Jan Campbell: Pláč a skřípění zubů

Všechny dotazy mají jedno společné: Za prvé – ani věštec neví nic o svém osudu. Za druhé - válka již běží. Za třetí – nemá smysl spekulovat o následcích toho či onoho činu, konání a srovnávání předpovědí, nadějí a očekávání expertů, analytiků a politiků. Proč?

Zjednodušeně platí, že jednou započaté procesy nelze zastavit. My se můžeme pouze snažit je zpomalit, hledat prostředky pro kontrolu a oddálit jejich následky. Kromě toho platí, že všechna tradiční metafyzická a náboženská učení popisují konec ér a cyklů, jako poslední bitvu. Nejenom z politiky USA víme o boji dobra proti zlu, o ose zla, o prevenčním zabíjení oficiálních státních představitelů na cizím území, cizí mocí neschopnou předložit důkazy, získat soudní rozsudek, získat alespoň tichý, když ne již oficiální souhlas k vraždě.

Krátce: žijeme v době, kdy se potvrzují staré pravdy. Neexistuje mezinárodní, národní a vůbec žádné právo, kromě práva síly. Tu mohou uplatnit pouze skutečně suverénní státy. Ty je možné spočítat na prstech jedné ruky. Rozdělování na dobro a zlo a konání politiků (včetně vůdců suverénních států) svědčí o nemožnosti předem zvolit samo sebou se rozumějící dobro, pojistit se proti chybám a vědomě se zúčastniteschatologické bitvy na správné straně. Německé slovo Endkampf popisuje podstatu současné planetární situace na třech základních úrovních: Agonie (medicína) – Showdown (dramaturgie) – Armageddon (v eschatologii).

Pláč a skřípění zubů je fráze popisující pekelné utrpení a objevující se původně v Novém zákoně. Fráze ale současně popisuje utrpení, které je společné agonii, showdown a armageddonu se svými eschatologické motivy. Proto i bitvy v konci dob prosakují do všech částí života. To znamená i do politiky, hospodářství a náboženských, quasi náboženských i tzv. nenáboženských hnutí. Kritici náboženství jako Friedrich Nietzsche nebo Bertrand Russell používali frázi jako důkaz krutosti křesťanství. Proč se zmiňuji o eschatologii?

Eschatologie (z řeckého eschatos) jako imaginativní konstrukce představuje nauku o posledních věcech. Zabývá se událostmi, které žádný člověk nezažil a nelze je tedy ověřit. Kromě toho se zabývá něčím, co není ohraničeno časem a co se tedy vymyká naší zkušenosti.

Eschatologie v křesťanství vyznává pozitivní hodnotu a lineární charakter dějin. To znamená, že dějiny nejsou ani cyklické, ani bez začátku a bez konce, ale že mají svůj počátek, směřují ke svému konci, mají svůj cíl a jsou vedeny Bohem. Eschatologie má dva všeobecné základní významy: 1) V teologickém smyslu se jedná o poslední věci člověka (lat. novissima) -smrt, poslední soud, peklo a nebe. 2) V přeneseném slova smyslu se jedná prakticky o poslední věci světa, nebo li synonym pro slovo eschaton, vlastní termín označující poslední věci.

V židovské eschatologii lze mluvit o dvou očekáváních: nacionálním (spojeném s Izraelem) a universálním (spojeném s apokalypsou světa). Dokumentují to spisy, které jsou v křesťanství označovány jako Pentateuch (pětikniží, nebo Chumaš), v Židovství jakoTanach. Akronym vznikl z počátečních písmen názvů sbírek: Tóra (Zákon, Učení), Nevi'im (Proroci) a Ktuvim (Spisy). Tyto posvátné spisy jsou psané hebrejsky, jsou součástí Starého zákona, proto se někdy a někde označují jako hebrejská bible.

Eschatologie v Islámu představuje doktrínu posledních věcí na konci dnů. Představy o životě po smrti lze najít v nejstarších Surech Koránu a v západních interpretacích vědeckého Islámu. Pro zájemce nabízím reference: filozofové a historici, jako al-Ghazali, al-Qurtubi, as-Suyuti nebo al-Tirmidhi pojednávají eschatologii pod ma?ad (návrat). Jedná se pouze jednou zmíněné slovo v Koránu, které se často interpretuje jako vzkříšení nebo znovuzrození.

V dramaturgii umění se setkáváme s označením a slovem showdown. Slovo označuje měření sil dvou nebo více protivníků, nebo také konečnou zkoušku. Je dobré si uvědomit původ tohoto slova: V pokeru označuje odkrytí karet (to show down), to jest projev skutečného stavu. Definici názorně dokumentují filmy italského režiséra Sergio Leone (1929 – 1989), Hodný, Zlý A Ošklivý (1966) nebo Tenkrát na Západě (1968). Sergio Leone nikdy nemluvil anglicky a při režírování si nechal překládat. Princip showdown představuje rozuzlení konfliktu, snížení napětí, šťastný konec (happy end) a následné vykoupení diváka.

V hudbě známé jako Reggae zpíval již v roce 1978 o Armagideon Time své dobyhudebník Willi Williams. V literatuře stojí za zmínku Armageddon (MacMillan, London 2004, česky v roce 2008, Academia) britského historika Max Hastings (1945). Evangelista Hal Lindsey (1929) vysvětlil své pojetí atomové války mezi USA a SSSR ve svém bestselleruThe 1980s. Poslední příklad přivádí k tématu tzv. dispensationalismu. O něm dnes nebudu psát.

Jestliže armageddon představuje válku mezi Bohem a silami neposlušného lidstva, ve které budou zničeni ti, kdo ničí zemi, a proto až po té může dojít k nastolení pokojného světa, v němž bude vládnout spravedlnost, a showdown vede ke šťastnému konci (happy endu), pak je nutné – podle přísloví, že všechny dobré věci jsou tři, se ještě zamyslet nad třetím slovem ve spojení s poslední bitvou (Endkampf) a jeho významem: Agonie.

Agonie znamená zápas, umírání, poslední fázi života, která končí smrtí. V přeneseném smyslu se užívá i při popisu umírání institucí. Dnes jsme svědky tohoto procesu (WTO, MMV, SB, bobtnající státní správa, rostoucí byrokracie, omezená svoboda, a další).

Agonie zpravidla a všeobecně představuje ne náhlý a přesně ohraničený, ale postupný proces uvadání a ustávání životních funkcí. Agonie v medicíně trvá různě dlouhou dobu v závislosti na druhu nemoci, věku i konstituci. Pozoruje se především při nenásilných způsobech úmrtí. Prvně bývá porušeno dýchací centrum, srdce bije slabě, proto nedodává krev k okysličování mozku. Dochází k poruchám vyšší nervové činnosti a bezvědomí. Tělesná teplota se snižuje, projevuje se chladnutí na okrajových částech těla. Pokožka bledne, oči zapadnou. Těsně před smrtí je možné pozorovat svalové záškuby a kontrakce, letargický, bezmocný stav s agresivitou. Po zastavení srdeční činnosti a dýchání agonie končí a nastává klinická smrt.

Zájemci o téma se mohou seznámit s:Evropa v agonii pochodů smrti 1944 - 1945 (Městecká Milena), Jak uvařit demokracii (Fiala Petr), Agónie a extáze (román o Michelangelovi (Stone Irving), Agónie Epizoda (Bondy Egon) nebo Agonie smrti (Aichner Bernhard).

Politikům, analytikům, expertům a podobným, kteří se snaží (spolu)určovat náš život a jeho smysl nabízím krátký souhrn včerejšího setkání s dvěma mně spřízněnými osobnostmi. Souhrn dává klíčovou odpověď na hlavní otázky vyplívající z příspěvku.

Člověk se vyvíjel v podmínkách nedostatku, někdy až kritického v počtu jen o dva řády nad vyhynutím. Na to je také uzpůsoben a všechny mechanismy v těle jsou konstruovány tak, aby dokázaly kompensovat nedostatek. Organismus v nedostatku, stresu a zátěži vytváří látky, které mění citlivost a vnímání. V mozku jsou to endorfiny, endogenní morfiny. Tím se udrží psychická stabilita a celková reaktibilita do doby, než se vše vyřeší a vrátí do obvyklých mezí. Kromě toho platí v neurovědě, a o čemž se pravidelně zmiňuji, že zvýšení pocitu moci mění směr některých funkcí mozku s následným snížením schopnosti soucítit. Kromě toho je vědecky dokázáno, že s trvalým dostatkem nebo dokonce nadbytkem si organismus člověka neumí poradit. Dochází k překompenzování s následky.

Ty se projevují například v tělesných změnách. Dnes jim všeobecně rozumíme. Reprezentují se tvorbou tukových zásob (obesita), zvýšením krevního tlaku, omezením krevního zásobení nitrobřišních orgánů atd. Protože následkům překompenzování v podstatě rozumíme, můžeme pozorovat boj medicíny s jejími následky. Současně můžeme pozorovat téměř marný boj s prevencí. Ta je to záludná. Proč? Protože znamená uměle vystavovat organismus nedostatku a nepříjemné zátěži. Tvoří pro lidi orientované na konzum a zábavu pár, který se nemůže stát jejich přítelem. To i proto, že člověk se vyvinul tak, aby se nepříjemnostem vyhýbal. Výsledkem je lidská lenivost (ve vztahu k potřebám organismu), lakomost (ve vztahu ke svým opravdovým potřebám), a lež (sám k sobě v první řadě).

V duševní oblasti je proces složitější. Vyrovnat se s nedostatkem znamená produkci chemických látek nutných pro udržení pozornosti, hledání, aktivace smyslů. Proto je potřeba se ptát: Jak reaguje psychika na trvale stabilní chemickou situaci organismu a nedostatek stresových podnětů? Jak je tomu při snížené citlivosti, zaměřením se na cíle a nepřítele, vypnuté schopnosti myšlení v delších časových řadách? Nabízí se neutěšující předpoklad - odpověď: Možná vše pokračuje v obvyklých mechanismech až do nějaké super kompenzace.

Jestliže jsou následky překompenzování u člověka již známé a vědecky vysvětlitelné, je logicky a s ohledem na princip jednotného vědění možné předpokládat s pravděpodobností hraničící s jistotou, že tomu tak může být i u celých lidských společností. Ty se v historickém kontextu vždy vyvíjely v nedostatku a s nadbytkem si nevěděly rady. V konečném výsledku lze proto v rámci úvahy rozdělit lidské společnosti na dvě skupiny. První skupinu tvoří státy, které nadbytku nedosáhly a mohou se rozvíjet přirozeným a známým mechanismem. Poptávka i nabídka ještě nejsou vyčerpány. Nezanedbatelná část jejich občanů žije v nedostatku, a proto se tyto státy mohou a musí starat o lidi. Za všechny mluví Čína a Rusko.

Druhou skupinu tvoří státy v nadbytku. K nim patří USA, Evropa, včetně české kotliny.

Vědomě či nevědomě společnosti v nadbytku včetně jejich vůdců zjišťují, že podle pravidel, vyvinutých v dobách nedostatku, se dál řídit ani rozvíjet nemohou. Ani materiálně ani duchovně. Společnost a její vůdci se bojí přiznat tuto skutečnost, ignorují zákony přírody a světa biologie a kompenzují analogicky podle předem popsaného schématu. Jestliže je léčba následků z dostatku a nadbytku u člověka velice drahá a těžká, o prevenci nemluvě, to mnohem dražší a těžší je léčba nepoučitelné společnosti, včetně těch, kteří případně přežijí poslední bitvu (Endkampf) a neosvojili si obsah známého aforismu: Scientia potentia est.

Aforismus byl prvně dokumentován v knize Nahj Al-Balagha autoraImam Ali (599-661). Vztahuje se na koncept zveřejněný vShahnameh perského poeta Ferdowsi (940–1020). Ten napsal: Schopný je ten, kdo je moudrý. Prakticky to samé lze najít v hebrejštině (Book of Proverbs 24:5). Mnohem později v díle FrancisBacon's - Meditationes Sacrae (1597) a přesně znějící formu je možné číst v latinské verzi díla Leviathan (1668) autora Thomas Hobbes.

Pokud hovoříme o poslední bitvě (Endkampf) dvou protichůdných světů, například Říma proti Kartágu, pevninového a mořského světa, světů Lenina s eurasijským a Trockého s revolučně exportním charakterem, či současného světa individualismu a kolektivismu, což plně odpovídá eschatologickému boji, a víme něco o Eurasii a jejím tajemném a mystickém světě, nehledě na vše, o co se snaží, používá a bude ještě používat metafyzický Západ pro své udržení, nezastaví proces, který představují klimatické změny, bez braní v úvahu škod působených chemickým a farmaceutickým průmyslem, vražda generála či oficiálně nevyhlášená válka.

V kontextu taktických kroků spojených s omezenou analýzou příčin klimatických změn, nevyhlášenou válkou a vraždou generála a s nimi spojených strategických dopadů a z nich vyplívajících perspektiv pro současný světový řád, nic víc neminuje pole šancí na mír, než státní terorismus. K Izraelské pravdě – můžeme vyhrát 100 válek, ale stačí jedna prohraná, abychom přestali existovat, se přiřadilo rozhodnutí agresivního hegemona v agonii. Rozhodl se neskonat pokojně, pokorně, v izolaci a v zabezpečení dvou oceánů, které mohou narušit pouze strategické jaderné síly, žádný Irán, Sýrie, Afganistán nebo EU.

Vražda generála potvrdila eschatologii ne jako fiktivní, ale reálnou konstrukci odstraňující státní a diplomatickou imunitu, podstatně snižující hodnotu bezpečnostních složek a dokumentující, že žádný cestující nebo jednající na Západě, Východě, Severu či Jihu Planety si od včerejška nemůže být jist svoji bezpečností. Bezpečnost a imunita představitelů států byla a je nezbytnou podmínkou pro dialog a jednání v době krize i v době války. Vražda generála a rozhodnutí pokusit se ukončit agonii státním terorismem otevřelo Pandořinu skříňku. Již první pohled do ní vyzívá podívat se opět do srovnávací studie velkých civilizací nazvané A study of history (Studium dějin, 12 svazků, 1934-1961) britského historika, teoretika a filosofa dějin Arnold Joseph Toynbee (1889 – 1975). Ten formuloval zákon – výzva vyžaduje odpověď. Ve státně poltické praxi to znamená, že národ, který propouští údery a neodpovídá na výzvy, přestane existovat. Se studií Toynbee je přímo spjaté významné dílo německého filosofa Oswald Spenglera (1880 – 1936) nazvané Zánik Západu (1918).

Jako poslední pohled do Pandořiny skřínky dnes připomínám inscenaci prezidenta Trumpa pod názvem America First. Svými provokacemi zdůvodňovanými nikde sepsanými národními zájmy USA, prezident Trump vede režii hry podobající se moderní hře Hitlera na Třetí říši. Hra je obohacena impeachmentem, vnitropolitickými protiklady nacházejícími se v nezastavitelném transformačním procesu a snahou je řešit zahraničně politickými gesty. V kontextu napsaného vybízí vzkvétající fašizace společností v EU, Ukrajině a USA si vzpomenout na bumerangový efekt, konec Třetí říše a konec Hitlera. Kdo nepochopil obsah fráze, že horší než vražda může být jenom přátelství s Anglosasy, nepochopí ani obsah fráze Pláč a skřípění zubů. V něm se totiž nachází i neřešené dilema Slovanství a Slavismus. I proto většina z nás nebude mít brzo, co slavit. Souhlasu netřeba.