Okázalé udavačství se v posledních měsících stalo v podstatě běžnou součástí našeho života. V jistých kruzích je považováno za normální, že se lidé veřejně chlubí tím, že někoho udali, že napsal nebo řekl něco politicky nekorektního a že tomu někomu z celé věci vzešla spousta problémů. Kam ale až paměť sahá, tak udavači, žalobníčci a estébáci se vždy styděli, dokonce i v nejhorších komunistických letech. Když někdo někoho udal, snažil se svůj čin skrývat, protože jeho konání vzbuzovalo ve společnosti přinejmenším rozpaky. Proto je dnes těžké vyšetřit, kdo koho udával. Kdyby se tehdy udavači vychloubali, nehledali bychom dnes pravdu složitě v komunistických archivech. Co se vlastně ohledně udávání s lidmi změnilo? Na položenou otázku se pokusím alespoň částečně odpovědět.

Žalobníček žaluje, pod postelí maluje…

Bývalo zvykem, že když se chtěla holčička zavděčit paní učitelce a přišla žalovat, tak paní učitelka informaci třebas použila, ale snaživé žákyni dala taky najevo, že žalování je něco, co se nedělá. Nikdo ostatně neměl rád žalobníčky, udavače a práskače. Ani rodiče nebývali rádi, že jejich dítě donáší. Zkuste si ale představit stejnou situaci dnes. Snaživá holčička žaluje. Následuje nějaký pokus o korekci jejího chování. Do školy přiběhne maminka. Tvrdí, že její dcera je nepochopena, diskriminována a šikanována. Ředitelka se omlouvá. Učitelka má nepříjemnosti. Je svoláno sezení s psychologem… Jistě každý vidí živě, co by se asi mohlo dít dál. Z dětí, které jsou uvedeným způsobem „podpořeny“, pak vyrůstají jedinci, kteří se svým udavačstvím chlubí. Myslím, že tady ovšem nejde o příslušníky skutečné elity. Máme tady před sebou spíš takovou sluníčkovou druhou a třetí ligu, která se musí snažit, aby na sebe upozornila.