27. února si Arméni na celém světě připomínají oběti arménských pogromů v Sumgaitu. Poslední roky slábnoucího Sovětského svazu byly poznamenány vyjádřením lidu Arcachu (Náhorního Karabachu) svého poklidného požadavku na uplatnění práva na sebeurčení. Odpovědí na legitimní požadavky těchto lidí, bohužel, nebylo porozumění ani dialog, nýbrž násilí, deportace, cílené masakry a nakonec válka.

Politika ázerbájdžánského vedení založená na xenofobii a etnických čistách arménského obyvatelstvu se otevřeně projevila 27. – 29. února v ázerbájdžánském městě Sumgait, 26 km od Baku, kde bylo arménské obyvatelstvo podrobeno masovému zabíjení a nevyslovitelně surovým krutostem, to vše pod heslem „Smrt Arménům“. Masakry byly mezinárodním společenstvím odsouzeny. Odsouzeny byly rovněž i usnesením Evropského parlamentu ze 7. července 1988, které definovalo masakr v Sumgaitu jako protiarménské pogromy, a rovněž popsalo bezpečnostní hrozbu pro Armény žijící v Ázerbájdžánu. Právě tato zvěrstva byla důvodem, proč laureát Nobelovy ceny za mír Andrej Sacharov napsal, "přestože o tom mohli někteří před Sumgaitem pochybovat, neexistuje žádný morální důvod k tomu, aby se trvalo na územní jednotě NKAO a Ázerbájdžánu poté, co k této tragédii došlo.“

Sumgaitská zvěrstva byla prvním etnicky motivovaným masovým zločinem v Evropě od konce druhé světové války. Pozdější vlády Ázerbájdžánu upřednostňovaly zamlčování pravdy o tragédii a utajovaly její skutečné příčiny. Beztrestnost vůdců masakru připravila půdu pro etnické čistky po celém Ázerbájdžánu, které vyvrcholily krvavými masakry a masovou deportací Arménů z Baku v lednu 1990, po kterých následovala rozsáhlá vojenská agrese proti obyvatelům Náhorního Karabachu.

Sumgaitské pogromy znamenaly začátek konfliktu v Náhorním Karabachu. Ázerbájdžán zareagoval na poklidný požadavek obyvatel Náhorního Karabachu na sebeurčení masovým násilím a pogromy Arménů. To vytvořilo podstatu konfliktu v Náhorním Karabachu: zajistit bezpečnost obyvatel Arcachu prostřednictvím realizace jejich práva na sebeurčení.

Zatímco oficiální reakcí Baku na aspiraci obyvatel Náhorního Karabachu k uplatnění práva na sebeurčení, byly pogromy a etnické čistky arménského obyvatelstva, reakcí na implementaci tohoto práva v praxi, opírající se o tehdy existující právní předpisy SSSR a normy mezinárodního práva, byla v roce 1991 rozsáhlá válka proti nově nezávislému Arcachu, doprovázená hrubým porušováním mezinárodního humanitárního práva.