Takže – vycházím z předpokladu, že jsme národem specifického humoru, který má asi tak nejblíž k anglickému. Alespoň se to tvrdí. Nicméně tak úplně nesouhlasím. Nějak zapomínáme na blízké sousedy. Trávívala jsem spoustu dní a večerů s Poláky a řekla bych, že se jejich vtipy našim hodně, opravdu hodně podobaly. Asi tak, jako kdyby se praotec Čech setkal s bratrem, praotcem Lechem, a navzdory tomu, že se celá desetiletí nesetkali, jejich hovor pokračoval jako by se rozešli včera odpoledne.
Hodně těch polských tu skrývalo, tu naopak dost nepokrytě rozkrývalo jejich vztah k obrovitému sousedovi, jím nebyl nikdo jiný, než – uvedu foneticky – zvjonzek radiecki. Když jsem tohle sousloví uslyšela poprvé, zachvátil mě smích: No to je dokonalý! Parta radilů! Neboť tehdy byl SSSR naším jediným vzorem, učitelem a rádcem.
Stejně tak jako polské, mnohé naše vtipy, chcete-li anekdoty, mají hloubku a poezii. Mnohé z nich lze vyprávět s naprosto nehnutým výrazem a neočekává se ani tak bouřlivý smích, jako spíš uznání: tak tohle je teda opravdu dobré!
Tak třeba tenhle: Mezi zvířaty v lese se rozkřiklo, že si medvěd pořídil seznam zvířat, která sežere. Na své sešlosti se tedy zvířata usnesla, že je nutné si tuhle informaci ověřit. Jako první byl pověřen statný a statečný vlk. Hele, medvěde, povídá se, že prý máš seznam zvířat, co je chceš sežrat. Jo, to je pravda, přikývl medvěd. A máš mě tam taky, ptá se vlk. Medvěd sáhl po notýsku: Jo, mám, seš hned první. A sežral ho. Totéž se opakovalo s liškou, navzdory předpokladu, že medvěda přechytračí. Jako třetí se k všeobecnému překvapení přihlásil zajíc. Ty, medvěde, máš mě taky v tom seznamu? Jo, mám, koukl se medvěd do notýsku. A hele, nemohl bys mě vyškrtnout, ptá se zajíc. Ale jo, proč ne, pokrčil rameny medvěd a škrtl.
Není náhodou, že tenhle vtip kvetl v době zveřejnění jmen pomocníků tajné bezpečnosti. Domyslete sami.
Vtip, který jsem slyšela před celkem nedávným časem, nemá podle mě chybu. Vyvolal ve mně dvojí emoci: smích nad jeho dokonalostí a zároveň mrazení v zádech.
Tak to se potkala Venuše se Zemí. Venuše krásná, zářící zdravím, Země ubohost sama, vrásčitá, sešlá. Holka, jak to vypadáš, zděsila se Venuše. Ále, povzdechla si Země, udělal se mi homo sapiens. Hm, to máš blbý, politovala ji Venuše. Ale neboj, ono to časem zmizí.
Dobré ne? Poláci by se určitě zasmáli. Angličané taky. U zbytku světa si nejsem jistá. Někde by se na nás rozzlobili. Jako že jsme cyničtí.
Jsme?
Mimochodem, zapomněla jsem na vtipy židovské. Mnohé z nich by vyvolaly podiv až zděšení i u cynických Čechů. Proč asi...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
