Takže – vycházím z předpokladu, že jsme národem specifického humoru, který má asi tak nejblíž k anglickému. Alespoň se to tvrdí. Nicméně tak úplně nesouhlasím. Nějak zapomínáme na blízké sousedy. Trávívala jsem spoustu dní a večerů s Poláky a řekla bych, že se jejich vtipy našim hodně, opravdu hodně podobaly. Asi tak, jako kdyby se praotec Čech setkal s bratrem, praotcem Lechem, a navzdory tomu, že se celá desetiletí nesetkali, jejich hovor pokračoval jako by se rozešli včera odpoledne.

Hodně těch polských tu skrývalo, tu naopak dost nepokrytě rozkrývalo jejich vztah k obrovitému sousedovi, jím nebyl nikdo jiný, než – uvedu foneticky – zvjonzek radiecki. Když jsem tohle sousloví uslyšela poprvé, zachvátil mě smích: No to je dokonalý! Parta radilů! Neboť tehdy byl SSSR naším jediným vzorem, učitelem a rádcem.

Stejně tak jako polské, mnohé naše vtipy, chcete-li anekdoty, mají hloubku a poezii. Mnohé z nich lze vyprávět s naprosto nehnutým výrazem a neočekává se ani tak bouřlivý smích, jako spíš uznání: tak tohle je teda opravdu dobré!

Tak třeba tenhle: Mezi zvířaty v lese se rozkřiklo, že si medvěd pořídil seznam zvířat, která sežere. Na své sešlosti se tedy zvířata usnesla, že je nutné si tuhle informaci ověřit. Jako první byl pověřen statný a statečný vlk. Hele, medvěde, povídá se, že prý máš seznam zvířat, co je chceš sežrat. Jo, to je pravda, přikývl medvěd. A máš mě tam taky, ptá se vlk. Medvěd sáhl po notýsku: Jo, mám, seš hned první. A sežral ho. Totéž se opakovalo s liškou, navzdory předpokladu, že medvěda přechytračí. Jako třetí se k všeobecnému překvapení přihlásil zajíc. Ty, medvěde, máš mě taky v tom seznamu? Jo, mám, koukl se medvěd do notýsku. A hele, nemohl bys mě vyškrtnout, ptá se zajíc. Ale jo, proč ne, pokrčil rameny medvěd a škrtl.