Jak asi většina z nás ví, Josef Vagner byl známý zoolog a cestovatel, který v Československu ve Dvoře Králové nad Labem založil první Safari. Tehdy to byla opravdu velká věc. Proslavil tu zoo zejména svými milovanými žirafami, které přivezl z legendárních afrických výprav. V březnu 1975 se ale objevilo podezření, že královédvorské žirafy onemocněly slintavkou, a proto bylo o měsíc později celé stádo 50 žiraf utraceno! Řada odborníků dnes přitom tvrdí, že to bylo zbytečné a unáhlené. Pane Nagy, vy jste nedávno rozšířil svůj repertoár o píseň s názvem 50 žiraf Josefa Vagnera. Psal jste tedy ten text k oné smutné události, od které brzy uplyne už 45 let?
Vždycky, když jsem hrál poblíž Dvora Králového nad Labem, říkal jsem si, že o tom jednou napíšu píseň. Ten název je ale myšlen spíše metaforicky. Použil jsem bizarnost vraždy 50 žiraf jako podobnost tomu, co lhostejně děláme s tím, co nás živí, tedy s přírodou. Zpívám tam o tom, že přijde den, kdy nás už Země neunese. Já si myslím, že časem nás jako lidstvo neodvratně čeká návrat k přírodě. Já vím, že už je to trošku klišé. Ale když se nad tím jen trochu zamyslíte, přijdete na to, že ten proces je vlastně naprosto přirozený a jediný možný.
Člověk totiž není žádným pánem tvorstva.
Různými vynálezy civilizace jen zbytečně přírodě škodíme, protože se ani chvilku neobejdeme třeba bez energie nebo bez ropy.
Pravda je ale taková, že jsme pouze součástí přírody, součástí života na této planetě, která se v určité chvíli zkrátka obrátí proti nám, pokud ten svůj přístup nezměníme. Už se to v podstatě děje. Když se podíváte okolo sebe, tak velmi dobře vidíte, že změna klimatu není žádný mýtus, ale že je to prostě realita. A bojím se těch následků, které to může mít.
My jsme teď prostřednictvím médií svědky obrovských požárů v Austrálii, které zachvátily polovinu tohoto kontinentu. A tím bohužel svět přichází také o desítky různých druhů zvířat. Vidím, že se velmi zajímáte o problémy spojenými se změnou klimatu – co říkáte na tu smutnou situaci u protinožců?
Tak já jsem byl dvakrát v Austrálii, to bylo v letech 2009 a 2013. Měl jsem tam takové akustické turné u našich rodáků, kteří tam žijí. A při té příležitosti jsem měl i možnost trochu víc si tu Austrálii prohlédnout.
Ale k těm požárům můžu říct jen to, co vím z médií.
Pouze si vzpomínám na ten rok 2013, kdy okolo cest, kde jsme jeli, byli tehdy také hasiči, protože záměrně vypalovali takové pásy lesa, aby v případě, že bude hořet, se ten požár nerozšířil tam, kde jsou města, přírodní rezervace atd.
A to prý – pokud jsem dobře informovaný – tamní ekologičtí aktivisté zrušili, takže ten oheň se dnes může šířit vlastně úplně nekontrolovatelně.
Takže vy máte díky těm cestám vzpomínku na ten ztracený ráj – na tu faunu a flóru, která už dnes třeba neexistuje?
Celé je to hodně smutné. Já jsem měl možnost dvakrát Austrálii projet. A můžu vám říct, že jsem ji vždycky pokládal za poslední, civilizací téměř netknutou zemi, kde se ještě dá klidně žít.
A to, co se stalo, já vnímám jako trest od přírody.
Lidé se zkrátka dostali do „no win situation“ – do situace, ve které se nedá vyhrát. Z jedné strany to zachraňujete a z té druhé se vám to bortí. Takový začarovaný kruh.
Ale samozřejmě nejsem žádný expert, protože to je téma pro odborníky.
Fotogalerie: - Volba předsedy Senátu
Přiznám se, že je dosti vzácné slyšet takováto slova z úst nedávno už šedesátníka, protože jinak jde spíše o doménu mladší a nejmladší generace…
Tak ano, to máte samozřejmě pravdu. Já bych si mohl s klidem říct – mě se to už netýká, já se tím zabývat nebudu – ale já to tak prostě cítím. A to, co cítím, to se odráží i v mých písničkách.
Hlavně mladí lidé proti tomu, jak člověk škodí této Zemi, protestují a poměrně často slýcháme, že z toho současného stavu pociťují „klimatickou tíseň“, nebo také environmentální smutek se tomu říká. Ale není to jenom póza? Prostě módní záležitost?
Já to za žádnou módu ani pózu nepovažuju.
To bychom pak mohli říct, že třeba v roce 1989 to ze strany demonstrujících studentů byla taky jenom nějaká póza.
Oni vědí, že je nutné civilizaci brzdit… že za několik let už pomalu nebude co pít a co dýchat.
Podle vědců po sobě každý z nás zanechává tzv. uhlíkovou stopu, kterou zjednodušeně řečeno škodíme této planetě. Ale tu stopu lze omezit například tím, že budeme méně létat letadlem, jíst méně masa nebo se podepíšeme pod petici proti uhelným elektrárnám. Čím ale začít? A není to tak trochu naivní představa, že jeden člověk v tom cokoliv zmůže, že něco ovlivní?
Každý z nás to může ovlivnit, ale já rozhodně nechci vystupovat jako nějaký kazatel, který bude ostatním dávat rady a nějaký návod, jak správně žít. Já sám jsem taky jenom ten jeden obyčejný člověk.
Mně se hodně nelíbí, když vidím, jak jsou někteří lidé alespoň v našich zemích (Česku a Slovensku) zaslepení reklamou. Žijeme většinou komerční životy založené na vydělávání, nakupování a užívání… někdo víc, někdo míň. Ale chybí nám často odpovědnost za sebe sama. Takže dnes už to nejsou jen nějaké články pár „environmentálních bláznů“, už je to realita, kterou si můžeme sami osahat.
A přitom teď máme prakticky všechno. Včetně celé spousty věcí, které vůbec nepotřebujeme. A někteří lidé jsou tím úplně paralyzovaní, nic jiného je už ani nezajímá.
Ale zkuste si představit, že byste dejme tomu na jeden den zavřel třeba v Praze přívod vody. Jen na pár dní, ale až by se lidé začali ptát, co že se to děje, tak byste řekl – voda došla! Už není… a ani nebude!
A to byste viděl, co všechno by najednou lidé byli ochotní udělat a obětovat.
Ale u nás to bohužel funguje tak, že dokud se nestane něco špatného, tak budeme jenom klidně tvrdit, že žádný nedostatek vody se nás přece vůbec netýká a nebudeme to řešit.
Je to, jako když máte ulici, kde je nejvyšší povolená rychlost 40 km za hodinu, ale lidé tam běžně jezdí 80 km. A dokud se nestane tragédie, že tam auto opravdu někoho srazí, tak se taky nic nezmění.
A zkuste být konkrétní, co byste rád sám za sebe změnil třeba právě teď na Slovensku? Myslím v té oblasti ochrany životního prostředí a našeho rozumného spolužití na této planetě...
Tak mě třeba mrzí, že na Slovensku není podporovaná cyklistická doprava jako alternativa, která by hodně ulehčila životnímu prostředí, ale i dopravě.
Cyklostezek je tu minimálně, a když, tak jenom turistických, ale ve městech chybějí.
Já mám rodinného přítele – je to Čech, který žije v Nizozemsku – a tam nejenom on, ale většina ostatních každý den běžně dojíždí do práce na kole. A tohle u nás bohužel nefunguje.
A například Bratislava je dnes město, které je opravdu těsně před dopravním kolapsem. Na rozdíl od mnoha velkých evropských měst tu totiž není metro, takže veškerá ta veřejná doprava je závislá jenom na autobusech, které v té každodenní zácpě uváznou samozřejmě taky.
Fotogalerie: - Kosovo je Srbsko
Já se od stavu naší planety s dovolením přesunu ke stavu naší – tedy české a patrně i slovenské společnosti. Herec David Prachař ji charakterizuje jako finanční totalitu. A není zdaleka sám. Jinými slovy, peníze jsou dnes měřítkem absolutně všeho. Vnímáte to podobně?
Naprosto. To je absolutní pravda. Peníze jsou vlastně důvodem toho stále rychlejšího životního tempa. Systém nás nutí vydělat peníze, ale záleží, na co je musíte a chcete použít. Je tu určitá vrstva lidí, kteří se porovnávají tím, co vlastní… hadry, kosmetiku, elektroniku nebo auta. Kdysi jsem o tom napsal písničku „Parfémy“. Pro tyto lidi asi není důležité někam patřit, něco zažít nebo něco krásného vytvořit, ale jenom něco vlastnit. A sleduju, že ti ultrabohatí jako by se v tom bohatnutí nedokázali zastavit, takže dál hromadí stále další a další majetek.
Na Slovensku je teď hodně medializovaný případ vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, který rozplétá soud, a jak se ukazuje, tak tím hlavním motivem toho tragického činu jsou opět peníze...
Tak ano, samozřejmě že jsou v tom peníze. A hlavně pro mne stále nepochopitelná touha ovládat jiné. Studoval jsem sice na VŠ dějiny filozofie, ale návod na tohle jsem tam nedostal.
A je to zase podobné jako s tou rychlostí na ulici – nic neděláme, dokud se něco nestane.
Já to sleduju a tam se postupně odhaluje, o jaké obrovské částky vlastně šlo a o jak velkou hru jde.
Samozřejmě že tam šlo taky o moc, ale ta přichází vždy s těmi penězi anebo opačně. Má to jedno pozitivum, protože v souvislosti s tím případem se u nás na Slovensku semkli investigativní novináři – a dělají opravdu úžasnou práci.
Co všechno zmůžou peníze, to víme velmi dobře. Ale co všechno zmůže dobrá písnička, hit, který obstojí i po mnoha letech napříč generacemi. Napadá mě třeba Imagine od Johna Lennona…
To je příklad v podstatě velmi jednoduché melodie s úžasným textem, který je sám o sobě poselstvím. Žádný majetek, žádné války, prostě představa takového ideálního světa, která je blízká většině z nás. Lennon byl jako osobnost a rebel pro mnohé mocné lidi velmi „nepohodlný“. Nebyl ani excelentní klavírista, ale dokázal skládat nádherné melodie, ze kterých se staly dnes už legendární megahity.
Pane Nagy, vy se dnes věnujete tvorbě trochu vážnějších písní…
Ano, už nemusím dělat písně za každou cenu. Jen občas si udělám radost novou písní, za kterou si stojím – hudebně i textově. Udělal jsem turné i poslední dvě alba pod názvem „PIANKO“. Akusticky – se smyčcovým kvartetem a klavíristou. Jsem přesvědčen, že některé moje texty znějí hlasitěji právě potichu. Baví mě pozorovat moderní dobu internetu. Proto také v té písni 50 Žiraf zpívám: „Načo nám budú tie miliardy dát? Aby sme sa mohli vzájomne vydierať?“ Já mám osobně jako člověk s hudebním sluchem pocit, že všechno, co se dnes hraje, už tu vlastně bylo.
Fotogalerie: - V krytu civilní ochrany
Především ve formě lidových písní a vážné hudby. Jak to vidí Peter Nagy?
Tak velmi podobně to vidím. Ten počet tónů je omezený, a tím pádem je pochopitelně omezený i počet melodií. Je těžké napsat melodii, která něco nepřipomíná. Pěkně to řekl v jednom rozhovoru František Ringo Čech: „Poslouchám v rádiu hit, a když přijedu domů, tak ho složím...“ (smích). A Paul McCartney zase říká, že každý dobrý hit nám musí něco připomínat. Ale i tak, hudba je nekonečný optimismus, a proto se vyplatí ji vnímat.
Poslední otázka, jaký je váš vztah k médiím? Řekl bych, že je rozhodně nevyhledáváte, s výjimkou akcí spojených s vaší tvorbou…
Média moc potřebujeme, ale ne za každou cenu. Pro známá jména a tváře je to častokrát riziko, když je medializace za každou cenu, že obchodují s vlastní důstojností. Já jsem se už před osmi lety zařekl, že nebudu odpovídat na otázky, které se týkají mojí rodiny a mého soukromí. Mám s partnekou dlouholetý krásný vztah. Nevidím důvod, proč něco takového prodávat. Neumím chodit po červeném koberci. Já medializuju pouze svoji hudbu a maximálně tak ještě našeho psa... (smích). V naší branži je jasné, že kolik odhalíš ze soukromí, o tolik víc vyděláš. Lidi to prý milujou. Ale já nejsem numismatik. Peníze umím vydělat, ale nesbírám je (smích).
Rozhovodl vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
