Základním principem kissingerovského pohledu na svět mezinárodních vztahů je rovnováha. To je podle bývalého amerického ministra zahraničí klíčový prvek stability anarchického mezinárodního prostřední, v němž neexistuje – tak jako v případě státu – žádná centrální donucovací autorita, ačkoli některé státy si na světového četníka historicky hrály a hrají.
Tato mocenská rovnováha je ze své podstaty dynamická. V čase se vyvíjí tak, jak relativně roste nebo naopak klesá síla a potenciál jednotlivých hráčů, jednotlivých aktérů. Úsilí politiků na mezinárodním kolbišti by mělo vždy směřovat k jejímu dosahování a udržování při vědomí toho, že jednostranné, ostatním třeba i proti jejich vůli vnucené kroky mohou mít později dalekosáhlé důsledky právě pro rovnováhu sil, a tím pochopitelně i pro mírovou koexistenci a soužití národů. Zdá se, že v situaci rozkolísané rovnováhy sil se v posledních dnech, měsících a letech nacházíme.
Vzájemné rozložení sil se nepochybně posouvá v neprospěch západního světa. Jeho relativní síla a vliv upadá. Západ, zdá se, reaguje podobně jako jiné civilizace, jež se nacházely v obdobné situaci v minulosti. Začínají se opět formovat rigidní vojensko-ekonomicko-politické bloky.
Pro nás v Evropě byla a je absolutním akcelerátorem a také výmluvou a ospravedlněním dříve nepředstavitelných kroků směřujících tímto směrem válka na Ukrajině. Bez té by nebylo možné, aby si Německo nechalo líbit odstřižení od ruské surovinové základny, aby si nechalo líbit sabotáž svého plynovodu atd. Před lety zcela nepředstavitelné věci.
Zásadnější diskusi nevyvolalo ani rozšíření NATO o Finsko. Česká politika to unisono nadšeně a triumfalisticky vítala se slovy, že Rusko, které nechtělo být na hranicích NATO, nyní získává tisíce kilometrů hranic s alianční zemí navíc. Je toto ale opravdu pohled České republiky? Je toto optika zájmů České republiky? Nebo to je spíše z hlediska zájmů naší země tak, že to Aliance, jíž jsme členem, získává ty tisíce kilometrů třaskavé hranice s Ruskem navíc? A je tím Česká republika, vázaná článkem pět k pomoci v případě napadení členského státu, bezpečnější, nebo nikoli? To jsou kissingerovské otázky, které měly být kladeny. Obávám se, že si je nikdo z našich politiků nepokládal a nepokládá si je ani dnes.
Na druhé straně světa je pak Rusko dlouhodobě vháněno do náruče Číny zcela v rozporu s tím, o co v zájmu Západu Henry Kissinger celý život usiloval.
Formování bloků je dlouhý proces. A v prvních chvílích jen málo nenaznačuje, co by mohlo následovat v závěru. Kroky, které se jevily jako správné a spravedlivé, ale v pozadí nerespektující onen požadavek rovnováhy, se nakonec vyjeví jako fatální. První světová válka toho budiž příkladem. V zárodku stojí už Berlínský kongres v roce 1878 antagonizující Rusko, následné sblížení Rakouska a Německa v Dvojspolku, Trojspolek s Itálií, závody ve zbrojení, Srdečná dohoda v roce 1904, Trojdohoda v roce 1907, anexe Bosny, Balkánské války…
Výsledkem je stav, kdy mnoho aktérů není spokojeno se statem quo a má pocit, že válkou se jejich postavení zlepší, což se nakonec ukáže jako osudný omyl. V kataklyzmatu světové války trvá ale několik zbytečných let, než to obě strany pochopí a uvědomí si to. Světový pořádek je rozmetán. V obdobné situaci se můžeme nacházet dnes ve vztahu k Číně a pochopitelně i k Rusku. Kissingerovské otázky po rovnováze a důsledcích jejího vychýlení si však nikdo nepokládá.
Česká média u příležitosti stých narozenin Henry Kissingera citovala z rozhovorů, které u příležitosti svého jubilea americký diplomat poskytl. Podle Kissingera směřujeme ke konfrontaci velmocí, protože „obě strany samy sebe přesvědčily, že je pro ně ta druhá strategickým nebezpečím“. Ve stejném rozhovoru pro The Economist americký státník dnešní situaci přirovnává právě k situaci před první světovou válkou, „kdy ani jedna strana není ochotna k politickým ústupkům a jakékoli narušení rovnováhy může mít katastrofální následky“. Obává se zároveň, že na zvládnutí a odvrácení se z konfliktní trajektorie mají Amerika s Čínou díky rychlému rozvoji technologií, zejména umělé inteligence, pět až deset let.
Ve stejné situaci radí naše generalita v médiích, abychom intenzívně zbrojili, protože desetileté okno, které na to prý máme, se s každým dalším dnem uzavírá. Zároveň ale generálové přiznávají, že Rusko má kapacity, jak na tyto kroky odpovědět. Postupné směřování k militarizaci, k závodům ve zbrojení, koneckonců i uzavírání smluv usnadňujících pohyb cizích vojsk na našem území jsou ukázkovými kroky, jež mohou vést k velmi nebezpečnému a nepředvídatelnému vývoji v budoucnosti. Generální štáby na počátku dvacátého století nemluvily a nejednaly o moc jinak.
Náznaky jednání, snahy o porozumění tomu, o co druhé straně jde, a z toho vyvození realistických závěrů, které je základem diplomacie snažící se vyhýbat problémům a zabránit zničujícímu konfliktu, čemuž Henry Kissinger zasvětil celý život, nevidíme. Pozice se naopak dál upevňují a zatvrzují.
Kissinger, který dle svých slov plně podporuje ukrajinský odpor, je jako jeden z mála schopen říci, že veškerou vinu na vzniku konfliktu nenese prezident Putin, ale že „svůj podíl na ruské agresi na Ukrajině nese také Severoatlantická aliance, která by neměla nabízet členství jakékoliv zemi z východního bloku“. Mnozí jeho slova dlouhodobě odmítají, ale bez realistického a neideologického přístupu tohoto typu nebude nikdy možné se pohnout z místa.
Ano, Kissinger opravdu je „Putinversteher“ v tom ohledu, že se skutečně snaží pochopit a porozumět chápání protivníka, aby tomu mohl v zájmu zachování rovnováhy a vyhnutí se zničujícímu konfliktu adekvátně přizpůsobit kroky a jednání. Tvrdí-li v Die Zeit, že „Putin nabyl dojmu, že už ho nikdo nebere vážně a Ukrajina se stala symbolem ponížení Ruska“, je to jeho realistické hodnocení situace. Nikoli vyjádření pochopení ruskému prezidentovi. Je zcela nepodstatné, považujeme-li toto ruské vnímání za paranoidní, či jestli s ním nesouhlasíme. Ono tady zkrátka je, a je proto potřeba tomu přizpůsobit naše kroky. Svoboda a suverenita do krajnosti činit si v zahraniční politice cokoli dle vlastní vůle neexistuje, to je zcela iluzorní. Nemají ji dokonale ani ty největší velmoci. Už vůbec ji pak nemají a nikdy neměly menší země v sousedství velkých, tím víc, když na svém území mají početnou menšinu identifikující se s oním velkým sousedem. O tom víme své.
Tvrdí-li Kissinger, že za vše nemůže jen Putin, říká tím vlastně také to, že zde existuje ještě něco víc, než jen osobnost ruského vůdce, o níž a jejím vývoji v posledních letech je možné si myslet cokoli. Je zásadním omylem personifikovat dlouhodobé ruské bezpečnostní obavy a zájmy, se kterými logicky nesouzníme, do osoby současného prezidenta. „Rusko je nebezpečné vždy,“ říká trefně Viktor Orbán v rozhovoru, jehož překlad jsme nedávno publikovali v Newsletteru IVK. Rusko a ruský národ zde však jsou, a budou zde i po válce. Rusko nelze nikam přesunout a přestěhovat se nemůžeme ani my. Jedinou cestou je s ním koexistovat, pokud možno v míru. Jiná cesta není. Bez ohledu na to, kdo stojí nebo bude stát v čele této země. Nedělejme si žádné iluze, že zájmy, které bude reprezentovat, se budou dramaticky lišit od Putinových. V konečném důsledku budou vždy více vycházet „z mapy“ než z hlavy, která stojí v čele ruského státu. To Henry Kissinger ze svého podrobného studia historie, soužití a konfliktů evropských národů ví velmi dobře.
Proto musíme odložit růžové brýle. Ale hlavně bychom měli opět začít formulovat svou vlastní politiku. Naše zájmy nejsou zájmy americké ani kohokoli jiného, jsou a mají být naše. Orbán ve výše citovaném rozhovoru řekl také následující: „ve válce na hranicích Evropy mají dnes rozhodující slovo Američané. Američanům to však nevyčítám, protože lvi žerou maso – nelze od nich očekávat, že se budou pást na polích.“ Měli bychom se proto znovu umět ptát po svých zájmech a snažit se je ve vlastním zájmu formulovat. Měly by toho být schopny jak velké evropské země – jako Francie a Německo – tak i my.
Ruský ministerský předseda a reformátor Pjotr Stolypin jednou řekl, že „v Rusku se za deset let změní vše, za dvě stě ale nic.“ Mějme to na paměti. Platí pro Rusko, ale platí to v dlouhém časovém horizontu v mnoha ohledech i pro Evropu a její národy. Připomenout si to u příležitosti tak významného jubilea Henryho Kissingera, pro kterého byly zájmy vždy klíčové, je užitečné.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
autor: PV
