Ve čtyřstránkové tiskovině vydané vlastním nákladem Bubeník píše: Vše rezonuje. Rezonance je principem vše pronikajícím. Rezonující přítomnost v sobě obsahuje rezonance minulé, které však vnímáme pouze jako odraz od hran krystalického procesu na nás dopadajících. Rezonuje prostor kolem nás, hmota rezonuje pohybem neviditelných částic, rezonují naše myšlenky, slova i věty, kterými je sdělujme. A jen některé z nich zůstávají zachovány a ostatní se ztrácejí v horizontu zapomnění. Rezonují kresby, které vznikají v rychlém gestickém rytmu, aby dokončená vždy skončila vespod hromádky. Jedna po druhé vytvářejí záznamy vibrací rezonujícího prostoru. Plynoucí koloběh života je rezonancí, rezonance je obsažena v Herakleitově Panta rhei. Veškeré touhy, které nás od mládí zachvacují, jsou projevy rezonancí. Láska je rezonancí… Krystalová rezonance je universálním paradigmatem změn v uzavřeném prostoru. 

Malba je pro mne transformativní proces, do kterého se promítají stopová množství prožitků minulých a suma poznání momentálního stavu. Malba, stejně jako svět kolem, jako naše životy, naše skutky, naše rozhodnutí, naše úspěchy, prohry i chyby, to vše musí mít vždy několik společných principů, jinak je o ničem. Malba jako vše ostatní. Těmito principy jsou: tajemnost (arkanika), … iluzívnost (ikonika), princip kdy i mimovolná šmouha může být nositelem sdělení. Bubeník v poznámce připomíná přítele, malíře Jana Wolfa(1941–2016), který pro tuto skutečnost razil termín ikonický efekt. Dalšími třemi principy, o nichž Bubeník píše, jsou smysluplnost (relevance), … mnohoznačnost (polysémantika) a neoddiskutovatelnou (apodiktika). Např. o principu smysluplnosti říká, že je snadno ztotožnitelný s termínem obsah díla, avšak ne vždy je přesně vystihující. Obsahem by mělo být více, říká Bubeník, než je viditelné. Přesah obsahu dává obrazu smysluplnost, Je to natolik podstatná kategorie, že se až můžeme podivovat tomu, jak velké části toho, co se vydává za opravdové malířství (či tvorbu obecně), zcela chybí.

Pro odlehčení si závěrem dovolím připomenout skrze tvorbu Bubeníkovu ještě jednou malíře, sochaře a výtvarného myslitele Jana Wolfa. K jedné z dřívějších Bubeníkových výstav sdělil kritik, že je protiumělecká a že on se chodí na výstavy bavit. Zakončil názorem: Bubeník si z nás jistě dělá legraci. Wolfova reakce byla sice nemírná, ale svým předmětem zasvěcená: Pablb, který nechápe princip imaginace a není si vědom existence ikonického efektu, jelikož se chodí na výstavy bavit. A není-li tam nic pro jeho pobavení, asi se uzívá nudou.  

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.