V posametovém Československu vznikl havlovský mýtus, ne nepodobný Kristovu. On z nás sňal hříchy... Biolog Jírovec napsal knihu, která mnohé nadzvedne

"Předcházející režim dokázal udržet plnou zaměstnanost, solidní vzdělávací systém. Existovala dostupná zdravotní péče, stejně tak solidní zemědělská a průmyslová výroba a rozsáhlá bytová výstavba. Nová moc odmítla připustit, že se před sametem leccos udělalo ve prospěch lidí. Po sametu bylo vše negováno," píše v knize Mé přítelkyni biolog Jiří Jírovec.

Jako trefný komentátor politického dění vždy srovnával minulý, tedy komunistický, se současným, tedy demokratickým, režimem v Česku. Jako emigrant v Kanadě navíc kupodivu vždy zavrhoval černobílé vidění novodobé historie, s nímž bývalých čtyřicet let bylo peklo a teď už celých osmadvacet žijeme v ráji, jak se česká realita většinou servíruje. No, a jako schopný psavec tyto myšlenky sepsal.

Bez Tigridovy linie

U začátku knihy stála čestná hádka. Jírovec zareagoval na článek jistého Milana Kohouta, Čecha žijícího v Bostonu, když v komentáři napsal o blbosti autora. Performer si výpad nenechal líbit a na "šňůře osočování z blbství" uvázal další uzel. Pak se ale domluvili a rozkvetlo mezi nimi přátelství, které trvá dodnes. Ta přítelkyně, jíž je kniha Jiřího Jírovce podle názvu určena, je Kohoutovou ženou, a ta roztomilá holčička na straně čtyři jeho dcerou.

Fakt, že koncept knihy připomíná Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu z pera Pavla Tigrida, si Jírovec plně uvědomuje. Knihu si kdysi koupil ve Škoverckého torontském vydavatelství 68 Publishers. Nicméně s Tigridem, jehož nedožitých sto let si zrovna připomínáme, se srovnávat nehodlá, když píše: "Nejsem tak vzdělaný jako on a pohyboval jsem se v jiné společnosti. Mám ale proti němu dvojí výhodu: žil jsem v letech 1941 - 86 v Československu a netrpím třídní nenávistí ke komunistům, ani k jejich odpůrcům. Stejně jako Pavel Tigrid jsem emigroval, ale narozdíl od mnohých jiných jsem nikdy nepracoval pro cizí zájmy. Jako neutrál se tedy nemusím držet jakékoli módní politické linie."

Kniha Jiřího Jírovce Mé přítelkyni

Posametová faleš

Jírovec, ač emigrant z Kanady, se v knize vysmívá černobílému posametovému myšlení, které vyšperkoval mimo jiné i Václav Havel svým slavným výrokem o "krrrálíkárrrnách". Prostě tomu, jak mnozí dávají halasně najevo, že za čtyřicetiletého režimu vznikaly samé zmetky, kdežto po roce 1989 se tvoří hodnoty. "Nová moc rozfofrovala po roce 1989 mnohé z toho, co bylo v letech 1948 až 1989 nashromážděno. K tomu je nutné dodat, že v té době bylo možné následovat již existující sociální modely, třeba ve Skandinávii a Rakousku. Místo toho se zhaslo a po rozsvícení chybělo tolik, že nová moc mohla slibovat zářnou budoucnost již jen sama sobě. Propagandisté vládnoucích stran tedy přišli s hesly 'Žili jsme nad poměry' nebo 'Všechno jsme prožrali'," píše.

Falešného je toho prý hodně. "V posametovém Československu vznikl havlovský mýtus, ne nepodobný Kristovu. ON z nás sňal hříchy prostřednictvím vlastního utrpení v žaláři. Hesla o lásce, pravdě a lidských právech doplňovaná pajány o skromnosti velikána, který to prezidentování vzal neochotně a jen pro to, že ho Československo tolik potřebovalo, vytvořily kolem Havla gloriolu vylučující jakékoliv zpochybňování. Víra v cokoliv je vždy podložena nevědomostí. O Havlovi většina lidí nevěděla skoro nic a onen, pro kult požehnaný stav, trval do doby, než se jiné klice začalo protivit pravdoláskařství."

Nezodpovězeny zůstávají, jak píše Jírovec, otázky o restituci majetku Havlovy rodiny, který konfiskovala československá vláda hned po válce, a nikoli až v roce 1948, i jeho následná účast na tunelu Lucerna, který připravil slovenskou Tatra banku o několik desítek milionů. Nemluví se o financování Charty 77 ani o tom, jak mohly tantiémy za těch pár her hraných v malých divadlech generovat takové bohatství. Nemluví se o jeho podlézavosti novému mocnému vzoru a jeho silně výběrovému konceptu ochrany lidských práv.

Faleš: Klaus a média

Falešná je prý i legenda o geniálním ekonomovi. "Údajná světovost jeho formátu je podložena servilně odtleskanou profesurou, přestože není podložena učitelskou činností v ranku asistenta či docenta. Jeho habilitační práce je pro jistotu těžko dosažitelná a tudíž nekritizovatelná. Dohnat a předehnat předešlého Václava je nepochybně měřítkem úspěchu na tomto poli. Na rozdíl od svého předchůdce neměl Václav II. literární minulost, a tak intenzivně zorával neúrodné pole svého spisovatelského záhumenku, přičleněného k prezidentskému statku. Záhumenek je tabu, a tak není známo, kolik mu cestopisné paskvily přinášejí a kolik jeho cesty za propagací vlastních knížek stojí daňové poplatníky."

Faleš je, podle Jírovce, ovšem i v médiích. "Napadají mě dvě jména: schopný a nepochybně dobrým týmem vybavený Moravec a všemu napospas ponechaná Jílková. Sofistikovaný Moravec je faleš mírného pokroku v mezích zákona. Diskutovaný problém ho jakoby zajímá, ale jen do té míry, aby mohl použít poněkud nabubřelý přílepek 'o čem se bude zítra hovořit'. Ten ale znamená jen to, že se daným problémem již nebude zabývat a vše postupně zanikne 'mezi lidmi', aniž by se cokoliv vyřešilo," píše. Jílková je prý obětí sebe sama, protože nedokáže udržet byť jen nepatrnou úroveň diskuse."

Proti proudu

Zcela proti hlavnímu proudu myšlení jde Jírovec v případě některých zločinných kauz bývalého režimu. První je poprava Milady Horákové. "Proces spadá do období počátku studené války, kdy Československo čelilo snahám západu o zničení nepohodlného režimu. V globálním měřítku šlo o oslabování Sovětského svazu. Nešlo o demokracii a již vůbec ne o lidská práva. V této době se bojovalo proti 'třídnímu' nepříteli velmi intenzivně na obou stranách. V USA řádil McCarthy a na podezření z levičáctví doplatil jedenáctiměsíční internací na Ellis Islandu Jiří Voskovec. V USA byli manželé Rosenbergovi popraveni v červnu 1953 za údajné vyzrazení tajemství atomové bomby. Mimochodem, paní Ethel Rosenbergová potřebovala nějaký ten elektrošok navíc. Stejně jako Milada Horáková dělala katům potíže. Případ Rosenbergů a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci 's druhou stranou'. Skutečná škoda, způsobená předáváním informací, byla druhořadá," popisuje.

Oproti roku 1968 v Československu zase staví vojenský zákrok USA proti Panamě. Při něm 20. prosince 1989, tedy deset dní před tím, než měl být Panamský průplav předán republice Panama, provedly USA vojenskou invazi. Záminkou bylo, jak jinak, ohrožení demokracie prezidentem Manuelem Noriegou, jinak dlouholetým spolupracovníkem CIA. "V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí. Ruští vojáci měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. S ruskými vojáky se diskutovalo na ulicích, otáčely se informační tabule na silnicích. V dobré paměti je obsazování televizního vysílače Cukrák, kdy se vojáci plížili lesním porostem a nechali obsluhu odjet po silnici. Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi 4000 mrtvých a několika dalších tisíc uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická vláda, která usoudila, že je průplav v dobrých rukách a netřeba to měnit. Nový prezident odpřísáhl věrnost lidu na americké vojenské základně," podotýká Jírovec.

Proč se to nedělalo lépe?

Čechokanaďan a biolog Jiří Jírovec, jenž dnes opět žije v Česku, otvírá v knize Mé přítelkyni, kterou vydalo Nakladatelství Petr Štengl, nová okna pohledů. Pomáhá mu v tom právě fakt, že emigroval až v roce 1986, takže zažil obě tváře tehdejšího světa. Někdy jde jen o takové to kritické žvýkání bez jasnějšího konceptu, jindy míří do černého. Třeba v případě, kdy píše o zadlužení jednotlivých zemí a poukazuje na výrok připisovaný Jiřímu Paroubkovi, že 'dluhy se nemusejí splácet´. "V případu Polska měl Paroubek alespoň částečně recht. Plnou pravdu mu lze přiznat, pokud jde o dluh USA a řadu dalších dlužníků. Dluhy jsou v nedohledných výšinách... Radio Jerevan kdysi nebylo schopno odpovědět na otázku, kde bude SSSR kupovat obilí, až na celém světě zvítězí komunismus. Stejně obtížné je najít odpověď na otázku, kde si budou USA půjčovat peníze, až ovládnou raketami celý svět," píše dál.

Jírovec, který v ParlamentníchListech.cz často komentuje dění doma i ve světě, také v knize často porovnává vlastní život za bývalého režimu a život v kanadské demokracii. Sám předpokládá, že jeho srování kdekoho pobouří, ale k úvaze dává základní otázku: "Proč to nová idejemi a ekonomickými pravidly vyfutrovaná posametová vrchnost nedělala, u všech všudy, líp než komunisti?" Sám k tomu jasně dodává, že odpověď v knize čtenář nenajde, protože ji i její autor dosud marně hledá.

Disent, jak se zmiňuje, nepatří mezi lidská práva. V zavedených demokraciích je disident prý přejmenován na anarchistu nebo přímo na teroristu, tedy na osoby hodné konečného řešení. Zatímco byl podle názvu knihy Miloše Čermáka Karel Kryl - ostatně v Jírovcově knize hojně citovaný - Půlkacíř, lze Jiřího Jírovce nazvat Ultrakacířem. Ta okna totiž, kvůli způsobu, jak je otevírá, často neskýtají pohled do kvetoucí zahrady pravdy a lásky, jak současný úhel myšlení předpokládá, ale spíše na vybydlenou čtvrť či na skládku hesel a idejí.