Protože základním nosným tématem akce bylo zpochybnění stávajících dogmat o tom, že se klima na zemi mění následkem činnosti člověka. Z příspěvků na konferenci naopak vzešlo poznání, že to člověk napříč historií přizpůsobuje svůj život průběžně a mimo jeho vůli probíhajícím klimatickým změnám. Jde v zásadě ryze o odborný spor, tak proč je kolem toho takové politické hysterie?

Protože to čelně nabourává eurounijní kánony, na nichž byla uměle vystavěna politika Green Dealu. Nejprve se definovala teze (člověk mění klima), z něhož plynulo zdánlivě prosté řešení – jak mu v tom zabránit. A protože klimatu nejde zabránit v ničem, nechceme-li se vrátit k myšlence vetknuté v písni Poručíme větru, dešti (text sepsal Václav Čtvrtek, ano, ten od Křemílka a Vochomůrky), je tedy nutné bránit v jeho aktivitách člověku, státům, národům, firmám. Výsledek je však tentýž. Zcela iluzorní představa možnosti sociálně-inženýrských zásahů do objektivní a soběstačné reality.

Takové tendence měly všechny totalitní režimy, jak si je pamatujeme z minulého století. Nacisté se svou brutálně praktikovanou eugenikou i komunisté se svou naivní historickou koncepcí. Jen vzpomeňme: v roce 1960, když se měnila Ústava a slovutný legislativec Zdeněk Jičínský do ní vetknul „vedoucí úlohu strany“, zcela vážně hovořil prezident Antonín Novotný o tom, že éru socialismu (každému podle jeho zásluh) už jsme od Února 1948 zvládli a nyní nastupujeme do éry komunismu (každému podle jeho potřeb). Pravda nebyla ani v jednom tom tvrzení. Ekonomicky jsme byli následkem války a zběsilého znárodňování stále ještě dost na huntě, budovalo se sice s nadšením, a to často nepředstíraným, ale předepsaná struktura průmyslu, koordinovaná z Moskvy s ostatními satelity, mnohdy neodpovídala reálným předpokladům.