Arménský velvyslanec: Pravda o pogromech a protiarménské politice Ázerbájdžánu

04.03.2021 11:01

Komentář velvyslance Arménie v České republice Ašota Hovakimjana - Pravda o pogromech v Sumgaitu, o „tragédii v Chodžaly" a o ázerbájdžánské protiaménské politice.

Arménský velvyslanec: Pravda o pogromech a protiarménské politice Ázerbájdžánu
Foto: Velvyslanectví Arménie v ČR
Popisek: Ašot Hovakimjan, Velvyslanec Arménie v ČR
reklama

27. února si Arméni na celém světě připomínají oběti arménských pogromů v Sumgaitu. Poslední roky slábnoucího Sovětského svazu byly poznamenány vyjádřením lidu Arcachu (Náhorního Karabachu) svého poklidného požadavku na uplatnění práva na sebeurčení. Odpovědí na legitimní požadavky těchto lidí, bohužel, nebylo porozumění ani dialog, nýbrž násilí, deportace, cílené masakry a nakonec válka.

Politika ázerbájdžánského vedení založená na xenofobii a etnických čistách arménského obyvatelstvu se otevřeně projevila 27. – 29. února v ázerbájdžánském městě Sumgait, 26 km od Baku, kde bylo arménské obyvatelstvo podrobeno masovému zabíjení a nevyslovitelně surovým krutostem, to vše pod heslem „Smrt Arménům“. Masakry byly mezinárodním společenstvím odsouzeny. Odsouzeny byly rovněž i usnesením Evropského parlamentu ze 7. července 1988, které definovalo masakr v Sumgaitu jako protiarménské pogromy, a rovněž popsalo bezpečnostní hrozbu pro Armény žijící v Ázerbájdžánu. Právě tato zvěrstva byla důvodem, proč laureát Nobelovy ceny za mír Andrej Sacharov napsal, "přestože o tom mohli někteří před Sumgaitem pochybovat, neexistuje žádný morální důvod k tomu, aby se trvalo na územní jednotě NKAO a Ázerbájdžánu poté, co k této tragédii došlo.“

Sumgaitská zvěrstva byla prvním etnicky motivovaným masovým zločinem v Evropě od konce druhé světové války. Pozdější vlády Ázerbájdžánu upřednostňovaly zamlčování pravdy o tragédii a utajovaly její skutečné příčiny. Beztrestnost vůdců masakru připravila půdu pro etnické čistky po celém Ázerbájdžánu, které vyvrcholily krvavými masakry a masovou deportací Arménů z Baku v lednu 1990, po kterých následovala rozsáhlá vojenská agrese proti obyvatelům Náhorního Karabachu.

Sumgaitské pogromy znamenaly začátek konfliktu v Náhorním Karabachu. Ázerbájdžán zareagoval na poklidný požadavek obyvatel Náhorního Karabachu na sebeurčení masovým násilím a pogromy Arménů. To vytvořilo podstatu konfliktu v Náhorním Karabachu: zajistit bezpečnost obyvatel Arcachu prostřednictvím realizace jejich práva na sebeurčení.

Zatímco oficiální reakcí Baku na aspiraci obyvatel Náhorního Karabachu k uplatnění práva na sebeurčení, byly pogromy a etnické čistky arménského obyvatelstva, reakcí na implementaci tohoto práva v praxi, opírající se o tehdy existující právní předpisy SSSR a normy mezinárodního práva, byla v roce 1991 rozsáhlá válka proti nově nezávislému Arcachu, doprovázená hrubým porušováním mezinárodního humanitárního práva.

Přesně před 29 lety zahájily ázerbájdžánské ozbrojené síly dlouhé měsíce trvající ostřelování hlavního města Náhorního Karabachu - Stěpanakertu. Ostřelování města, které se v té době stalo útočištěm pro uprchlíky prchající před pogromy v Sumgaitu, Baku a dalších městech v Ázerbájdžánu. 13. února 1992, v rozporu s mezinárodními úmluvami, začal Ázerbájdžán používat odpalovače BM-21 „Grad“ v obytných oblastech Stěpanakertu.

Chodžaly bylo jednou ze sedmi základen využívaných pro ostřelování Stepanakertu. Už v sovětských dobách mělo Chodžaly důležitý strategický význam, protože se nacházelo na křižovatce spojující Stěpanakert s ostatními regiony Náhorního Karabachu. V 70. letech bylo navíc vedle Chodžaly postaveno jediné letiště v Náhorním Karabachu, které bylo během blokády Arcachu jedinou  branou do světa. V roce 1992 se tedy ukázalo, že zastavení palby z Chodžaly bylo nezbytnou podmínkou pro záchranu jak populace Stěpanakertu, tak Náhorního Karabachu, jako celku. Operace k neutralizaci Chodžaly byla zahájena 25. února 1992. Po celé měsíce síly Obranné armády Náhorního Karabachu informovali ázerbájdžánskou stranu všemi dostupnými prostředky, jak o této operaci, tak i o její cílech a humanitárním koridoru vytvořeném pro evakuaci obyvatel z Chodžaly.

Ázerbajdžán nadále překrucuje fakta kolem krvavých událostí poblíž města Agdam, které nazývá „tragédií v Chodžaly“. Pouhá fakta o těchto událostech přináší nespočet otázek, a ázerbájdžánské vedení si i po třech desetiletích stále raději ponechává odpovědi zamčené na sto západů.

Ramiz Fataliev, předseda Výboru pro vyšetřování událostí Chodžaly, v rozhovoru uvedl, že 22. února, několik dní před událostmi v Chodžaly, se za přítomnosti prezidenta, předsedy vlády, hlavy KGB a dalších uskutečnilo zasedání Rady bezpečnosti státu, na němž bylo rozhodnuto, že obyvatelé Chodžaly nebudou evakuováni.Jak již bylo zmíněno, síly sebeobrany Náhorního Karabachu ponechaly humanitární koridor pro obyvatele města Chodžaly, z nichž většina bezpečně dorazila do Agdamu. Bohužel, část obyvatel Chodžaly, která úspěšně překročila území pod arménskou kontrolou, do Agdamu na území ovládaném ázerbájdžánskou stranou, nedorazila. Samotní Ázerbájdžánci navíc nejen dokumentují inscenaci některých faktů této tragédie, ale hovoří také o jejích vnitřnopolitických důsledcích . První prezident Ázerbájdžánu Ayaz Mutalibov otevřeně položil své otázky, a podal hodnocení událostí ve slavném rozhovoru české novinářce Daně Mazalové (Nezavisimaya Gazeta, 02.04.1992). Ázerbájdžánští investigativní novináři jako například Čingis Mustafaev hovoří o hlavních zločinech spáchaných během agdamských událostí (mrzačení těl, která byla objevena několik dní po událostech) a ptají se, kdo mohl být v režii podobných zvěrstev, když nic takového nebylo na místě během předchozích dnů natáčení zaznamenáno.  Nutno zmínit, že těla byla nalezena na území pod ázerbájdžánskou kontrolou.

Není překvapivé, že v Ázerbájdžánu panuje nulová tolerance vůči pochybnostem, podezřením či investigativní žurnalistice kolem oficiální verze „událostí Chodžaly“. Ti, kteří se odvážili otevřeně hovořit o těchto událostech, byli buď zabiti nebo uvězněni jako například novináři Cingiz Mustafaev a Eynulla Fatullayev. Jiní byli vyhoštěni jako první prezident Ázerbájdžánu Ayaz Mutalibov.

Ázerbájdžánské vedení dosud nezodpovědělo otázky, které položili samotní Ázerbájdžánci. Mezitím zdokonalilo umění překrucovat výše uvedená fakta tak, aby obvinilo jiné ze svých vlastních zločinů, a uniklo tak odpovědnosti. Mezitim se pokouší vytvořit fiktivní protiváhu masakrům, které páchalo proti Arménům v Sumgaitu, Baku, Kirovabadu a jinde.

Po téměř tři desetiletí mění ázerbájdžánské úřady svoji taktiku - od obviňování obětí z organizování pogromů k oslavování jejich pachatelů. Neměnná zůstává jen a pouze absence vůle ázerbájdžánské strany převzít odpovědnost za masivní a závažné porušování lidských práv při sledování svých genocidních úmyslů vůči Arménům. 

Ázerbájdžánské úřady za pomoci politiky pozměňování demografických údajů Arcachu, tedy snížením počtu arménských obyvatel, ještě víc legitimizují obavy arménské strany z ohrožení fyzické bezpečnosti arménských obyvatel Arcachu, jak v roce 1988, tak i dnes.

Události Sumgaitu vytvořily precedent beztrestnosti a dokonce oslavování vraždění arménských civilistu, čehož jsme byli svědky později během arménských masakrů jinde v Ázerbájdžánu.

Vedení Ázerbájdžánu pokračuje v šíření nenávisti vůči Arménům, a to oficiální podporou protiaménské rétoriky v ázerbájdžánské společnostin. Mezitím se dehumanizace Arménů, oslavy zločinů proti nim, a také oslavování pachatelů těchto zločinů, staly jedním ze základních kamenů vnitřní politiky vládnoucí elity. Ta podporuje takové trestné činy, jako je brutální vražda Gurgena Margaryana, kterého v roce 2004 ve spánku sekerou zabil Ramil Safarov. Stalo se tak, když se společně účastnili výcvikového kurzu NATO v Budapešti. Vrah byl později prohlášen za národního hrdinu Ázerbájdžánu. Zpráva Evropské komise proti rasismu a intoleranci Rady Evropy (ECRI) za rok 2016 o Ázerbájdžánu uvádí: „V roce 2012 úřady omilostnily, propustily a povýšily Ramila Safarova, který byl v Budapešti odsouzen k doživotnímu vězení za vraždu arménského armádního důstojníka, bez ohledu na riziko pěstování pocitu beztrestnosti pro pachatele rasově motivované kriminality."

Během rozsáhlé ofenzívy proti obyvatelům Náhorního Karabachu v dubnu 2016 ázerbájdžánské ozbrojené síly v pohraniční vesnici Talish i na dalších místech Náhorního Karabachu páchaly popravy ve stylu ISIS, mrzačením těl svých obětí a pochodováním s useknutými hlavami. Cíle těchto zločinů vyhledávali mezi zranitelnými skupinami jako jsou starší osoby, ženy a příslušníci jezídské náboženské menšiny.

Páchání těchto zvěrstev nejenže nebylo odsouzeno, ale společně s dalšími podobnými zločiny je ázerbájdžánskými nejvyššími orgány oslavováno jako vojenské vítězství.

Zprávy Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti Rady Evropy uvádí Armény jako zranitelnou skupinu v Ázerbájdžánu. Poradní výbor Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (ACFC) například poznamenává „přetrvávající diskurz kolem konfliktu o Náhorní Karabach identifikující Arménii nebo Armény jako „nepřítele“ a otevřeně hlásící nenávistné komentáře“. Podle jiných zdrojů existuje konfliktní vnitropolitický diskurz, ve kterém je v hanobení Arménů velmi plodné ázerbájdžánské vedení, vzdělávací systém a média. V podmínkách přísných omezení svobody projevu a svobody sdělovacích prostředků vede anti-arménská propaganda k radikalizaci mládeže. Zpráva ECRI z roku 2016 o Ázerbájdžánu uvádí: „Političtí vůdci, vzdělávací instituce a média nadále používají nenávistné projevy proti Arménům; v této nenávistné rétorice vyrostla již cela generace Ázerbájdžánců“.

K výše uvedeným zločinům ve skutečnosti nedošlo nečekaně. Již léta jsme svědky stále se zvyšující úrovně anti-arménské nenávisti a xenofobie v Ázerbájdžánu. Ramil Safarov, skutečně nastavil trend a prostředí pro takové zločiny z nenávisti. Za svůj zločinl byl obdivován, jako člověk hodný následování, jako manifestant vlastenectví. V Ázerbájdžánu se stal hrdinou pro školáky a předškoláky již v roce 2004. A právě tato generace dnes po vzoru Ramila Safarova páchá válečné zločiny, jak proti vojenskému personálu, tak i proti civilnímu obyvatelstvu Arcachu. To je hlavní pramen toho, proč agresi proti Arcachu doprovázela četná hrubá porušování pravidel a zvyklostí platných v ozbrojených konfliktech, a také válečné zločiny, včetně záměrného zaměřování civilního obyvatelstva a kritické infrastruktury za využití zakázané kazetové munice a chemických zbraní, poprav, nelidského nebo ponižujícího zacházení s válečnými a civilními zajatci, stětí, zmrzačení mrtvých těl a další dobře zdokumentované zločiny zaměřené na konečný účel etnických čistek a vyhlazení arménského obyvatelstva z území jejich předků.

Nenávist vůči Arménům a nesnášenlivost pěstovaná v Ázerbájdžánu po mnoho let vedou k tomu, že arménské historicko-kulturní dědictví se dostává pod hrozbu „kulturní genocidy“. Tato obava je založena na skutečnosti, že Ázerbájdžán je po celá desetiletí odpovědný za systematické ničení jakýchkoliv stop civilizační přítomnosti Arménů na území pod svojí kontrolou. Jako příklad ze sovětského období a z dob války, kterou rozpoutal Ázerbájdžán v letech 1992-1994, může sloužit fakt, že ázerbájdžánské úřady zničily nejméně 167 arménských kostelů, 8 arménských klášterních komplexů a 123 historických arménských hřbitovů. Kontroverzní restaurování kostelů ve městě Nij v oblasti Gabaly v roce 2004 ze strany ázerbájdžánských úřadů mělo za následek vymazání stávajících nápisů v arménském jazyce, což vedlo zahraniční velvyslance k odmítnutí účasti na opětovném otevření kostela. Snad nejznámějším aktem kulturní genocidy, spáchané Ázerbájdžánem, bylo zničení několika tisíc obřích rytých křížových kamenů (chačkarů) a náhrobků středověkého arménského hřbitova Jugha v Nachičevanu v letech 1997-2006, které byly srovnány se zemí buldozery ázerbájdžánské armády, a to v době míru a daleko od zóny konfliktu. Celkem bylo zbořeno 89 středověkých kostelů, 5 840 zdobených křížových kamenů a 22 000 historických náhrobků, k čemuž existuje dostatek důkazů, včetně fotografií a videí, dokumentujících tento barbarský čin.

Arcach je nedílnou a neoddělitelnou součástí arménského kulturního dědictví. Kulturní a náboženské památky Arcachu, jsou mimořádným příkladem křesťanské arménské architektury, a poskytují hmotné důkazy o dlouhé historii Arménů v regionu, a jsou nedílnou součástí přínosu Arménů ke kulturnímu dědictví světa. Ázerbájdžán neúnavně pokračuje ve zkreslování arménského kulturního dědictví, v některých případech prostřednictvím falešné reprezentace tohoto dědictví jako „kavkazsko- albánského“, protože přítomnost Arménů v Náhorním Karabachu je vážnou výzvou pro ázerbájdžánské nároky v regionu.

Arménie má proto oprávněné obavy o osud bohatého arménského historického a kulturního dědictví, čítajícího kolem 4000 památek (klášterů, kostelů, charakteristických arménských křížových kamenů / chačkarů), které jsou nyní pod kontrolou Ázerbájdžánu. Je zde dostatek důvodů věřit, že Ázerbájdžán se uchýlí k úmyslnému zničení a / nebo zpronevěře těchto památek. Tato obava je oprávněná, vzhledem k mnoha precedentům Ázerbájdžánského úmyslného ničení arménských památek kulturního dědictví v době míru i v průběhu nedávné války, kdy několik objektů kulturního dědictví, jako je katedrála svatého Spasitele Gazančecoc v Šuši, archeologické naleziště Tigranakert, kostel sv. Jana Křtitele / Kanač Žam a další památky, bylo úmyslně napadeno a zničeno ázerbájdžánskými ozbrojenými silami. Bránění mezinárodním institucím jako je UNESCO ve vstupu do regionu, je pouhým důkazem svědčícím o skutečných záměrech našich ázerbájdžánských sousedů.

Katedrál svatého Spasitele Gazančecoc v Šuši

Dnes si připomínáme oběti sumgaitských pogromů na pozadí hrozných následků války, kterou Ázerbájdžán rozpoutal společně se svými tureckými spojenci proti obyvatelům Arcachu. Rostoucí nenávist vůči Arménům, xenofobie a nesnášenlivost, jež se v Ázerbájdžánu pěstují po celá desetiletí a propagují se na nejvyšší politické úrovni, a nikdy se náležitě neřeší, se nakonec projevily ve válečných zločinech páchaných na arménské populaci a jejím historicko-kulturním dědictví během a po skončení poslední války Arcachu. V této válce se masová zvěrstva, mimosoudní rozpravy nad lidmi, zabíjení, ničení a nezákonné vyvlastňování kostelů, hřbitovů a náboženských symbolů, staly pro Ázerbájdžán běžnou praxí.

Xenofobní postoje a genocidní úmysly, které poháněly sumgaitské pogromy, a masakry Arménů v Ázerbájdžánu, navíc stále představují přímou hrozbu pro naše krajany, kteří jsou v současné době v ázerbájdžánské vazbě. Na rozdíl od Arménie, ázerbájdžánská strana své humanitární závazky vyplývající z trilaterálního prohlášení o příměří z 9. listopadu 2020, které ukládají výměnu válečných zajatců, zajatců a dalších zadržovaných, nesplnila. Navíc to Ázerbájdžánu nebránilo zajmout další zajatce, přestože toto prohlášení již bylo účinné.

Kruté, nelidské a ponižující zacházení Ázerbájdžánu se zajatými Armény, vojáky i civilisty, překonalo všechna nejhorší očekávání. Široká škála důkazů o hrozných zločinech spáchaných ázerbájdžánskými vojáky na území Arcachu, včetně poprav a stětí, byly dobře zdokumentovány prostřednictvím extrémně znepokojivých videí, která kolují po sociálních sítích, zatímco dokonce i repatriované mrtvoly arménských vojáků a civilistů odhalují řadu případů poprav a zmrzačení. Situaci dobře ilustruje skutečnost, že jedním z popravených civilistů byl Genadi Petrosyan (69), který se usadil v Náhorním Karabachu poté, co přežil arménské masakry spáchané v únoru 1988 v Sumgaitu. Human Rights Watch rozsáhle informovala o špatném zacházení s několika arménskými válečnými zajatci, zatímco vysoký komisař OSN pro lidská práva označil případ souhrnné popravy dvou zajatých Arménů jako možný válečný zločin. V řadách armády Ázerbájdžánu pokračuje přítomnost mnoha džihádistických zahraničních teroristických bojovníků, vycvičených k páchání krutých zločinů. Jejich přítomnost pouze a jen přispívá ke stávajícím vážným obavám o osud zadržených bojovníků a civilistů arménského původu, kteří jsou v současné době v ázerbájdžánské vazbě.

Nedávno jsme si připomněli nejen oběti masakrů v Sumgaitu, ale rovněž všechny, kteří padli v boji proti rozsáhlé agresi Ázerbájdžánu a Turecka proti obyvatelům Arcachu. Agresi, která odrážela stejný genocidní záměr jako před více než 30 lety. Ázerbájdžánské zkreslení faktů a důkazů je nebezpečným projevem popření, které podněcovalo a prosazovalo nenávist vůči Arménům a podporovalo genocidní tendence v ázerbájdžánské společnosti. To vše za účelem vnitřních politických zisků těch, kteří stoji v čele Ázerbájdžánu. Masové krutosti a etnické čistky spáchané na Arménech, nedostatečné odsouzení a ospravedlnění masakrů v Baku, Kirovabadu (Gandže) , v Maragu, v Tališi a jinde, vládou podporovaná protiarménská rétorika, oslavování Ramila Safarova a dalších vrahů Arménů, záměrné zacílení arménského civilního obyvatelstva a humanitárních infrastruktur během poslední války v Náhorním Karabachu zbraněmi hromadného ničení, stejně jako popravy, nelidské a ponižující zacházení s válečnými zajatci a civilními zajatci, opět dokazuje, že tento konflikt, který započal u pogromů v Sumgaitu proti arménské populaci, dosud nebyl vyřešen, protože nebyla zajištěna bezpečnost lidu Arcachu prostřednictvím realizace jejich práva na sebeurčení v rámci mírového procesu vedeného spolupředsedy Minské skupiny OBSE.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

František Kašpárek: Kultura vymazávání

19:53 František Kašpárek: Kultura vymazávání

Světem hýbá vynález, který se nazývá Cancel culture, neboli kultura rušení. Kultura rušení, ve skute…