„V tomto týdnu si připomínáme 30 let od sametové revoluce. Co jste dělal toho 17. listopadu nebo v ty dny, které opravdu změnily historii Československa, České republiky i Slovenské republiky?“ zeptala se moderátorka Dvojky Českého rozhlasu hosta Blízkého setkání, jímž byl Tomáš Etzler.
„Já jsem 17. listopadu byl četařem absolventem v kasárnách v Táboře na vojně. Pamatuju si to. My jsme totiž museli sledovat každý den zprávy v takové politické místnosti, kde jsme měli i politická školení. Sedmnáctého listopadu se v těch zprávách něco objevilo, že se v Praze něco děje, a den nato 18. listopadu zmizela televize. Tak já jsem věděl, že se opravdu něco děje,“ popisoval Etzler své zážitky z vojny. Zažil to tedy na vojně, protože v červnu 1989 v Československé televizi podepsal Několik vět, tedy protirežimní text. „O dva měsíce později četli mé jméno na Hlasu Ameriky a byl jsem odejit a skončil jsem na vojně,“ řekl.
Tomáš Etzler emigroval, ale až po revoluci. „Co vás k tomu vedlo?“ zeptala se moderátorka.
Odpověděl, že chtěl dělat v televizi, a ten listopad 1989 v něm vzbudil velké naděje. „Mě počátkem roku 1990 vyhodili z té vojny a vrátil jsem se do Československé televize. Já jsem si myslel, že se to všechno změní, že ti lidé, co mě tam otravovali, co mi tam házeli klacky pod nohy, že jsem propagátor imperialismu, že všichni odejdou, že to byli všechno tvrdí komunisté, ale oni tam všichni zůstali. Vůbec nic se nezměnilo, až na pár největších. Ze čtyř set, pěti set zaměstnanců odešlo pět, šest lidí, a já jsem si v roce 1990 uvědomil, že s nimi nechci jednat. Všichni se schovali, čekali, co se s nimi stane. Zjistili, že se s nimi nic nestane, a vracely se ty staré manýry. Já mám mnohé obavy, že se to stalo v mnoha odvětvích v České republice. V roce 1991 jsem se rozhodl, že s nimi nechci pracovat, a odešel jsem do Spojených států,“ popisoval svůj úmysl emigrovat.
Poté vyprávěl, že odešel na turistická víza a začínal tam od nuly. „Já jsem tam přijel se svojí bývalou a zároveň i současnou přítelkyní, a my jsme měli každý jeden batoh a sto dolarů v kapse. To bylo jediné, a znali jsme akorát dva lidi v USA,“ sdělil své strasti emigranta. Pověděl, že vzal jakoukoliv práci, prý je úžasné, co se člověk naučí, když potřebuje přežít. Ze začátku ho to údajně velmi bavilo, ale jak léta plynula, tak ho to bavilo již méně. „Já jsem se chtěl vrátit do televize, ale oni o to vůbec neměli zájem. Chodil jsem do různých televizních studií nebo do různých produkčních společností, tak se mě ptali vždycky: ‚Československo, Československo. To je součást Ruska, není?‘ a já jim říkal, že není, že to je malá země ve středu Evropy, oni vůbec netušili. Takže ty začátky, těch prvních šest, sedm let bylo opravdu těžkých.“
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Do CNN se dostal prý díky náhodám. Když si dodělával školu, tak jeho magisterský titul z pedagogické fakulty mu v USA uznali jako bakalářský, takže nemusel jít na dlouhou dobu do školy. „Začal jsem studovat napřed teorii masových médií. To mě nebavilo, já obdivuji všechny teoretiky, vědce, výzkumníky. To byla taková dřina, že jsem byl denně deset hodin v knihovně. Tak jsem si řekl, tohle nechci. Přešel jsem na televizní zpravodajství a to byla pohoda, to bylo úplně skvělý,“ připomněl svá studia. Do CNN nastoupil nejdříve jako řidič, když zrovna proběhl masakr v Columbine, což byl první velký masakr na americké škole. Dokázal je však přesvědčit, že umí něco víc než řídit auto. Přiznal, že to byl pro něj americký sen. V CNN se z něj dokonce stal válečný zpravodaj.
„Teď se vydáme do Číny, protože tu vám nikdo neodpáře. Byl jste zpravodajem České televize v Číně, tak proč České televize?“ zeptala se moderátorka. „Já si pamatuji, jak jsem se vybaloval v redakci v lednu 2007 a ta redakce je v takovém hlídaném sídlišti, kde je většina zahraničních médií. Oni si je čínští komunisté hlídají. Je na hranici takové malé Moskvy, na hranici v Pekingu. Tam žije spousta Rusů a já jsem se díval z okna a byl tam odporný pekingský smog a já prostě vidím před sebou, bydlel jsem v šestém patře, viset v tom smogu sovětské a čínské rudé vlajky. Deset, patnáct a já si říkal, co jsem to proboha udělal. Já před tím celý život utíkám, já tím opovrhuji, a teď se do toho sám vrátím dobrovolně, co jsem to proboha udělal?“ vyprávěl Etzler.
Moderátorka mu poté sdělila, že tam vydržel neskutečně dlouho, že přežil takové to permanentní obtěžování úřady, policií či tajnou policií. „Vy jste byl snad třiadvacetkrát zatčen čínskou policií, a vždycky jste nějak vyvázl, jak?“ vyptávala se moderátorka.
„Ano, víte co, vyvázl. Oni zatýkají nebo zadržují, to je prostě jejich způsob zastrašování, jejich způsob obtěžování. Oni tam zahraniční novináře nemají rádi, protože my tu novinářskou práci děláme jinak, než ji dělá komunistická Čína,“ odpověděl tehdejší zahraniční zpravodaj. Čína se údajně netají tím, že novinářům říkají dělníci propagandy, a nikoliv novináři. Prý nenávidí svobodná média. Dokonce mu zpomalili internet, aby nemohl odeslat videomateriály, které měl. „Ta zatčení, to jsou dramatické, nepříjemné momenty, ale tyhle maličkosti, jak paní spisovatelka Radka Denemarková říká ve své knížce o Číně ‚tyto mikro situace‘, ty se dějí každodenně a ty vás vyčerpají po těch šesti, sedmi letech,“ zmínil.
Řeč přišla na Hongkong, tam totiž nějakou dobu žil. „Oni dlouhodobě nemají žádnou šanci, to je prostě jako člověk proti lednímu medvědu bez jakékoliv zbraně,“ zmínil o demonstrujících v Hongkongu. Komunisté totiž, a obzvlášť v Číně, nedělají žádné kompromisy. Myslí si však, že Čínu zaskočilo odhodlání obyvatel Hongkongu. „Mě úplně šokuje ta neschopnost vedení Hongkongu, že nejsou schopni nějakým způsobem vyjednávat, že to za ně řeší policie, a řeší to čím dál brutálnějším způsobem. Nedopadne to dobře. Už zemřelo pár lidí,“ zakončil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: tle
