Moje milé děti,

při Vaší pouti životem se dříve nebo později dostanete do situace, že Vás někdo odněkud bude vylučovat, vykazovat, vyhánět anebo Vy samé dospějete k názoru, že Vám bude lépe, když nějaké společenství opustíte. Aby Vám bylo pro další argumentaci jasno, nemluvím o vyloučení z důvodu porušení zákonů, stanov, dohod nebo o emigraci (to je jiné téma), ale o vyloučení na základě neshody v diskuzi zúčastněných stran. Abych Vám to lépe přiblížil, představte si, že jste účastny hře v karty.  V hazardu platí, že bez peněz do hry nelez. Někteří z hráčů ale mohou mít více peněz než druzí. Ti, co jich mají více, sází na to, že ve hře déle vydrží a hráči s několika málo bankovkami jim je postupně odevzdají (proto tam z jejich hlediska jsou), a naopak, hráči s malým množstvím peněz zase hřeší na to, že jejich um a štěstí ve hře jim budou nápomocny, aby se peníze movitějších hráčů přemístily k nim. Stane se ale, že se hráči dostanou do sporu mezi sebou a jeden druhého vyzve, ať odejde od stolu. Zkušenost říká, že výzvu k opuštění hry častěji pronášejí ti u stolu majetnější, zvláště když zjistí, že od méně solventního hráče už moc peněz nedostanou. Mají totiž pocit, že na to mají, díky jejich množství peněz ve hře, právo. A tak je to, milé děti, v celém životě. Vždy Ti velcí nebo majetnější jsou a budou agresivnější a pánovitější, neboť mají pocit, že jsou Těmi, kdo mají stanovovat, měnit nebo rušit pravidla hry. Někdy je to ku prospěchu věci, jindy ne.

Není na tom zas tak moc špatného, třeba říci. Je to vlastně ve společenských pravidlech lidského chování skrytý zákon o teorii přírodního výběru. Lidé ale po dlouhé historii vlastních chyb přišli na to, že nemůže platit v oblasti, kterou je spolupráce mezi národy a státy, přestože je podobných případů historie plná. Z důvodů, které není třeba blíže vysvětlovat (hlavně kvůli omezení válek), se lidstvo postupně na omezení zákona o přírodním výběru v mezinárodních vztazích domluvilo, a od skončení druhé světové války vytváří různá společenství států, prostřednictvím kterých se snaží vytvářet, vznešeně řečeno, „mírové soužití mezi národy“.

Pravdou ovšem je, že je to jenom na oko. Velké země těmi malými pohrdají a slouží jim jenom k tomu, aby je mohly obchodně a finančně využívat. V  případě České republiky dříve Rakousko-Uhersko, Německo nebo Sovětský svaz, dnes Evropská unie, i když blouznivci našich hor budou tvrdit něco jiného. V každém spolku států, ve kterém budou přítomny velké a malé země nebo národy vedle sebe tomu tak bude. Výjimkou v našich dějinách bylo pouze nedemokratické socialistické Československo, které mělo v ústavě obsažen zákaz majorizace (Češi, kterých bylo více, nemohli přehlasovat Slováky). Rozdíl oproti historii je pouze v tom, že dnes velké země zotročují menší země pomocí korupce jich samých nebo jejich demokraticky zvolených představitelů, a ne způsobem válečným (je to lacinější).

Když jde ale o věc zásadního významu, pak jdou ohledy stranou.  O tom, že žijeme v laskavém protektorátu, nemůže být pochyb. Ten, kdo to dříve nepochopil, snad prozřel v okamžiku většinového hlasování o kvótách, kterým říše údajně demokraticky rozhodla o změně etnického a demografického složení obyvatel v ní sdružených států.