Řada lidí má sklon nějaké ty pohyby pomníků podceňovat s tím, že vlastně o nic nejde. Stará veteš, kus kamene, kus bronzu, nějaká jména. Koněv? Pryč s ním, vždyť to byl stejně rusák a bolševik k tomu! Vlasovci? Proč ne? Vždyť na tom nesejde a Prahu zachránili! A buďme přece velkorysí k našim bývalým spoluobčanům německé národnosti, vždyť ti esesáci jsou také oběti války! Fučík v panteonu Národníkho  muzea? No to snad ne?! Ven a šup do panteonu s Francem Josefem! A vůbec, jak to, že Praha nemá pomník Marie Terezie? Ostuda! A honem honem ať mají obce v pohraničí památníky obětem poválečného násilí! Nevinní civilisté! To podezřelé tetování v podpaží bylo jistě jen náhodné. A ty zbraně jim určitě podstrčili zlí Češi! No a aby toho nebylo málo, rostou nám po městech pomníky Habsburků a na Staroměstském náměstí jako projev nebetyčného lokajství mariánský sloup, oslavující vítězství habsburského trůnu a katolického oltáře nad protestanskými reformátory včetně českých kališnických, českobratrských a evangelických rebelů. Neteční to nechávají být, lokajíčkové halasně tleskají.

A tak jsme na jedné straně chlácholeni jak vlastně o nic nejde a jak sebevědomě tím vystupujeme. Na druhé straně jsou pomníky připomínající nevhodné odbojáře a spojence odstraňovány a nahrazovány památníky jinými, právě opačného významu. Atak se nám po vsích objevují pamětní desky esesáků, volkssturmannů a fanatických nacistů. Památníky padlých vojáků wehrmachtu a eses s jasně velkoněmeckou symbolikou ( Příchovice), problematických jednotek které po spolupráci s nacisty a účasti na perzekucích  obyvatelstva na poslední chvíli přešly k některým protinacistickým formacím v zájmu vlastních cílů. ( Řeporyje). Pokoutně se tomu  všemu říká změna paradigmatu, skutečný stav věcí je národní kastrace. To je to, oč tu běží, jak pravil klasik.