Kontinuální systémové a personální bytnění státních struktur provázela izolace státotvorných rozhodovacích center od občanské veřejnosti. Osobně zištné pohnutky převažují nad veřejnými zájmy, public goods. Mocní bezuzdně bohatnou, problémy většiny občanské veřejnosti se prohlubují i rozšiřují, rozevírání sociálních nůžek je vůči často zcela bezmocným lidem, stále nemilosrdnější. Mocenské korporáty řízené politiky neslouží prioritně zájmům státu a národa, ale bez skrupulí jejich protiprávnímu, mafióznímu zpronevěřování majetku státu jeho a jím ovládanými institucemi a činiteli. Děje se tak za fatálních důsledků se škodami mezigeneračního dosahu. Ty jsou důsledkem fetišizace nastolených ultraliberálních poměrů, demokraturou kleptokracie a řečeno slovy filozofa „ničením tradičních zdrojů smyslu života“.

Proto také mohl eurokomisař pro regionální politiku Johannes Hahn bez diplomatických servítků varovat, že správa evropských dotací je u nás nepřiměřeně podřízena politice a mocenským strukturám. Příslušní úředníci se v Česku podle něj mění s každou politickou garniturou, takže neexistuje kontinuita působností úředníků, kteří mají na starosti strukturální fondy. Brusel české úředníky přitom za nemalé peníze školí, jak fondy spravovat.  

Už jaktakž vyškolení úředníci jsou přitom odvoláváni nejenom v rámci pravidelných změn vlád, kdy místo dosavadních vládních stran nastoupí opozice, ale dokonce i v případech, kdy se mění ministr v rámci jedné politické strany! Politikům se tento stav vyplatí udržovat proto, že vytváří pro ně příhodné korupční a malverzační prostředí. Z hlediska dlouhodobější perspektivy hlavních politických stran, ale především demokracie a veřejných zájmů, je to jednání naprosto sebevražedné. Extrémy plodí extrémy, takže opozičně smluvní i koaliční politici svými postoji k (ne)fungování státu vytvářeli a vytvářejí předpoklady pro to, aby znovu přicházely politické síly, které budou nabízet stát, jenž se plete úplně do všeho. V těchto souvislostech je všeobecně známo, že jsou cíleně upravovány, falzifikovány údaje pro Brusel, je omezována občanská a osobní svoboda výkonu veřejné kontroly závazků státu vůči laické i odborné občanské veřejnosti.

Klasické vymezení pravidel určujících limitní situace demokratického vládnutí podal R.A. Dahl ve své koncepci polyarchie. Sevřeně to vyjádřil N. Bobby: „Minimální, nepodkročitelný obsah demokratického státu jsou záruky základních svobod, existence soutěžících stran, periodické volby se všeobecným volebním právem, rozhodování, která jsou činěna kolektivně anebo jako výsledek kompromisu ...buď na základě většinového principu anebo alespoň jako závěr otevřené debaty mezi různými frakcemi či spojenci ve vládní koalici.“

Úpadek demokracie v její zastupitelské podobě v ČR dokládá nejen společenský, ale i národohospodářský krizový a nekoncepční vývoj země. Podílí se na tom absence strategických záměrů, bagatelizace všeobecných krizových projevů společenské a národohospodářské problematiky, jak na to v minulém roce upozornili ekonomičtí odborníci z Mendelovy Univerzity Brno. Autorský kolektiv Evropských křižovatek napsal:  Limitace myšlenek ostatních a nenaslouchání  je "diagnozou" nemocného způsobu rozhodování ( J. Hodač, L. Lacina,P . Strejček, 2014, ISBN 978-80-7485-018-9).