Henry Kissinger byl nejslavnějším diplomatem poválečné éry. Ale klidně mohl být i dokonalým rozvodovým advokátem. Řídil se totiž krédem, že ve sporu nikdy žádná strana nemůže chtít vyhrát deset nula. Cením si toho, že jsem mu mohl stisknout ruku, když byl teprve pětasedmdesátiletým mladíkem. Dožil se sta let. Jak dlouho přežije ono jeho krédo, to kdybych věděl.

Ale pojďme od rozvodů ke svatbám. K naprosté dokonalosti má totiž po dnešku nakročeno náš právní řád. Zákonodárcům se podařilo propašovat do technické novely zákona o matrikách oprávnění oddávat… pro zákonodárce. Zmocňují tak sami sebe. Jen o jeden hlas v Senátu neprošel návrh na vypuštění této skvělé novinky.

Obětaví zákonodárci si tak nejspíš budou moci přibrat další nelehkou práci: naparovat se před svatebčany, plést se do památečných fotografií a videozáznamů a dělat si ve svých obvodech zadarmo kampaň. Konečně tak budou vidět i ti, kdo zůstávali léta neviditelní, protože ze samé skromnosti neprojevili žádný samostatný názor.

Každý totiž ví, že ženit a vdávat se chce každý. Ale nejsou lidi. Jak jinak vysvětlit, že polovina párů žijících spolu v domácnosti zůstává (a často vychovává děti) jen tak na hromádce? Určitě to bude jen tím, že starostové je nestíhají oddávat. A to ještě když projde manželství pro všechny! Kdo to má zvládat? To se bez oddávajících zákonodárců nedá stihnout.