou část území dnešní Ukrajiny.

Spojené státy americké pod vedením Trumpa jakoby zpřetrhávaly euroatlantické vazby. Proč?

To je o samotné podstatě současného dění. Je to střet sil, které se snaží o obnovu státní suverenity, o vypuzení vetřelce cizí moci ve svém těle, tedy současné globální moci. Ta se stále více zviditelňuje, přesně tak, jak jsem ji popsal již před dvěma a půl roky zde. Zatímco ve Spojených státech dochází k „debidenizaci“, pro kterou byl nejvyšší čas. Hrozil naprostý rozklad, který by vyústil v chování této velmoci jako chcípající kobyly schopné pohřbít celý svět.

V EU „bidenizace“ institucionálního systému vrcholí. Vetřelec globální moci se přestěhoval do této oblasti, která zahrnuje i Británii. Mimo jiných, tam se tento vetřelec cítí zvlášť dobře, Británie střídá vlády s frekvencí špinavých ponožek, do klíčových funkcí jsou dosazovány stále více morálně i intelektuálně vyprázdněné osoby, které překračují rychlostní rekordy, pokud jde o ztrátu důvěry.

Trump to nemá jednoduché. Vetřelec současné globální moci si z EU s Británií udělal předmostí a rukojmí současně. Stále kontroluje globální finanční systém a vlivové sítě založené na poskytování inside informací. Zejména pokud jde o vlivové sítě, je to ze strany Trumpa tanec na vejcích. Ty jsou sice z podstatné části pod kontrolou současné globální moci, ale Trump se jejich využití pro realizaci politiky své země a obnovení její pozice nemůže tak snadno vzdát. Dost záleží na lidech, jako je vámi zmíněný Jan Macháček, jak rychle jim dojde podstata současné globální hry.

Podle vás dochází k přeformátování světa na 4 + 0. Tedy čtyři světoví lídři – USA, Čína, Indie, Rusko a nulová Evropa. Takže dochází k zániku liberální demokracie středoevropského střihu?

Ano, pokud se týká prvního i druhého bodu vaší otázky. Vždyť tady žádná „liberální demokracie středoevropského střihu“ už dlouho není. Došlo k plnému odklonu od Maastrichtské smlouvy o Evropské unii, která si například kladla jako první cíl maximálně přiblížit rozhodování ke každému občanovi. To si uvědomil i Francis Fukuyama, který byl nucen revidovat svůj optimistický pohled na „Konec dějin“ – slavnou knihu, ve které se domníval, že společenské animozity skončí dosažením liberální demokracie.

Pojem, respektive ideologie „liberální demokracie“ se změnila ve fíkový list kamuflování kryptokracie. Dnes v „našem“ takzvaně „západním“ světě existují jen autokracie a kryptokracie, jak píši zde. Můj přítel, konzervativní katolický filozof Jiří Hejlek, dokonce používá k označení kryptokracií pojem plutokracie. Možná je to přesnější.

Jak je možné, že se Evropa potažmo Evropská unie dostala z pozice světového lídra do pozice nuly?

Neblahou roli v degeneraci a následném zneužití myšlenek vycházejících z liberálních a demokratických principů sehrál úpadek racionality na akademické půdě. Vědomé sugerování iracionality prostřednictvím doktrín gryndýlovského a lidskoprávního typu, které s pozitivním řešením vztahu člověka a přírody či vztahu člověka a člověka nemají nic společného. Vedlo to k tomu, že akademické půda „přehlédla“ tak významný fenomén, kterým je poziční investování, přeměna majetkové výhody ve výsadu, v nástroj majetkově silnějšího sloužící k diskriminaci majetkově slabšího. Současní mocní se domnívají, že prostřednictvím majetkové převahy jsou schopni prosazovat moc silou.

Neuniklo to karikaturistovi Vladimíru Renčínovi, který vložil do úst jedné ze svých figurek výrok „Svoboda jedince končí tam, kde začínají peníze druhého“. Odsud nenažranost těch, co se dostali do pozic a chtějí ještě více, aby měli pozici ještě silnější. Odtud to překračování morálních pravidel i zákonů za účelem urvat, co se dá. A z toho následně vyrostly i struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Živná půda pro rejdy současné globální moci.

Jsem zvědav, jak rychle a zejména, zda včas, to dojde lidem typu Jana Macháčka. Omlouvám se mu, ale když už jste ho na začátku zmínil, vzal jsem si ho jako etalon, protože patří k přemýšlejícím novinářům schopným spojovat investigativní a ekonomický pohled. Tady, v kontaminaci globální lidské pospolitosti prorostlicí pozičního investování se strukturami založenými na vzájemném krytí lumpáren, je zdroj našich problémů. Ne nějaký putinovský a teď nově i trumpovský strašák, který slouží k odvedení pozornosti. Mimo jiné komentátorům (dokonce nejen mainstreamovým, u kterých by se to jakožto u postřelené husy dalo čekat) ušlo, že se Trump na aljašském setkání nejen velmi tvrdě vyjádřil proti takzvané korespondenční „volbě" (píšu záměrně v uvozovkách, protože se jedná nikoli o volbu, ale o podvod), ale ukázal na část takzvaných novinářů, kteří jsou jen a jen nástrojem manipulací ve službách současné globální moci: „Je to taková nečestnost ze strany novinářů, kteří ztrácí důvěru. Ta důvěra je na historických minimech“. Celé i s podrobným komentářem zde.

Někteří političtí aktivisté očekávají, že ze západní Evropy vznikne chalífát a jádro Evropy se přesune do jakési Středoevropské unie. Prý jde o nevyhnutelné změny, které se odehrají v rámci několika let. Co o tom míníte?

Doufám, že to euroatlantická část EU přece jen ustojí, a že se vrátí k hodnotám, které mají kořeny již v antickém Řecku a Římě, k hodnotám křesťanství, které vnesly do dějin kromě jiného i myšlenku rovnosti lidí a odmítnutí majetkových nerovností jako faktoru rozdělení lidí na „vyšší“ a „nižší“, k novověkému objevu role vědy a pozdějšímu odstartování pokroku na bázi technického rozvoje, k myšlenkám odmítnutí vykořisťování a zdůraznění sociální role státu.

Ještě před tím však patrně rozhodující roli sehraje proces emancipace Středounijního prostoru, tedy zemí jako je naše, jako je Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Polsko, Slovinsko, Chorvatsko… Země, které po staletí dokázaly uchránit region zemí současné EU před invazisty z východu, a které nemají koloniální minulost, koloniální mindráky ani koloniální atavismy. Pokud hovořím o emancipaci, tak mám na mysli to, jak se dnes euroatlantická část EU schovávající se za Brusel k těmto zemím chová.

Podle sociologa Jana Kellera globalizace končí a začíná jakési světové souručenství těžařských a energetických, zbrojařských a farmaceutických koncernů, které nepodléhají hospodářské soutěži, ale většina vlád je prostě potřebuje...

Podle mě toto není ten nejpřesnější pohled. Ze dvou důvodů. Za prvé – nejde o „souručenství“, ale o mimořádně koncentrovanou současnou globální moc, která využívá centrální přidělování prostředků získaných emitováním nekrytého dolaru vyvoleným firmám či institucím přes několik nejvýznamnějších investičních superspolečností. To vše je kontrolováno již zmíněnými vlivovými sítěmi a současně i globálními zpravodajskými strukturami, které nejsou pod kontrolou státních institucí jednotlivých zemích, ale jsou vzájemně propojeny a kryjí finanční a institucionální moc globálním špiclováním a vydíráním.

U nás se už v devadesátkách rozhodovalo, kdo bude „připuštěn“ k podnikatelské „soutěži“ a kdo bude likvidován, a to nikoli v konkurenci, ale s použitím doslova jakýchkoli prostředků. Tak „padly“ nejen Slušovice, ale i řada poctivých a kvalifikovaných snah o využití možností korporativních vztahů ve velkopodnikání baťovského typu a s regionálním zakotvením zaměřeným na vzestup příslušných regionů. Vše řízeno globálně při zneužití národních i nadnárodních institucí, včetně právních. To by nějaké „souručenství“ velkofirem nedokázalo. Když si zjednodušíme představu o střetu, kterého se chtě nechtě účastníme, nedokážeme se ani orientovat, ani rozlišit, kdo jsou spojenci, a kdo nepřátelé, ani sjednocovat.