Posléze měl v zemi zavládnout klid. Z tohoto úsilí vzešel nakonec památník v berlínské Nové strážnici: „Obětem války a vlády násilí“, který měl v duchu Adenauera učinit čáru za nacistickou minulostí Německa. Kamenem úrazu se pak již při otevření památníku v Berlíně stala dedikace. Byla inklusivní v německém smyslu, vytratili se pachatelé a na místě obětí se objevila formulace dávající do jednoho pytle ty či ony národní citlivosti, oběti nacismu a oběti holokaustu. A tak namísto národního smíru památník vyvolal novou debatu a protesty vedly oprávněně nakonec k doplnění památníku dalším památníkem (obětem holocaustu).

To bude zřejmě také osudem každé politiky, která bude usilovat o tlustou čáru za minulostí, bez debaty o minulosti, a která nechápe, že debata o minulosti je jedinou cestou, jak se vůbec k nějaké společné minulosti dopracovat. Německý filozof Walter Benjamin (zahynul na útěku před Gestapem) v této souvislosti mluvil o „volání minulosti“. Jak A.Assmannová nedávno připomněla je Benjamin dnes nejdůležitějším filozofem, který nám připomíná, že o tom, co je za námi, nemůžeme mít dokonalý přehled a přístupné jsou jenom některé kusy dějin a záleží na tom, zdali k nám z minulosti dolehne volání hlasů (zotročených a těch, kteří prohráli a v tomto případě také obětí). Že je zde tato ethická dimenze minulosti, která se nesmí používat jen jako zásobník pro naše podstavce o tom, co nás dělá „větší a silnější, hezčí a hrdější“.