Ale začínejte tak uvažovat nad krajem, který z východu lemuje nevelká říčka Javorka a Cidlina ze západu a uprostřed jsou tak stará jména vesnic a měst jako Konecchlumí, Hořice, Ostroměř, dodnes ukrývající práci a um těch, kteří tu byli před námi. V obrysech horizontu jsou Češovské valy (ohromné slavníkovské sídliště) a v meandrech obou řek jsou pod každou vrbou poschovávané Erbenovy balady … Ještě před několika desítkami let nacházeli oráčí v brázdách kamenné sekery předků, jako potvrzení spoluexistence člověka a země.

Je to kraj čtvera ročních období, kdy každé jinak kvete a voní a odkvétá, aby se proměnilo v to další … je to kraj dávno požehnaný lidskou prací i podobami vtesanými do kvádrů hořického pískovce, který je tady všude kolem.

A nad tím vším je kostel svatého Petra a Pavla postavený 1729 legendárním stavitelem Donátem Theodorem Morazzim. Ční jako prst. Lidský nebo boží? Kdoví? A v tomto kostele, portrét i doklad pochopení všeho co bylo a je kolem, v čtrnácti zastaveních je Křížová cesta Mistra Vladimíra Komárka, jeho velký vzkaz o lidské (ne)obyčejnosti. Na čtrnácti dubových deskách je návštěvníku kostela předloženo Kristovo vítězné finále, uzavírající jeho boj obyčejného,  syna člověka,  který se stává  ztotožněním lidských osudů víry, ve které slovo bůh znamená život.

Komárkova Křížová cesta je nekrvavá. Někdo by řekl všední v obrysech, je jako půda, zdánlivě neříkající nic, ale čemu všemu dá podobu a sílu, co všechno z ní dokáže vyrůst. V poetickém šerosvitu barev jednotlivých zastavení je prostor, aby, kdo chce, viděl, kolikrát malíř přispěchal a s Kristem zvedal tíhu kříže. Protože on tam byl. Bytostně tam byl. A byl jedním z těch, kterým bylo dovoleno plavit se pod plachtou desatera přikázání řekou umění světa a přiblížit se věčnosti.