Aleš Hušák: O tom, že žijeme v laskavém protektorátu, nemůže být pochyb. Dopis mým dětem č. 2

Moje milé děti,

při Vaší pouti životem se dříve nebo později dostanete do situace, že Vás někdo odněkud bude vylučovat, vykazovat, vyhánět anebo Vy samé dospějete k názoru, že Vám bude lépe, když nějaké společenství opustíte. Aby Vám bylo pro další argumentaci jasno, nemluvím o vyloučení z důvodu porušení zákonů, stanov, dohod nebo o emigraci (to je jiné téma), ale o vyloučení na základě neshody v diskuzi zúčastněných stran. Abych Vám to lépe přiblížil, představte si, že jste účastny hře v karty. V hazardu platí, že bez peněz do hry nelez. Někteří z hráčů ale mohou mít více peněz než druzí. Ti, co jich mají více, sází na to, že ve hře déle vydrží a hráči s několika málo bankovkami jim je postupně odevzdají (proto tam z jejich hlediska jsou), a naopak, hráči s malým množstvím peněz zase hřeší na to, že jejich um a štěstí ve hře jim budou nápomocny, aby se peníze movitějších hráčů přemístily k nim. Stane se ale, že se hráči dostanou do sporu mezi sebou a jeden druhého vyzve, ať odejde od stolu. Zkušenost říká, že výzvu k opuštění hry častěji pronášejí ti u stolu majetnější, zvláště když zjistí, že od méně solventního hráče už moc peněz nedostanou. Mají totiž pocit, že na to mají, díky jejich množství peněz ve hře, právo. A tak je to, milé děti, v celém životě. Vždy Ti velcí nebo majetnější jsou a budou agresivnější a pánovitější, neboť mají pocit, že jsou Těmi, kdo mají stanovovat, měnit nebo rušit pravidla hry. Někdy je to ku prospěchu věci, jindy ne.

Není na tom zas tak moc špatného, třeba říci. Je to vlastně ve společenských pravidlech lidského chování skrytý zákon o teorii přírodního výběru. Lidé ale po dlouhé historii vlastních chyb přišli na to, že nemůže platit v oblasti, kterou je spolupráce mezi národy a státy, přestože je podobných případů historie plná. Z důvodů, které není třeba blíže vysvětlovat (hlavně kvůli omezení válek), se lidstvo postupně na omezení zákona o přírodním výběru v mezinárodních vztazích domluvilo, a od skončení druhé světové války vytváří různá společenství států, prostřednictvím kterých se snaží vytvářet, vznešeně řečeno, „mírové soužití mezi národy“.

Pravdou ovšem je, že je to jenom na oko. Velké země těmi malými pohrdají a slouží jim jenom k tomu, aby je mohly obchodně a finančně využívat. V případě České republiky dříve Rakousko-Uhersko, Německo nebo Sovětský svaz, dnes Evropská unie, i když blouznivci našich hor budou tvrdit něco jiného. V každém spolku států, ve kterém budou přítomny velké a malé země nebo národy vedle sebe tomu tak bude. Výjimkou v našich dějinách bylo pouze nedemokratické socialistické Československo, které mělo v ústavě obsažen zákaz majorizace (Češi, kterých bylo více, nemohli přehlasovat Slováky). Rozdíl oproti historii je pouze v tom, že dnes velké země zotročují menší země pomocí korupce jich samých nebo jejich demokraticky zvolených představitelů, a ne způsobem válečným (je to lacinější).

Když jde ale o věc zásadního významu, pak jdou ohledy stranou. O tom, že žijeme v laskavém protektorátu, nemůže být pochyb. Ten, kdo to dříve nepochopil, snad prozřel v okamžiku většinového hlasování o kvótách, kterým říše údajně demokraticky rozhodla o změně etnického a demografického složení obyvatel v ní sdružených států.

Vždy, když dnes dojde ke krizi, kterou neumí společenství států řešit, nastane to, co v každé vyhrocené debatě. Ten, komu dojdou argumenty, a je v debatě slabší, má jenom dvě možnosti, mezi kterými pochopitelně chybí možnost uznat názor druhého. To se mezi státy nenosí. Těmi možnostmi jsou varianty buď odejít, nebo vyzvat k odchodu svého oponenta. Jak jsem zdůraznil, válkou se to dnes v Evropě neřeší. A přesně to se stalo minulý týden. Pan prezident Hollande poté, co zjistil, že odpor východní a střední Evropy proti kvótám je silnější, než si myslel, a nemaje v evropském diskursu žádné věcné argumenty proti těm logickým, které byly vznášeny, vyzval země, nevyznávající dle něj evropské hodnoty a solidaritu k odchodu z Evropské unie. Do koncertu velmocí přeci nikdo mluvit nesmí.

Jenom škoda, že se ho nikdo z našich zbabělých politiků okamžitě nezeptal, zda za evropské hodnoty považuje železnou tyč zabodnutou do jisté části těla Muhammada Kaddáfího, která se v tom otvoru jeho těla ocitla poté, co bez zjevných příčin zahájila Francie s Velkou Británií bombardování Libye, anebo abychom byli přízemnější, jestli je evropskou hodnotou vyvádění zisků z prodeje české vody francouzskou společností. Nebo zda tím mínil bombardování Sýrie Francií bez souhlasu její vlády při zdůraznění argumentu, že bude Francie zasahovat všude, kde budou ohroženy její bezpečností zájmy? Vida, evropské hodnoty v přímém přenosu viděno očima pana prezidenta Hollanda. A hle, jak on sám měří dvojím metrem. Hned druhý den po přijetí kvót pan prezident Hollande zdůraznil, že v Evropě musí všichni ustoupit požadavkům Velké Británie, aby v evropském spolku zůstala. Jistě že musí. Kdo jiný by nahradil anglické peníze, které tak zásadně sanují francouzského zemědělce (vedle peněz německých samozřejmě). O evropských hodnotách jaksi řeč nebyla, pokud tím nebyly míněny za nimi skryté francouzské ekonomické zájmy. Je prostě něco jiného, když se má ustoupit velké zemi než té malé.

Řečeno slovy francouzského klasika, mohlo by se zdát, že pan prezident Hollande propásl dobrou příležitost mlčet. A je chybou submisivní české diplomacie, že mu na jeho neomalenou poznámku stejně hrubě expresivně neodpověděla s tím, že máme pocit, že evropské hodnoty, které tento politik vyjadřuje, se dají shrnout ve větě „ Buď bude po našem, anebo táhněte“.

Je faktem, že se nedokážeme ozvat hrubému demokratickému násilí. Taková je bohužel dnešní zahraniční politika laskavého protektorátu Česká republika. Každý si o nás může otřít botu jak o rohožku, a nedočká se jasného odsudku. Jistě, platí, že moudřejší ustoupí, to ale nemůže platit ve vztazích mezi státy. Naši politici nejsou schopni urážející prohlášení komentovat na rozdíl od politiků jiných zemí, a to i těch menších než je Česká republika. Na hrubý pytel hrubá záplata, říkávala Vaše prababička.

Pokud ovšem milé děti nebudete ve svém životě reagovat na zlá obvinění nebo špinavé argumenty včas, anebo vůbec, nebude Vás zítra nikdo poslouchat a budete za pouhé služebné těch druhých. To je doporučení pro Vás, které platí, a to zdůrazňuji, jak mezi lidmi, tak i mezi státy. Nenechejte se otloukat, o to méně slovně.

Nu, a jestli Vás někdo bude odněkud v životě po vypjaté diskuzi vylučovat nebo vykazovat? Neperte se, seberte svůj klobouk a hůl, a se slušným pozdravem, aby se nikdo necítil uražen, odejděte, aniž jste práskli dveřmi. Možná to bude znamenat finanční ztrátu, anebo nedostanete k obědu zadarmo polévku. Ale pamatujte, že ani almužna není nakonec podávána zadarmo.

Vylučování a odchody bolí. Já vím. Proto nakonec musíte ocenit krásu odchodů z vlastní vůle, milé děti. Hloupě se nakonec cítí ten druhý a navíc máte možnost dál svobodně prezentovat své názory bez omezováním společenstvím, ve kterém jste doposud byly účastny. A donutí Vás to naučit se vařit si polévku sami. To je ten zásadní rozdíl oproti tomu, když musíte opustit společenství lidí z cizí vůle. Nesmíte ale zahořknout ani v takovém případě. Pravda totiž, milé děti, nakonec stejně zvítězí, i když jí to chvíli bude trvat.

Váš táta

V Praze dne 1. 10.2015

Aleš Hušák