Proto si lze vážit i Jiřího Peňáse, redaktora Lidových novin.

Dne 7. září vyšel v tomto periodiku článek, Když nelze zavírat oči. Ten je, jak už to v těchto týdnech bývá, o migrační krizi. V odstavci třetím autor praví: „… ti lidé nejsou jen jakýsi živel, nejsou to ani čísla ve statistikách nebo fyzikálních rovnicích a nejsou to ani fetiše na uspokojení kýčovitých sebeprojekcí. Ti lidé odněkud a s něčím přicházejí. Dříve či později to bude aktivní síla, která bude žít podle pravidel, bude se hlásit o své nároky, bude prosazovat svou kulturní, náboženskou a civilizační a jinou odlišnost. Tento nárok se bude v mnoha ohledech střetávat s představami a zvyklostmi hostitelské země, jejíž obyvatelé se budou den ode dne probouzet v jiné zemi, než na jakou byli zvyklí. Už dlouho se to na západ od našich hranic děje. Kdo tvrdí, že ne, klame sám sebe.“  

Jiří Peňás se ve struktuře tohoto (západními státy) vnuceného projektu nemýlí, právě naopak. Jen v čase musíme českou sekvenci snímků reality trochu posunout. Na teď! Souběžně s jeho článkem vyšel téhož dne silný apel Patty Bebe (nahoře na snímku), kamerunské novinářky a vydavatelky pod názvem Česká politika fandí diskriminaci. A hned první věta nenechává nikoho na pochybách, kam Bebe míří: „Dospěla jsem k závěru, že musím uznat jednu věc – česká politika je velmi diskriminační.“

A ironicky pokračuje: „Celkové chování českého národa vypadá velmi xenofobně a rasisticky a od jisté doby se lidé nebojí říci to nahlas. Žiji zde dvanáct let a poprvé mám pocit, že nežiji ve správné zemi. Ne proto, že by mě čeští občané, zejména mladí lidé nezahrnovali projevy vřelosti a velkorysosti. Problémem je politika jako taková. Většina zdejších lidí v sobě nese virus komunismu, neboť byli nakaženi starým komunistickým pohledem na cizince. Politika je proto hlavním problémem tohoto skvělého národa. Několikrát jsem slyšela prohlášení politiků či policie vůči cizincům, kvůli nimž se za tuto zemi stydím. Česká republika je od základu diskriminační a rodiny se snaží přenést to z jedné generace na druhou.“

Dá se s těmito názory souhlasit? Domnívám se, že termín „xenofobie“ už dávno vyčerpal svůj obsah, pokud ho v našich podmínkách někdy vůbec měl! Za další, pokud je dotyčná tak krajně nespokojená, tak by se mohla zastavit na Hradě a třeba s ní někdo laskavě pohovoří v duchu: zvaná/nezvaná, případně i vítaná/nevítaná.