Jen moji nejbližší vědí, že jsem velkým obdivovatelem našeho prvního pana prezidenta zakladatele, Tomáše Garrigua Masaryka, o kterém – jsem doufal, že se brzy, skutečně budeme zase učit. 

Respektive učit se přímo jeho učení a myšlení, které právě dokázalo založit a budovat naši republiku v chaosu konce první světové války a často proti vůli tehdejších dosavadních, i nových nastupujících mocností. Pro mě osobně to byl první a zároveň poslední  jediný skutečný náš Pan prezident. Tento názor samozřejmě nikomu nevnucuji. Věřím však, že tento názor dokáži obhájit.

Často jsem byl účasten více či méně odborných diskusí, zda jsme měli jako Republika Československá v roce 1938 odmítnout mnichovský diktát a přes zradu svých spojenců se sami postavit Německu, jako se např. Ukrajina dnes postavila Rusku. Tyto diskuse jsou prakticky vždy založeny na jakýchsi odhadech poměrů sil a na teoretických taktických úvahách, které jsou sice velmi emocionální a vlastenecky silné, ale o tom, jestli by se bojovalo a jak by se bojovalo, nevypovídají vůbec nic zaručeného. Co a nejlépe řečeno kdo, by však dal na tyto otázky jasnou a zaručenou odpověď, je právě náš Pan prezident TGM, pokud by v době Mnichova ještě žil a mohl ve zdravé své mysli rozhodovat.