Aby se uvolnilo napětí, které vyvolává v titulku zmíněný závažný jev, dovolím si začít starým „sovětským“ vtipem. Potkají se dva vězni v gulagu a ten jeden se druhého ptá, jestli je politický. Následuje přisvědčení. „A jak ses sem dostal?“ „Protože jsem línej,“ zní odpověď. „Jak línej?“ „My jsme pili vodku s Vladimírem a vykládali jsme si politické vtipy. Ráno jsem se probudil kolem deváté v posteli, hlava mě bolela jako střep, ale říkal jsem si: měl bys tam jít. Kolem desáté hodiny jsem se zvedl a šel Vladimíra udat. Jenže on tam byl dřív.“

Petr Hampl se ve svém článku nazvaném Zamyšlení nad novodobým udavačstvím (k přečtení zde) pokusil analyzovat situaci, kdy se dnes – podle jeho názoru – někteří lidé za udavačství politicky nekorektních výroků přestávají stydět, ale naopak se jím chlubí, což má být věc dosud v dějinách nevídaná. Rád bych celou problematiku uvedl do širších souvislostí.