Ivo Fencl: (Co) měli Červenáček pod čepicí a Bohouš pod kapucí?

Ale... Pročpak Červenáčka hned dehonestovat? Rovnou se navíc přiznám, že se mi jednalo spíš o piruetu, po které snáze mohu položit otázku: „A CO vlastně dotyčný po čapkou skrýval?

Rovnou i odpovím: „Jak víme, jen vlasy. Růžky či parůžky ne.“ Ale navzdory tomu si pokrývku hlavy nesundá takřka po celý seriál a podobně tomu nesmekne ani Dlouhé Bidlo a Bohouška takřka nespatříme bez kapuce! Ale uznávám, že každý (jen trochu soudný) vnímatel se nad tím ani nepozastaví. Proč? Tvoříte-li přece (jako Foglar) obrázková dobrodružství s jistým množstvím postav a myslíte průběžně aspoň krapet na čtenáře (a to Foglar uměl někdy až moc), musíte jednotlivé figury i čímkoli stálým charakterizovat. Neučiníte-li to, spláčete pak nad výdělkem!

A tak jsou chlapci Rychlých šípů spektakulárně, ba takřka spektrálně rozlišeni. A tak... Ale nebuďme více obecní a hned v jednom z prvních příběhů dojdou kluci do „pískových skal“ a jistě vzpomínáte, že Červenáček okamžitě výskl „jupí" a... Šup na hrot skalní jehly.

Ještě kamarádům zvesela mával, nebo aspoň Jan Fischer to tak nakreslil, nicméně taky se dá říct, že Fischer tvořil „fofrem“ (či „jupí tempem“) a Červenáček v dávném Mladém hlasateli proto sice vehementně mává čapkou, avšak ta druhá (čapka) mu poklidně sedí na temeni.

Zatrolené nedopatření. Ale došlo k nápravě a čepička, jíž zdravil, se v onom dílu provždy stala červeným kapesníkem. Nu, a Červenáčka spatříme díky té nápravěRychlé šípy na pestré kresbě Roye Trojana z Mělníka poprvé prostovlasého.

Všimněte si však i pointy příběhu Rychlé šípy se vozí (str. 23 souborného vydání), anžto jen půl sekundy po pádu do vody na posledním obrázku mu čapka jednoduše musela také sletět. Ale my to nevidíme. Fischer a Foglar onen moment mazaně nezachytili.

V díle Rychlé šípy trestají piráty (31) mohlo pak dojít k dalšímu „odplavení“ Červenáčkovy lodičky, kupodivu však borec opět plavčí bez její ztráty! A nebude to naposled. Co víc, v čapce bohorovně sjede nejednu skluzavku (Rychlé šípy se předstihují, 36; Rychlé šípy na vodní skluzavce, 185) a tutéž pokrývku nosí všude víc než urputně. Prostovlasého jej nepřistihnete dokonce ani v útrobách biografu! Je to vůbec možné? Ano. A jest to k nevíře, ale Červenáček nesundá čepici ani jako čert (Rychlé šípy nadělují, 51), ba je ta čepice v tu chvíli dozajista až pekelně červená.

Snad by ji, pravda, smekl aspoň na Tři krále (55), ale dvakráte ouha. Jako na potvoru se právě tady převlékání za ony biblické panovníky nezúčastní!

A zda mu čapka sletěla aspoň při venkovské Honbě za pašíkem (143)? Ani to nelze regulérně zjistit, protože JUDr. Fischer svého patrně už (zvolna) plešatícího hrdinu na posledním (silně postkatastrofickém) obrázku vůbec nezachytil! Nicméně je to jedno, řekneme si. „A nejspíš mu ta hučka stejnak držela i tentokrát jako přilepená!“

A vskutku máme důvody tomu věřit. Červenáček o ni totiž nepřišel ani ve vlnách Havelského rybníka a „v nebezpečí smrti“ (145) po protržení hráze.

Ani po pádu do propasti v příběhu Rychlé šípy na nebezpečné sanici (274). A v dobrodružství Rychlé šípy hrají divadlo (47)? Tam jej sice, uznám, spatříme jako půvabnou Mirkovu maminku, a to v dámském šátku, svou věčnou čapku má však, filuta, pod šátkem. Není to k zbláznění? A nejedná se snad o tupý postoj valacha a mezka? I tažme se: „Co je v tom? Snad nějaká zásada? Protispolečenský protest? Anebo jen zlozvyk plus paličatost?“

Neboť... Stále a stále se tu až tristně opakuje jediné. Čapka.

V Rychlé šípy se odvažují znovu do sklepa (283) se Červenáček dokonce převlékne za paní „vrchní podřiditelovou" a má tedy zelený čepec, ale ani malíř Marko Čermák neopomněl pod čepec vkreslit vykukující čapku! Inu... Ať je noc anebo den, Červenáčka v čapce jen!

A přece lodička občas zmizí. Hlavně ve školní třídě ji nenosil, ale to víme jen ze stínadelské trilogie. A když šel na kutě, taky ji sundával (Rychlé šípy mají neklidnou noc, 24; Rychlé šípy chytají zloděje, 25) a 22. dubna 1939 spatřili čtenáři toho hocha bez ní, avšak spícího, a ještě téže noci jej uzřeli bez čapky i bdělého, přičemž soudobé vydání z něj kupodivu vytvořilo blondýna.

Červenáčka bez čapky vidíme i v díle Rychlé šípy v redakci (48), nicméně má místo ní klobouk, a na potenciální testovou otázku, kdy se tedy vyskytne bez čepice podruhé, asi každý zareaguje stejně. A to? „Stalo se teprve po válce, v pokračování z 21. 5. 1946 Rychlé šípy na pouti (dnes str. 134).“ A znalec i dodá citaci: „Ale paní, pozor, shodila jste mi čapku do láku!“

Nejinak a dotčen se ohrazuje náš hrdina, ale slyší jen zpupné: „I mlč, kluku drzý, aspoň se ti tam vypere!“ Ale spějme dál. V příběhu Rychlé šípy staví chatu (144) si Červenáčka všimněte pod hnědým pláštěm. Má v tu chvíli čepici? Těžko. A bez čapky se vyskytuje i koncem dobrodružství Rychlé šípy pronásledovány vrátným (150). Soudě dle barvy kraťasů se přitom jedná o kluka usazeného nejblíž ďábelskému vrátnému a obráceného ke čtenářstvu tedy zády. Je zabrán do studia, ovšem jen předstíraného. - Bez čapky je však již i úvodem dílu Rychlé šípy v boji s nočními můrami (150). Není-li zde ovšem pokrývka hlavy spíš zakryta lůžkem, pod kterým je natažen. O stránku předtím se navíc bez čepice válí pod pytli, anebo to tak aspoň vypadá, a v pokračování Potápníci vyzývají k boji (178) opět „Šípáci“ jednou kdesi usínají a... Saprlote! Červenáček leží jako na potvoru mimo obrázek.

Co víc? – V příběhu Rychlé šípy jdou za most pro své věci (289) jsou vzorní (ale zde přesto okradení) chlapci jen siluetami a ona čapka tudíž není patrna. - Ale pojďme si ještě „vzít do pera“ Bratrstvo Kočičí pracky.

2.
Dlouhé Bidlo vidíme bez typické placatky hned v druhém z „jeho“ příběhů zvaném Dlouhé Bidlo kuje pomstu (str. 65, 15. 3. 1940). Sedí prostovlase doma, ale čepice mu sletí při výprasku, který dostane od Rychlých šípů.

„Jsem ztracen!“ zašeptá si nato podoben rozpláclé mouše a zpod své rozježené kštice civí bezradně na blížícího se starouše Duška, odepínajícího opasek. Také na dalších dvou obrázcích už Bidlo zůstane bez čepice, i prohlédněte si jej dobře. Je důvod. Nikdy víc jej prostovlasého nespatříte a čepici má dokonce i v momentě, kdy trčí se zlomeným „šťouchadlem" po pás ve vodě v příběhu Rychlé šípy vnikají do pevnosti (196).

Jak je to možné? Kdo ví; ale tak vteřinu předtím přesto zcela vertikálně sletěl z terasy. A právě na hlavu.

V jiném díle Bratrstvo kočičí pracky trochu navlhlo ( 229) vrhá zas Dlouhé Bidlo dosti zoufalou šipkou do řeky z tzv. šlapohybu, ale nahoru na nábřeží se i tak zase souká v placatce. Co ještě víc? Zpod čepice vykukuje Bidlo dokonce i z kašny v příběhu Rychlé Šípy zachraňují Dlouhé Bidlo (313) a teprve ve finále mu tato sletí. Nu, a po ďábelské jízdě na kolečkových bruslích končí ošklivým pádem (220).., a přece opět zůstane v čepici. Bez ní exceluje i po výprasku ve Stínadlech, uštědřenému Bratrstvu v knize Stínadla se bouří, ale to vlastně nevidíme, to už není komiks (nebo aspoň původně ne). I přejděme závěrem k Bohouškovi.

A hle. Zcela bez kápě toho nýmanda spatříme hned při jeho prvním výskytu v seriálu, a to v dobrodružství Rychlé šípy proti Dlouhému Bidlu (64, 8. 3. 1940). Vyskytuje se totiž ve školní třídě. Zato venku...
Zpočátku je ovšem kapuca hnědá a zimní (Rychlé šípy pronásledují Bambuse, 117) a povšimněme si, že malíř Václav Junek (známý, mimochodem, i ze Slavností sněženek) oblékl Bohouška částečně nově. Do zelené kombinézy. A jak jsem kdysi zvěděl od Kapitána Kida, dokonce se jednalo o historickou, dobovou záležitost – a podobné kombinézy děti běžně nosily.

V příběhu Rychlé šípy pletou sítě (120) ji však zas už nemá, i vrátí se původní „oháknutí“ vč. žluté šály. A Dlouhé Bidlo tu, dodám jen, sice přece vidíme bez čepice, ale co ženu.

I k Bohoušovi. V příběhu Pískloun a Tlouštík ve spárech Bratrstva (126) dojde k dalšímu posunu a my tohoto nekňubu prvně spatříme v kapuci ZELENÉ barvy, která je navíc propojena s kombinézou. Šála přitom zčervenala. Či jde o šátek? Kdo ví. Ale v příběhu o můrách uzříme už Bohouše (s obrovským otazníkem nad hlavou) zase v zelené bundě a opět se šálou žlutou. Hnědou má jak kapuci, tak i kalhoty, ale v pokračování Kočičí pracka chystá léčku (154-156) opět funguje v zelené kombinéze s kapucí a s rudou šerpou na krku. Tak se to střídá a se žlutou šálou se Bohouš opět vynoří až jako spojenec tzv. Podkováků. I ve většině pozdních příběhů. Postesknu si ale, anžto málo času mající Marko Čermák ledacos ukrutně zjednodušil, a tak i Bohouška šály místy úplně zbavil (Rychlé šípy a podfukář, 241). Ale ne naštěstí napořád (Rychlé šípy zachycují stopu po Fan-Tanu, 284), byť ji fakticky přetavil do pouhé a dosti symbolické stuhy.

Ještě si živě vzpomínám, jak „nemožný“ mi Bohouš v dětství připadal, i na to, nakolik divný, ne-li taky nemožný, se mi jevil bez kapuce. Nicméně... I na to došlo, a to v památném příběhu Bratrstvo kočičí pracky stíhá trest (10. 12. 1946), kde rádi sledujeme pátý obrázek. Ajta! Rychlé šípy nebožáka strkají přímo pod pumpu a bez „věčné“ kapuce. A stejně obnaženého jej lze spatřit i na obrázku na stránce zcela posledním. „K pumpě s ním! Shoďte mu tu jeho věčnou kapuci a pořádně ho umyjte!“ velí zvesela Mirek, ale naprosto si neuvědomoval, že tím narušuje i jednu nedotknutelnou image.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.