Velké pobouření na pietě v Plzni: A kde je teď Česká televize! Za německé peníze vysílá pořady...

S úvodním slovem vystoupil člen ústředního výboru a předseda „okresu“ Jaroslav Bukovský. „Připravovali jsme jej šest let, plných ukrutných bojů, odstraňování klacků. Nebylo to vůbec jednoduché,“ zhodnotil přípravy a budování památníku a pak avizoval ostrý tón svého následujícího projevu, který si prý dlouho připravoval: „Na těch, kteří tomu bránili, nezůstane nit suchá.“

Stovky mrtvých Čechů

„Čeští Němci, tehdy vesměs organizovaní v Henleinově SdP, která po vytvoření Protektorátu zcela splynula s nacistickou NSDAP, vážně narušili po staletí dobré sousedské vztahy,“ uvedl na začátku svého proslovu Bukovský. „Připomínám tyto události proto, že následující vysídlení Čechů řízené z Berlína na podzim roku 1938 rozhodně neprobíhalo pokojnou cestou, jak se nám pokoušeli namluvit představitelé rakouského spolku. Vyhnání obyvatel z českého pohraničí bylo spojeno s psychickým nátlakem až s fyzickým násilím, které mnohdy končilo smrtí jednotlivců. Podle poskytnutých podkladů z Armádního vojenského muzea v Praze na podzim roku 1938 před záborem pohraničí bylo zabito na sto strážců našich hranic a skoro 200 jich bylo zraněno. Naše armáda ještě v době ‚míru‘ v Evropě přišla o 600 vojáků. V podstatě prvorepublikové Československo bylo prakticky ve válce s Německem již od 16. září 1938. A nemluvím o úsilí českých Němců vedoucím k úplnému rozbití první republiky. Nutno dodat, že za tato svá ‚hrdinství‘ byli henleinovci vyznamenáváni přímo Hitlerem, a to každý pátý český Němec.“

(Foto: Václav Fiala)

Úmyslné zkreslení historie

„A to se podle našich politiků nemá německé straně připomínat,“ rozhorlil se Bukovský a pokračoval: „Proč? Památník tedy vztyčujeme na obranu naší země a národa, kdy se německé spolky snaží svoji vinu za válku rozmělňovat a svalovat i na Čechy. Za německé peníze se v České televizi vysílaly pořady jako ‚Zabíjení po česku‘. Ano, byly to odsouzeníhodné excesy českých jednotlivců při divokém odsunu, ale nikdy nebyly organizovány státem. Proč se najednou vyhrabávaly v České televizi německé kostičky z doby druhé světové války a proč Němci požadují u nás zřízení řádných německých hrobů, když skoro půl miliónu Čechoslováků nemá v zahraničí žádný skutečný hrob. Naši popravení vězňové byli páleni a jejich popel byl sypán do německých řek. Tak proč oni mohou s podporou českých médií připomínat násilí páchané na Němcích a my o německém násilí máme jenom mlčet?“

Poté se věnoval nové smlouvě ze začátku devadesátých let: „Proč byl na naši zemi a naše politiky vyvíjen tlak při tvorbě česko-německé deklarace v roce 1992, vedoucí k úmyslnému a zásadnímu zkreslení historie, kdy pojem transfer, odsun, byl nahrazen pojmem vyhnání, když za regulérní odsun, řízený vládou Československé republiky, jsme obdrželi pochvalu a uznání od mezinárodního Červeného kříže. Excesy při divokém odsunu byly záležitostí českých jednotlivců a nemohou být nikdy spojovány s řádným odsunem, řízeným státem. Jak je možné, že někteří naši politici jsou vyznamenávání sudetskou plaketou Wenzela Jaksche, člověka, který se nikdy nesmířil se vznikem Československa. To se po obdržení této medaile budou naši politici přiklánět k jeho ideovým cílům, které plně přijali bývalí odsunutí Němci a snaží se je dnes realizovat?“ Slušného českého politika a vlastence by takovéto vyznamenání muselo podle Jaroslava Bukovského urazit a nikdy by je nemohl přijmout.

Neznalost, či záměr politiků?

„Odhalením tohoto památníku chceme navždy připomínat, kdo rozbil dobré česko-německé vztahy. Dnešní ‚landsmanšafti‘ se sice snaží tyto vztahy obnovovat, ale v žádném případě ne pouze z čistého přátelství. Jedná se jim o zištné důvody, vtírají se do přízně našich některých politiků. Jednak zastřením těchto bývalých ukrutností a chtějí se přátelit, ale zároveň předkládají požadavky na zrušení prezidentských dekretů naší republiky, požadavky na právo na svoji pravlast. Tak proč rozbili republiku s dokonalou pluralitní zastupitelskou demokracií a nahradili ji nacismem?“ položil si řečnickou otázku Bukovský a pokračoval: „Na svoji bývalou pravlast nemají žádný nárok, jak nedávno potvrdil odborník americké federální vlády. Výsledek rozhodnutí vítězných mocností po skončení války je neměnný. Bohužel, pokud si jej úmyslně nechceme předělat pro poškození vlastních českých zájmů. Snad je to u našich politiků jen nedostatečná znalost nedávné historie. Doufejme, že to není zlý úmysl. Snad si občané našeho státu vynutí pravdivější informace v českých médiích i otevřené a čisté jednání všech našich státních představitelů.“ Jak uvedl v závěru svého projevu, svědků vyhnání ubývá a už jich není mnoho. V Plzni už to jsou jen dva, tři lidé.

V Brně se landsmanšaftu vychází vstříc

Velkým potleskem byl přivítán předseda Svazu Čechů vyhnaných z pohraničí Jiří Prokop. „Více než čtvrt milionu občanů Československa muselo opustit své domovy – Češi, Židé, němečtí antifašisté – a uchýlit se do vnitrozemí. Chtěl bych připomenout i ty, kteří tam měli domek a hospodářství a nechtěli opustit svůj majetek a kteří ztratili veškerá občanská práva. Jejich děti nemohly do středních škol, nebyly žádné české školy. Hledání nových domovů bylo velmi obtížné. Například v mém rodném městě Ostravě to bylo velmi obtížné, protože tam přišli i ti, kteří museli opustit území, které zabralo Polsko. Teď jsou nám našimi médii vnucovány jiné pohledy na minulé události. Proto je velmi záslužné vybudování tohoto pomníku. Neměli bychom zapomenout. Bohužel nedokonalé lidské paměti vypadávají a obrázky z dob minulých blednou. Hlavně to musíme všechno předat svým dětem a vnukům,“ uvedl Prokop.

Poté se ujal slova host z Brna, František Rajchl, který pozdravil přítomné od krajanů z jižní Moravy, vyřídil pozdravy vlasteneckých organizací, Matice Čech, Moravy a Slezska, Klubu českého pohraničí. „V Brně je slibný začátek snahy o budování stejného památníku v podobě desky. Brno trápí podobně jako Plzeň akce Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Rok smíření 2015, Pochod smíření z Pohořelic do Brna, Sudetoněmecký dům, naha uspořádat v roce 2017 v Brně sudetoněmecký sraz,“ vypočítal plánované akce „mladého Brna“ Prokop.

Kde je Česká televize? A ta Mladá fronta…!

Do médií se pak ostře pustil místopředseda Svazu bojovníků za svobodu, plukovník Emil Kulfánek: „Mladí neznají historii z roku 1938. Zato jsou informováni o tom, jak bylo ubližováno Němcům, kteří byli řádně transferováni podle mezinárodních dohod po druhé světové válce za to, co provedli Československé republice, do míst, která si vybrali za svoji budoucnost a kam se jim pak nechtělo. Divím se, že tu není Česká televize, která naopak v Brně, když se v Pohořelicích kladly věnce u hrobů obětí událostí, které se staly v transferu – tak tam ČT byla a tady není. To svědčí také o něčem – jak je národ informován. Pokud bych se měl vyjádřit jako představitel ÚV k nedávného článku v Mladé frontě Dnes, který napsal pan Navara... Jestli pan Navara, který podporuje sudetoněmecké organizace ve svých publicistických projevech a v knihách, které píše, tak pokud on bude náš Český svaz bojovníků za svobodu chválit, tak já z této organizace vystoupím. Pokud on mě kritizuje a stěžuje si na náš Svaz, tak to znamená, že já si svou práci dělám dobře. A bude to tak i nadále,“ řekl a sklidil velký potlesk tento zástupce organizace, o které na tzv. komunitním kongresu Sudetoněmeckého lansmanšaftu v Plzni vysokoškolský pedagog a předseda české panevropské unie Rudolf Kučera prohlásil, že je plná komunistů.

Mladí „snaživci“

František Rajchl z Brna pak ještě pro ParlamentníListy.cz dodal: „Byl jsem v protestní manifestaci, a když docházeli k Mendelovu náměstí k památníku, který je na okraji Augustiniánské zahrady, volali jsme hanba,“ uvedl k onomu – podle landsmanšaftu „dobrému kroku ke smíření“ –, organizovanému mladým ambiciózním aktivistou Jaroslavem Ostrčilíkem. „Myslím, že primátor Brna je tomu nakloněný, ale celá věc spočívá v tom, že nebyla ani nejmenší zmínka, když se ucházel o primátorské místo, že chce spolupracovat s landsmanšaftem,“ posteskl si Rajchl.

Přítomní v individuálních rozhovorech se ještě pak vyjadřovali podle nich k ne zcela uspokojivému stavu okolí památníku, kde si museli sešlapat polosuché býlí.