„Po tom všem, co Trump předvádí, přehodnocuji svůj názor,“ napsal mi ve stručné textové zprávě jeden z dobrých známých. Nepatří mezi prvoplánové pozorovatele světa kolem sebe, politice rozumí, umí ji domyslet do důsledků, v názorech je konzervativně stálý a umí si je obhájit. Jestli mi takový člověk napíše, že „přehodnocuje názor na Trumpa“, vybízí mě jeho rozhodnutí k hlubšímu zamyšlení.

Co si mám představit pod úvahou mého přítele „po tom všem“? Má na mysli Trumpův (chaotický?) program hrozeb, vyjednávání a nakonec i uvalení cel málem na celý zbytek světa? Vadí mu Trumpova domácí antimigrační politika? Očekával rychlejší, zásadnější, snad průlomovou Trumpovu diplomacii ve vztahu k rusko-ukrajinské válce? Je zmatený z Trumpových postojů „Ukrajině žádné zbraně“, který se během pár dnů změní v Trumpovy sliby dodat na Ukrajinu další, snad i nebezpečnější výzbroj? Nebo bylo zlomem v názorem na Trumpa jeho rozhodnutí bombardovat iránská pracoviště nukleárního výzkumu a nechat se tak vlákat Izraelem do možné „velké“ války, kterou v předvolební kampani opakovaně slíbil nerozpoutat? Nevím.

V Institutu Václava Klause jsme zvolení Donalda Trumpa přivítali (například ve sborníku textů Trumpův návrat: co můžeme čekat?). Viděli jsme v tomto rozhodnutí většiny amerických voličů „vítězství lidí s normálním, zdravým rozumem … výhru nad politickými elitami … porážku světa politické korektnosti, světa přetvářky, světa potlačování svobody slova, světa elitářského sociálního inženýrství, světa smiřujícího se s úpadkem Západu“. Myslím, že na těchto slovech i po půlroce Trumpova prezidentství, po půlroce často překvapivých Trumpových rozhodnutí i po půlroce jeho mnohdy sporných názorových zvratů nemáme co měnit. Současně jsme ovšem varovali před „zjednodušenými tóny triumfalismu, … zklamaných očekávání, která vedou k rezignaci, k pocitu poraženectví, k pasivitě“. Ani na těchto slovech nemáme zatím co měnit. K obsahu i formám budoucího vládnutí Trumpovy administrativy jsme se stavěli opatrně, svá očekávání jsme nepřeháněli, tušili jsme, že realita, do které Donald Trump přichází, je složitější a obtížnější než obvykle zjednodušená politická klišé.

Ač některá Trumpova rozhodnutí považuji za sporná či problematická, ač jeho výroky si (alespoň pro mě) často zdánlivě protiřečí a leckdy se mi zdá, že se Trump nesnaží postupovat politicky příliš čistě, i po „tom všem“ jsem stále na jeho straně.

Proč? Důvody jsou stejné, jaké byly v průběhu americké předvolební kampaně i v době, kdy se Donald Trump ujímal své politické role: jaká byla alternativa k Donaldu Trumpovi? Nemyslím alternativu ideální a vysněnou, ale reálnou! Nežijeme přece v ideálním světě, žijeme ve světě reálném.

Volba „pro Trumpa“ pro mě byla a stále zůstává volbou „proti Bidenovi“, „proti Harrisové“ a jejich politickým světům. „Být pro Trumpa“ je pro mě stále obhajobou pozice být na straně konzervativního zdravého rozumu proti levičáckému progresivismu amerických demokratů, proti nekontrolované migraci, proti woke politikám Harrisové, proti jejím společenským i ekonomickým polokomunistickým názorům, proti nezodpovědné americké „válečnické“ politice a proti americkému rozfoukávání války na Ukrajině.

Být „pro Trumpa“, a v tom jsem se nezklamal, bylo nalezením racionálního hlasu proti šílenému zelenému boji za „záchranu“ klimatu a v tomto kontextu i nalezení silného zastánce role národních států proti nadnárodnímu vládnutí bruselských institucí. Trumpova politika proti Evropské unii mě nezklamala. Slova jeho viceprezidenta J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci o tom, že „svoboda slova v Evropské unii je na ústupu“, a že „největším nebezpečím pro Evropu není Moskva nebo Peking, ale ústup od základních demokratických hodnot“, byla přece odvážnými výroky, které evropské elity ještě v životě neslyšely. Je toto zklamáním? Pro mě ne.

Donald Trump ze svého slovníku nekompromisně vypustil často falešně a nevážně míněné slovo „spojenectví“ a nahradil jej slovem „národní zájem“. A ten hájí. Většina evropských i našich politiků jej za to nemají rádi a své názory pootáčejí proti svému dlouholetému spojenci USA jen proto, že oni sami už národní zájmy svých zemí dávno neumí formulovat a bránit nechtějí. Evropští politici si udělali z USA málem svého nepřítele proto, že jim jejich „nápady“ nechce platit. Trump má přece pravdu, říká-li, že „když má Evropa na Green Deal, ať dává raději peníze na svoji ochranu“. A tak dále, a tak dále. Zklamal mě těmito názory Donald Trump? Ne.

Znovu se tak vracím k základní otázce: kdo, když ne Trump? Jaký by byl svět nyní, kdyby se prezidentkou USA stala levicová Kamalla Harrisová? Byl by jistější? Bezpečnější? Znamenala by její politika návrat od konfrontace k diplomacii? Podporovala by Netanjahuovu politiku méně než Trump? Odvážila by se EU říci, že celý tento projekt je „nahý“? Udělala by něco s nelegální migrací, když ji jako viceprezidentka podporovala? Určitě ne.

Nežijeme v ideálním světě s ideálními lidmi a ideálními politiky. Žijeme ve světě reálném. Proto jsem stále s Trumpem.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Ivo Strejček: Naše lehkovážnost se nám vymstí

Ivo Strejček: Takhle se dnes v naší zemi vládne

Ivo Strejček: „Israel First“? Co to znamená pro dnešní Ameriku i svět?

Ivo Strejček: Čtyřicet let Schengenu - zisky a ztráty