Černobílá obálka zmíněného titulu podtrhuje ono „polo“, ale ten není v pravém slova smyslu o bílé a černé, ale o jakési šedi, která v našem bytí „ koroduje“ a přes všechny možné nátěry znovu a znovu proráží, jednou diktaturou, jindy demokracií a nebo jen tak, sama o sobě, aby upozornila, že tu je a v existenčním mementu připomněla, že tu, zdá se, nějakou chvíli ještě bude.

Je to možná šeď našich holubičích povah, která dokáže měnit radost a nadšení v národní kanibalismus a lež zasnoubit s pravdou do požehnaného svazku polopravdy.

I když má obsah knihy Petra Žantovského historickou posloupnost, od roku 39 do roku 89 a v závěrečných úvahách dokonce přesah do naší současnosti, je její shrnutí koncentrováno v poznání podoby polotmy především v nás samých.

Je o podivném ložisku, které je rezistentní vůči všem možným terapiím zkušeností, vzdělání i ducha a ukazuje na „ osudu umění“  stále a stále se opakující pohled orla a žáby na  krásu, pravdu, odvahu… zbabělost, lež a ideologickou zabedněnost, který se promítá do lidských zápasů a formuje „rádoby historická“ memoranda osobních i obecných programů.

Spojencem této „ čáry v našich dlaních“ je vysněný ráj podivně skládaného politického a masmediálního kadlubu, který  žije bez pojmenování jevů a věcí i když, bůh zaplať, je slovo stále ještě výsostným nositelem myšlenek.