Kdysi jsem se na Brumovsku ocitl během víkendové turistiky studentských let; tehdy mladší, srdce výkonnějšího, tělo bez tukové přítěže. Při pohledu na mapu marně přemýšlím, kudy vedla naše trasa ze Šanova do Návojné přes lesy a vršky mimo Bylnici a odtud záhadně obloukem zpět nad Brumov od směru východního.

Jen si vybavuji původní úmysl vystoupat k vrcholům a užívat případně výhledu na slovenskou, povážskou, tehdy ještě federální, čili spíše považskou kotlinu. V rámci společného státu používala se pro tyto případy raději slovenština, jež nic „povážského“ s dlouhým „á“ nezná. Nicméně – abychom neodbíhali – ten brumovský vršek ukázal se tehdy být jaksi nad naše psychické síly. Měli jsme už cosi v nohách, přesto se ale jednalo o moment spíše ponižující: Mírňounce stoupající svahy nebyly tak mírné, jak při letmém pohledu slibovaly. Kladly nárok především na výdrž, kráčet stále vzhůru, vytrvale, krok za krokem k zdánlivě nepřibližujícímu se obzoru. Pak jsme to vzdali. Považské podolie, abychom byli geograficky korektní, zůstalo v ten den nedosažitelnou skrytou krajinou.

Vzpomínka na rezignovaný sestup k údolnímu městečku brumovskému se mně znovu vybavuje právě nyní a ne náhodou. Paní Marie (Madla) Vaculíková vypráví v televizi, jak byla vždy fascinována fyzickým fondem legendární „paní učitelky“ Svatoňové, která – dokud jí to věk dovolil – zvládala pochody po okolí lépe, než všichni její mnohem mladší společníci. Také až do konce zůstávala zakotvena v přesné a správné hierarchii hodnot, během jasné chvilky krátce před smrtí se údajně zeptala Ludvíka a Marie na věc opravdu důležitou: „Ještě jsme pod Ruskem?“

Vybaven znalostmi z četby sam- i tam-izdatů, neodolal jsem tehdy vstoupit na brumovský hřbitůvek, kde se nachází onen dvojhrob označený jménem „Svatoňová“, ve kterém zbylo dost místa i pro oba Vaculíkovy, a odkud je „pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne“. – Přihlaš se ten, kdo v českém světě píšeš kamkoli cokoli literárního, a jehož Ludvík Vaculík ani trochu neovlivnil! I teď, při psaní těchto řádků, bojuji zuřivě s bezděčnou snahou mého podvědomí stylizovat zde věty do podobnosti, specifického slovosledu a jazykové čerstvosti či ozvláštněnosti aspoň trochu vaculíkovské. Tomu se nedá uhnout, aťsi je pod tím kdesi v hlubinách Punkva Demlova (což rozhodně není žádná ostuda).

Uniknout nakažlivému vaculíkovskému slohu lze jedině použitím stylistiky záměrně zcela odlišné, vzdálené, odpoetizované a účelové. Ano, takový výčet v bodech, s odrážkami či dokonce očíslováním odstavců, ten by se hodil! Čím je Ludvík Vaculík velký a čím velkým zůstane: