Jaroslav Fenyk: Stát, státnost, občan a národ

23.09.2022 17:17 | Komentář

Přepis vystoupení JUDr. Jaroslava Fenyka na akci Setkání k obnově české státnosti pořádané 6. září 2022 Společností pro Svatováclavská studia

Jaroslav Fenyk: Stát, státnost, občan a národ
Foto: archiv Společnost pro Svatováclavská studia
Popisek: Společnost pro Svatováclavská studia

1. Úvodní poznámka

Když jsem byl osloven organizátory tohoto setkání, zda bych byl ochoten pronést proslov na téma obnovy české státnosti, pochopitelně jsem si nejprve položil otázku, jestli jsem to právě já, kdo se by měl k takto citlivé a dnes velmi žhavé problematice v úvodu setkání vyjadřovat.

Jako místopředseda Ústavního soudu nemohu nevnímat, že postavení Ústavního soudu v očích veřejnosti v poslední době není právě třpytivé.

Ale je to právě Ústavní soud, který jako soudní orgán kontroly ústavnosti má stále značný podíl na prosazování a naplňování Ústavy a Listiny a kde jinde hledat odpověď na to, co je státnost než v Ústavě. Proto jsem pozvání přijal a tímto za ně i děkuji.
Nejprve několik slov o státu jako nositeli státnosti, pak o samotné státnosti a nakonec o tvůrcích státnosti.

2. Stát

Významnou roli v diskusích o úloze a povaze státu hraje historie.

Zdá se, že pokud chceme zjistit pravou podstatu státu, musíme se vrátit k antickému myšlení. To, co my dnes vidíme jako složité, mnohotvárné a těžko uchopitelné, antičtí myslitelé vnímali v průhledné jednoduchosti, prostotě, účelnosti. Dnes naopak díky rozvoji různých odvětví společenského života jsme se naučili vnímat jevy kauzálně, tedy hledáme příčiny určitých následků. Účel státu, jeho úloha se nám rozmlžuje a postupně vytrácí, což mnohdy omlouváme tím, že se stát vyvíjí.

Antičtí filosofové vnímali úlohu státu z pohledu sociálně pedagogických cílů. K bližšímu objasnění těchto cílů je vhodné citovat několik jejich myšlenek (autoři jsou Platón, Aristoteles a Cicero).

„Člověk nežije přirozeně, dává-li se unášet nahodilými podněty, nýbrž tehdy, vystihuje-li podstatu lidství, spočívající ve směřování k dobru. Tomu také slouží pravidla lidského soužití, zvláště pak stát a jeho řád."

„Smysl státu je v tom, že slouží dobru. Dobro není individuální blaho, ale cíl, jež obyvatelstvo státu uskutečňuje jako celek."

„Stát je nutným zřízením, protože odpovídá lidské přirozenosti. Je lidskou přirozeností být občanem. Cílem a smyslem státu, je, aby jeho obyvatelstvo žilo spokojeně. To je možné jen ve státě, který se řídí zákony, jež ovládají i vládnoucí."

„Vyvrcholením politického vývoje státu je demokracie."

Tolik antičtí myslitelé.

Z novověku lze citovat výstižnou definici J. J. Rousseaua: „Stát je logickým výsledkem lidské přirozenosti a je projevem zvláštního rázu/ducha každého jednotlivého národa, v němž se projevuje jeho osobitá povaha, zeměpisné a dějinné podmínky jeho vývoje". [1]

Velmi zajímavě vnímal stát předválečného rektor Masarykovy univerzity a děkan její právnické fakulty prof. J. Kallab: „Budeme-li vnímat stát jen pozitivisticky, pak bude stát kolísat bezradně v zápase snah a tužeb různých stavů a zájmových skupin, které chápou stát čistě mocensky... a dále: Nejen jednotlivci, rodiny a státy, ale také národy jsou samostatnými jednotkami, na které nesmíme při vysvětlení úlohy státu zapomenout. Každý národ jako celek má právo na samostatný svobodný státní život v rámci rozumného mezinárodního řádu. Problém státu se jeví jako kdysi problém individuální svobody, jako otázka, jak zabezpečit život a kulturní rozvoj státního národa, aniž by tím byl ohrožován rozvoj a život národů ostatních..."[2] Autor zde kromě státu hovoří i o národu,o státním národu.

Novodobě byly elementy státu včleněny do Montevidejské konvence z roku 1933. Jsou jimi populace, území, vláda a mezinárodněprávní subjektivita.[3] Státnost je v této konvenci naplněna v oblasti přirozené, společenské, ekonomické a bezpečnostní.[4]

3. Státnost

Z učitelů Právnické fakulty Univerzity Karlovy se tématem státnosti intenzivně zabýval právní historik prof. Václav Vaněček. Státností rozuměl „vědomí o trvání státu spojené s vůlí stát držet a rozvíjet, a u lidu bez vlastního státu - úsilí stát vytvořit, popřípadě jej obnovit." [5]

Právní historici se většinou shodují v tom, že česká státnost byla vždy spojena s nepřetržitým zápasem o národní svrchovanost.
Vůli stát držet a rozvíjet v našich podmínkách znamená především zachovat a rozvíjet to, co je pro náš stát jedinečné, významné a co rozvíjet lze. Jsou to především symboly, zvyky, tradice, kultura a jazyk.[6]

Podle právní historičky prof. K. Adamové je česká státnost „společenský jev, vnitřně strukturovaný až do roviny duchovního života jednotlivých lidí." Autorka výstižně definuje českou státnost také jako „historicky vyvinutý a dále se vyvíjející soubor:
               a) citově a rozumově modulovaných vztahů jednotlivců a sociálních skupin (včetně tříd, národností a národů) ke státu, ve kterém žijí nebo by chtěli žít;

               b) kulturních hodnot, morálních norem a politických přístupů, které formují chování sociálních subjektů vůči státu a států vůči občanské společnosti a ostatním státům;

              c) faktorů společenské psychiky, určujících specifické subjektivní formy emocionálně poznávacího odrazu existence státu a podmiňujících vznik a vývoj státnosti jako relativně samostatné oblasti v politickém vědomí a chování jednotlivců, sociálních skupin i celé společnosti;

             d) idejí, vztahů a procesů vyjadřujících kontinuitu a diskontinuitu teorie a praxe ústavnosti historicky konkrétní společnosti. "[7]

Kladný, často i emotivní vztah k těmto hodnotám, se stává vlastenectvím. T. G. Masaryk kdesi řekl, že „vlastenectví je věcí, která se u slušného a čestného člověka rozumí samo sebou".

4. Tvůrci české státnosti - občan a národ

Vyjádření, resp. charakteristiku státnosti velmi často nalezneme v ústavách, a to již v jejich preambulích.

Preambulí ústavy se rozumí zpravidla slavnostní formule, obsahující obecnou, zásadní charakteristiku právního textu ústavy, základní hodnoty a zásady fungování státu, cíle, význam či smysl ústavy; je bezesporu významnou pomůckou pro výklad ústavy.

Preambule ústavy bývá často označována za vizitku národa nebo dokonce znamení národa. [8]

A jak zní preambule Ústavy České republiky?

„My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."

Naše Preambule váže deklaraci státnosti na šest vzájemně propojených částí a to:
              a) historickou (věrnost tradicím dávné státnosti zemí Koruny české a státnosti československé),
           b) tvůrčí a ochrannou (odhodlání budovat, chránit a rozvíjet stát)
             c) lidskoprávní (nedotknutelné hodnoty lidské důstojnosti, svobody, rovnoprávnosti a svobody)
             d) právně státní (svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti)
             e) mezinárodní (součást rodiny evropských a světových demokracií)
             f) společenskou, resp. programovou (střežení a rozvíjení zděděného přírodního a kulturního, hmotného a duchovního bohatství).

Každá z těchto částí zasluhuje podrobný výklad, pro který zde není dostatek času. Zvolím si jen vzorek, ale i na něm lze poznat, jak to vlastně dnes s českou státností z pohledu ústavního je. Zaměřím se na subjekty, které mají státnost udržet a rozvíjet.

Podle Preambule je česká státnost silným společenským jevem, vnitřně strukturovaným až do roviny duchovního života jednotlivých lidí. Co to ve skutečnosti znamená?

Důvodová zpráva k návrhu textu Ústavy se státností nezabývá.

Rozhodovací praxe Ústavního soudu s Preambulí pracuje zcela ojediněle, a pokud tak činí, omezuje význam Preambule na dílčí části - jednotlivá práva, jako například právo na svobodu jednotlivce.[9]

Musíme si tedy vypomoci pracemi právních teoretiků. Jedním z nich je státovědec prof. V. Pavlíček, podle kterého... „se smysl české státnosti přímo promítá do státních symbolů, státních svátků, do odhodlání občanů státnost udržet a bránit před hrozícím nebezpečím."[10]

V jiných pracích autor uvádí, že: „Rozkládání státního vědomí uvnitř státu a narušování identifikace občanů s vlastním státem je prostředkem k tomu, jak otevřít cestu ke zničení státu a státního národa z vnějšku. Střety o československou státnost podle autora provázely tuto od samotného počátku... Některé skupiny obyvatel vždy patřily k činitelům státotvorným, jiné k faktorům státoborným. Výsledky tohoto souboje z hlediska státnosti nebyly vždy povzbudivé." [11]
Kdo jsou to ti občané, kterým Preambule svěřuje obranu a rozvoj státnosti a o nichž hovoří i prof. Pavlíček?

Občanství je vztahem a svazkem osoby a státu. Podle staršího nálezu Ústavního soudu, je občanství „časově trvalým, místně neomezeným právním vztahem fyzické osoby a státu, který je i proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na správě jeho veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, k nimž je povolán a dodržování právních předpisů i mimo jeho území." [12]

Dnes již není státní občanství nezbytně spojeno s trvalým pocitem sounáležitosti se státním národem, jak tomu bývalo kdysi. Jednotlivec může mít i více občanství. Institut státního občanství existuje i ve federacích, kde není jeden státní národ, nebo je spíše pragmatickou účelovou konstrukcí, překlenující různá národnostní, etnická, náboženská či historická pozadí obyvatelstva (např. Spojené státy americké). Ostatně, státní občanství může být státobornými elementy proti státu zneužito, jak nás historie poučila.

Samo občanství tedy nositelem státnosti může být je v mezích právního vztahu. Ale ne všechno lze tímto právním vztahem vyjádřit. Nežijeme jen podle právních norem.

Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 kladla povinnost udržovat a rozvíjet státnost na bedra kolektivnímu subjektu, do kterého samozřejmě občané z velké části náleží.

V Preambuli k Ústavní listině Československé republiky stojí: „My národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa..." a dále „...Při tom, my národ československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava, i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin, stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení, neboť chceme se přičleniti do společnosti národů, jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový."

Otcové Ústavní listiny z roku 1920 pochopili přesně význam národa při tvorbě nového státu, ale jistě i při jeho zachování, tedy při naplňováním úlohy státu a státnosti.

Má dodnes národ své místo v udržování a rozvíjení státnosti? Mohli bychom odpovědět lakonicky slovy historika prof. M. Hrocha: „Národy nejsou dílem náhody." Ale to by asi nestačilo.

Dnešní ústavní pořádek výslovně operuje s pojmem národ toliko v Preambuli k Listině základních práv a svobod, a to jen proto, že Listina vznikla za dob federace.

Deficitu pojmu „národ" v Preambuli k Ústavě a v celé dnešní Ústavě si správně povšiml státovědec prof. A. Gerloch, když doporučil novelizovat Ústavu o výslovné zakotvení českého národa a českého státního jazyka. Upozornil na to, že v Listině základních práv a svobod jsou sice vzaty v ochranu národnostní a etnické menšiny, ale státotvorný národ vedle nich v celém ústavním pořádku fakticky chybí.

Dva mí kolegové z Ústavního soudu autora poučili, že přece jsme občanská společnost a že národ je subjekt dávno přežitý, a navíc zneužitelný v podobě nacionalismu. Prof. Gerloch věcně kontroval tím, že pokud mám (jako občan) rád svůj národ, uznávám a zodpovídám za udržení jeho jazyka, historie, tradic a kultury, které se vytvářely po staletí, a současně uznávám ostatní národy, jsem vlastencem/ patriotem, zatímco nacionalisté význam svého národa přeceňují. Kosmopolitní tezi o zániku národů, tezi, podle které se úloha národů vyčerpala, označil autor za utopii, naopak zdůraznil, že podceňování úlohy národů vede k extremismu a k různým formám radikalismu a já dodávám i k různým formám progresivismu v jeho škodlivé podobě.[13]

Nepopírám, že svět již dlouho přistupuje k definici národa velmi různorodě. Tak například angloamerická teorie národa často nevnímá historický způsob formování moderních národů v Evropě. Odráží se v tom stará tendence velkých národů ovládat národy malé, je to pozůstatek optiky velmocenské politiky, které jsme bohužel svědky i dnes, i když se tyto velké národy skrývají za různé mezinárodní organizace. [14] Ale národ nemusí být početně velký, aby byl národem. Jan Masaryk v Lekci svobody v podání Jana Wericha říká: „Národ nikdy nesmí ztratit svou původnost, jinak by přestal být národem... a dále - Je pravda, že jsou mezi národy sloni a poníci, ale i ti malí mají stejně nesmrtelnou duši, jako ti velcí... a jinde - malé národy, jako třeba my Češi, by měly být mostem mezi těmi velkými, ale ne proto, aby se po něm šlapalo. I malý národ má na světový trh nosit výsledky svého politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu, Paříže Londýna nebo Moskvy. Velké myšlenky se mohou narodit stejně v poslední české vesnici, jako v některé světové metropoli. Společenství národů je jako strom. Ty velké větve, velké národy mají vyživovat ty malé větve, malé národy a nikoli je vysávat."[15]

Národ vytváří především vztah jeho členů ke společné minulosti k společné historii, jeho kultuře, jazyku a čím je tato společná cesta delší, tím větší odpovědnost jeho příslušníci za zachování a obranu národa mají.

Jsme součástí střední Evropy. Jsme země, která má díky své geopolitické poloze mnoho trpkých zkušeností. Pojmy jako občan, národ a vlastenectví, jazyk, tradice, kultura, výchova, rodina, vzdělání je tady třeba brát vážně v kontextu s tím, co skutečně tyto pojmy v reálném čase a prostoru pro naši zemi představovaly a představují. Jsou uchopitelné, jsou stmelující a vyjadřují vědomí sounáležitosti a odpovědnosti našich obyvatel za zachování hodnot, ve které mnoho z nás věří, které vybudovali naši předci, které nelze mechanicky zaškatulkovat pod nějaký právní předpis a které se mnohdy nevejdou ani do textu Ústavy.

To, že to jinde mohou mít jinak, na mém názoru nic nemění. Myslím si totiž, že příslušnost k určitému národu má stále hmatatelné dopady na náš každodenní život i náš přístup k němu, ať už chceme, nebo ne, tedy ať již se rozhodneme "věřit" na existenci národů nebo "nevěřit".

Tvrdíme, že jsme občanskou společností, zastupitelskou demokracií a právním státem. K tomu je ale třeba, aby se občané mohli svobodně se svým státem identifikovat, posilovalo se státní vědomí, tedy účel státnosti, její obsah a význam. Nesmí se tak dít na úkor jiných států a národů. Sounáležitost s určitým státem musí být vnímána jako předpoklad pro férové a čestné soutěžení s jinými státy v jejich rozmanitosti, jako hnací motor pokroku a nikoli úpadku.

Kosmopolitismus a globalismus ve svých krajních polohách, ve kterých se hraje hra na Boha, se sice také zaklínají rozmanitostí, ale paradoxně ji smývají, neboť směřují k tomu, aby všude na světě byly stejné problémy a stejná řešení, což nutně vede ke stagnaci. Co více, značná vzdálenost a mezerovitost mezi občanem a subjekty tohoto typu, občanovi zmíněné záruky, které hledá doma neposkytuje a ani poskytnout nemůže. Občan se potřebuje cestou jednoduchou identifikovat se subjektem, který je mu blízký, který mu umožňuje se osobně rozvíjet, způsobem, jemuž rozumí a věří a z něhož denně a bezprostředně čerpá své životní zkušenosti a komu je také ochoten svěřit své blízké a potomky. Proto raději volí vlastní stát i národ. Ale samozřejmě očekává, že ho veřejná moc v tomto státě nezklame a uvedené potřeby beze zbytku naplní. Vždyť tato moc pochází z lidu.

A Jak si tedy v současnosti stojíme? Těžko se lze vyjadřovat ke všem souvislostem. Proto zas jen vzorek za všechny.

Ústavní soud nedávno rozhodoval o ústavní stížnosti, jejíž podstatou bylo, zjednodušeně řečeno, zda máme dvě pohlaví nebo více, zda zákon, který upravuje podmínky pro změnu pohlaví, je nebo není ústavně konformní a zda by neměl být nahrazen úpravou umožňující změnu pohlaví jen na základě subjektivního prožitku jednotlivce.

Jde o zcela zásadní a co do společenských i právních dopadů také velmi praktickou otázku, jejíž řešení rozhodně nenáleží Ústavnímu soudu. Ústavní soud je nevoleným, jmenovaným tělesem o 15ti více či méně objektivních jednotlivcích. Takovou otázku musí vyřešit zákonodárný sbor na základě zevrubné celospolečenské diskuse vedené komplexně na úrovni biologické, sociální i právní, který je v zastupitelské demokracii jediným legitimním zástupcem lidu této země.

A co se stalo? Stěžovateli sice nakonec nebylo Ústavním soudem vyhověno, ale jen o jeden jediný hlas. Poměr hlasů byl 8 pro a 7 proti a jen v důsledku procedurálního pravidla vyžadujícího k vyhovění nejméně 9 hlasů, návrh neprošel. Formálně vzato - 7 z nás v tomto případě boj početně prohrálo, jen procesní překážka pro tentokrát aktivistickému výsledku stála v cestě.

V následujícím roce dojde k personální obměně jedné třetiny soudců Ústavního soudu. Jak v novém složení soudu dopadne příští hlasování o podobné stížnosti, již nelze ani odhadovat.

5. Závěr

Završím své vystoupení dvěma citáty.

První pochází z pera učitele národů Jana Amose Komenského: „Národ je množství lidí, kteří pocházejí ze stejného kmene, žijí na stejném místě ve světě, jakoby ve společném domě, který nazývají vlastí, používají stejný zvláštní jazyk, a tak jsou spojeni týmiž svazky vzájemné lásky, svornosti a snahy o veřejné blaho. Národy, které se o sebe přestaly takto starat, jsou národy degenerované. "[16]

A na úplný závěr slova mého oblíbeného autora prof. Jordana Petersona: „Naši předci kolem nás postavili zdi, aby nás, své potomky, chránili před špatnými, strašnými věcmi, které za nimi stojí. Tím, že opouštíme svou historii, dávné i novodobé tradice, zvyky a kulturu, tyto zdi boříme a vystavujeme se chaosu." [17]

Tisíce let tato ochrana byla úspěšná a rozvíjela se. Jako bychom v poslední době zapomněli na to, před čím nás až dosud chránila. Teď, když se zdi začínají bortit, měli bychom si na to, před čím nás chrání, rychle vzpomenout.

Dámy a pánové, pojďme se jako občané identifikovat s vlastním národem i státem a dokud je ještě čas opravme zdi, které naši předci vybudovali - nikdo jiný to za nás neudělá.

[1] ROUSSEAU, J.J., O společenské smlouvě, Praha: Linhart, 1949, s. 37
[2] KALLAB, J., Idea státu in Československá vlastivěda, díl V., Stát, Praha : Sfinx, 1931, s. 7.
[3] Srov. Montevideo Convention on the Rights and Duties of States - The Faculty of Law (uio.no)
[4] Srov. např. State: Elements and Necessity of the State (yourarticlelibrary.com)
[5] VANĚČEK V., Dějiny státu a práva v Československu. Praha: Orbis, 1975, s.14n.
[6] SVITÁKOVÁ, J., K čemu je den české státnosti? www.historickýkaleidoskop.cz, 2018.
[7] ADAMOVÁ K., K dalšímu výzkumu české státnosti,in: Právník č. 2/1991, ročník CXXX, s. 163.
[8] TYL, T., Preambule jako národní vizitka. epravo.cz
[9] Např. nález sp. zn. III. ÚS 2480/20
[10] PAVLÍČEK, V., K okolnostem vzniku Ústavy ČR z parlamentní perspektivy, in KYSELA, J. ( eds.), Deset let ústavy České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 61
[11] PAVLÍČEK, V., K počátkům a hodnotám československé ústavnosti, in O české státnosti, úvahy a polemiky, díl 1. Praha : Karolinum, 2004, s. 139-140
[12] Nález sp.zn. Pl. ÚS 9/94
[13] Ústavní právník Gerloch chce vrátit do ústavy národ - Novinky
[14] Hroch, M., Národy nejsou dílem náhody, Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů, Praha : Sociologické nakladatelství, 2009, s. 16-47
[15] Jan Werich - Lekce svobody - YouTube
[16] J.A. Komenský, Gentis Felicitas, Štastie národa, Martin : Osveta, 1992, s 19
[17] PETERSON J.B., 12 pravidel pro život, Protilátka proti chaosu, Czech Edition, Argo, 2019, 75n

Publikováno se souhlasem pořadatele Setkání k obnově české státnosti

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

MUDr. Martin Kuba byl položen dotaz

Je to pokrok ?

Na TV Prima jste uvedl , že se máme lépe jak v mnohých rozvojových zemích. Pěkně vám tedy děkuji , že po třiceti letech budování "nového řádu" jsme dospěli až sem.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Z doby, kdy se debatovalo o přistoupení Ruska k EU

20:44 Jiří Paroubek: Z doby, kdy se debatovalo o přistoupení Ruska k EU

Bývalý předseda Sociálnědemokratické strany Německa a později spoluzakladatel strany Levice a její v…