Je našim geopolitickým osudem být výběžkem slovanského světa ve světě německém. Vztah k německému živlu je osou našich dějin. Na osudovosti této skutečnosti nic nemění ani přátelské a spojenecké vazby, jež s našim největším sousedem máme v rámci Evropské unie. Ostatně znovu se vynořující německou otázku brilantně ve svém textu před pár dny popsal Jiří Weigl.

S našimi partnery ve Visegrádské skupině nás pojí společné zájmy. Souhrou náhod jde o dvě životně důležité otázky současné evropské politiky. Jednak jde o realističtější postoj k zelenému údělu vyvěrající mimo jiné z naší průmyslové báze, ale zejména jde o odmítavý postoj k masové migraci a přerozdělování lidí na základě migračních kvót.

Na migraci se shodují naše společnosti ale i politické reprezentace, ať už se střídají u vlády jakýmkoli způsobem. Až do nástupu Fialova kabinetu to platilo i pro ČR. Byla to právě migrace, která v průběhu velké migrační krize v roce 2015 konstituovala Visegrádskou skupinu jako entitu, na jejíž názory, na rozdíl od malé váhy jednotlivých členských států snad s výjimkou Polska, je potřeba brát v unii zřetel.

To pochopitelně těžké váhy evropské politiky nemohly nezaznamenat. Společný suverénní postup V4 a dalších případných spojenců ze střední a východní Evropy je tím posledním, co by si Francie s Německem doplněné dalšími původními zeměmi mohly přát. Nevysloveným cílem velkých evropských zemí je od toho okamžiku potenciální jednotu středoevropského postupu různými cestami nabourávat, vzájemně antagonizovat jednotlivé články, zkrátka emancipační potenciál Visegrádské spolupráce co nejvíce neutralizovat. V současném českém premiérovi nalezly západoevropské vlády dobrého sekundanta ochotně plnícího toto zadání, ať už tak činí cíleně, nebo z důvodu své naivity či amatérismu.